Nejlepší na světě

Měl Ježíš smůlu na copywritera?

„Čau! Co děláš?“ Přijde ke mně takhle jednou večer Žmur, když se soustředěně mračím do notebooku.

„Čau“ slušně odpovím. „A co tady děláš ty?“ Je skoro deset.

„Nemůžu spát“, odpoví Žmur asi popravdě, protože obvykle leží jak poleno s odkopanou peřinou a nevzbudí se, ani kdybyste mu malovali knírek po nos černou fixou. (To jsem ještě nezkoušela, ale když o tom už píšu, určitě ten nápad do budoucna nenechám ladem).

„Zase o někom píšeš, že je nejlepší, aby to lidi bavilo číst?“ ptá se Žmur, co už pochytil základy copywritingu.

„Jo, ale s tímhle pánem je to těžký. Dělá hrozně zajímavý věci, ale nechce to o sobě psát, aby si lidi nemysleli, že to je nějaká senzace a podvod“.

„Něco jako ten čaroděj ze školky, co vytáhnul Čičman z ucha tužku a učitelce z trička růži“, pokýval Žmur. (k tomu se ještě určitě vrátím, nebojte se).

„Jo, je to jako kdyby si u mě objednal články Ježíš a řekl mi: „Helejte, ale o tom zázračným uzdravování lidí se tam moc nerozepisujte. To je moc vychloubačný. Napište místo toho, emmm, třeba že můj adoptivní táta je fajn chlap a truhlář.“

Já bych mu na to řekla: „Víte co, ten truhlář, to je poctivý řemeslo, to by mohlo lidi oslovit, ale moc to nesouvisí s tím, co děláte. Tak co třeba zmínit, že umíte chodit po vodě? Tyhle seberozvojový věci, jako je chůze po žhavých uhlících, nebo po Galilejském jezeru, to lidi zatahá za oči.“

A Ježíš by mi na to řekl: „Ježiš, to vůbec nezmiňujte, to je strašně bulvární. Napište tam, že ve volným čase zadarmo školím dvanáct lidí. No dvanáct, ale ten poslední, to je takovej zrádce. Připadá mi, že na spolupracovníky nemám moc štěstí. Tak snad bude spoleh aspoň na toho pana Petra...“

„To už je lepší Spiderman“, skočí mi do řeči Žmur. „A ještě je zajímavej celej rok, ne jenom o Vánocích“

„A lidi si ho nevybaví jen rozmázlýho o zeď, nebo jak že to Spiderman umřel.“ dodám já.

„Mami! Spiderman neumřel. Takže myslíš, že by člověk neměl být zas tak moc skromnej, když něco umí, jo?“

A včera odpoledne jsem našla u nedojedený svačiny složenej papírek a na něm stálo:

PROČ MŇE CHCETE

• SEM NEJLEPČÍ BĚŽEC VE TŘÍDĚ
• NEJLEPČÍ STAVITEL Z LEGA
• NEJLEPČÍ KUCHAŘ SALÁDU S OVOCE
• NEJLEPČÍ MATEMATIK
• NEJLEPČÍ SPISOVATEL (asi odkaz na jeho novou povídku PŘÍBJECH O ŘÍSKU A PÁRKU, kterou vydal minulý týden)

Cílem dnešního postu není krvavá bitva v komentářích o to, čí babička umí dělat nejlepčí ovocný salád na světě, nebo kdy s tou přehnanou sebedůvěrou Žmur narazí a do čeho. 

Ale spíš to, že většina z nás (ano, ukažme si i na mě), si není často ani na pět minut denně jistá, jestli je aspoň pro někoho nejlepší na světě. A to je podělaná škoda, co stojí za nápravu!

A nechci se rouhat, ale Ježíš fakt měl špatnýho copywritera! Četl jste to někdo celý jedním dechem?

Recept na vaječný likér (pro pokročilé: s dětmi za zadkem)

Jestli v tomhle počasí sedíte s hrnkem horký čokolády, bolestně sykáte, a představujete si, že to není hrnek, ale sklenka osvěžujícího mojita a že se nechoulíte pod dekou, ale deka se choulí mezi vámi a pískem z nekonečně dlouhé bílé pláže, tak je dnešní kulinářský speciál přesně pro vás.

Protože co správná hospodyňka udělá měsíc a chlup před Štědrým dnem? Perníčky ztvrdnou a po vanilkových rohlíčcích zbyde jen mastnej cukr v krabici. „Kdepak, děti. Všechno má svůj čas. A dnes je čas na tekuté cukroví“, prohlásila včera Psice a vysloužila si obdiv a zvědavé dotazy dětí. „Takže napečeme cukroví, potom ho rozšlapeme a nasypeme do lahví?“ navrhuje Čičman postup nápadně připomínající kremaci.

„Vaječňák!“ zařval Žmur v náhlé inspiraci. No jasně, vaječňák, co zraje v lahvi. Když ho dáváte odležet do lednice coby čerstvé novorozeně, táhne z něj chlast jak ze smutnýho pána ve flekatým svetříku, co si chodí dvakrát denně do naší večerky pro vodku. Ale když ho za měsíc vytáhnete, stanete se svědky mysteriózní přeměny na krémového supervaječňáka, co vám namasíruje chodidla přes nahřátý ručník a ještě si u toho nechá ochotně vyprávět o všech hovínkách, do kterých jste během dne šlápli. Zkrátka vaječný likér velejemný podle prověřeného receptu.

S tím samozřejmě dětské jiskřičky nadšení v očích pohasly, protože prostor na ochutnávání se zúžil na usrkávání smetany a syrových vajec. Tím namotivujete spíš mláďata kuny, než lidské bytosti. Ale i na to jsem měla eso v rukávu v podobě nealko verze pro každého z nezletilých zaměstnanců likérky.

Suroviny jsem naklikala přes Košík a počítala jsem s tím, že jednodušší varianta neexistuje. Pro dovezený nákup běžely dolů děti, což jsem považovala skoro za ikonickou scénku vzájemné pomoci a předvánoční sounáležitosti, dokud jsem neslyšela ze schodů o patro níž sousedku -  agentku, největší drbnu našeho baráku, jak se ptá úlisným hlasem dětí: „A pro kohopak nesete ty lahvičky?“

„To si objednala máma“ řekne popravdě Žmur se sedmičkou rumu v podpaží a Čičman, co za ním kluše s bourbonem horlivě  přikyvuje. „Ona je bude večer potřebovat!“

To byla předehra, která mě mohla varovat. Ale pověst největšího chlastometra v baráku nakonec byla to nejmenší, co se ten večer přihodilo. Ta se totiž uklízet nemusí.

1.  Oddělte žloutky od bílků. Začalo to tím, že jsem děti nechala rozbíjet vajíčka a přelévat žloutek mezi jednotlivými půlkami skořápek. „Když mě to nejde“, rozbrečí se Čičman, která je poslední dobou fixovaná na nejlepší výkony a ve všech ostatních případech brečí. „Ale Čičman“, říkám. „Klidně můžeš udělat chybu, máme třicet vajec“, ukážu na monstrózní plato, co vypadá jak vaječník slonice. „Koukej – taky někdy dělám chyby, právě teď mi spadl celý žloutek do mísy“.

 „A já? Můžu taky dělat chyby?“ dorovnává Žmur. „Jasně, že můžeš. Úplně klidně“. Plesk. Než byste napočítali do deseti, rozmázne se Žmurovo vejce o lino. „Ještě, že máme těch vajec tolik, viď?“ ujistí se Čičman. „No jasně! Tu slepici, co je to vlastně její vlastní milovaný dítě, Žmure, by to určitě dost zamrzelo, pokud by se to teda náhodou stalo jenom proto, že je dovolený dělat chyby. Ale naštěstí tu ta slepice není a my si s tím nebudeme kazit náladu“.

2. Odvažte moučkový cukr a smíchejte ho se žloutky. Toho, co se prodává ve velmi snadno roztrhatelném papírovém obalu. „Jejda!“ řekla Čičman. „Sněží!“ řekl Žmur. „Ještě, že máme tolik cukru, viď?“

A ještě, že máme tolik rumu, říkám si v duchu a kromě toho můj vnitřní hlas promlouvá ve šťavnatých nadávkách na fakany, a debilní, posranej nápad s nima vytvářet cokoliv nad rámec chleba namazanýho máslem. I když jsem vytřela, pořád se mi ponožky lepí na podlahu.

3.  Vmíchejte smetanu. „Když půlku smetany vypijete“, povídám našim malým žíznivým kunám, „bude to moc alkoholický a nebude to chutnat dobře“. „Tak upij stejně rumu“, nabízí Žmur koncepční řešení.

4. Vlijte bourbon a rum ve stanoveném poměru a dobře zamíchejte. „Já, já“ žene se Žmur k flašce a začne jí nekontrolovaně třást. „Néééé“ protíná to v desetině sekundy můj táhlý křik. „To víčko není pořádně…utáhnutý“. Sundávám si ulepenou fusekli a utírám s ní žlutou dálnici na stěně.

5. Uložte na tři týdny do lednice a očekávejte nezapomenutelné chvíle nostalgie a rodinné pohody. „Co je to tady za sajrajt?“ vrací se eM z práce. „Proč mi ta podlaha sama vyzouvá ponožky? A co ty skořápky, co přetékají z koše? Ty jsi něco pila?“

Jiskřím!

Nic pro citlivky

Už mockrát jsme šli s Žmurem a Čičman okolo, ale vždycky měli zavřeno. Což jsme pokaždé okomentovali jako velkou smůlu, protože se Žmurem máme spadeno na divný krámy jako Nanoantik, karetní věštírnu, nebo army shop prosycený smrtícím pachem zapařených kanad a sarinu.

Obchod JuWital se v designu inspiroval komunistickou drogérkou, devadesátkovou cestovkou do Chorvatska a kanclem začínajícího pojišťovacího poradce. Není to žádné navoněné pozlátko s křesílky finského návrháře s polstrováním z tuleních kožek, kdepak. Prodavačka, paní Juwimová, nosí macho sako vytuněné ramennimi vycpávkami, a krátce po příchodu si samovolně zakasáte svetr do kalhot.

No dobře, příběh značky JE trochu zneklidňující. Všechny nabízené potravinové doplňky prý vychází z padesátiletého klinického výzkumu nemocnice Motol. Jedna bioaktivní směs poslouží jako hnojivo pro vaše pokojové rostliny, zpestří barvy okrasného ptactva, zahustí srst vašeho psa a (pokud jste si už v duchu prošli všechny živé organismy u vás doma), tak samozřejmě zahrnuje i humanoidní řadu pro vaše tělesné blaho.

Já jenom nevím, jestli tomu Motol úplně pomáhá. Nemůžu mluvit za vaše představy, ale mě se ve spojitosti s tímhle špitálem vybaví flekatý pyžamo a sestry, co vás v čekárně nemilosrdně dořvou jen za to, že vám kvíkají gumový podrážky o lino. A když konečně najdete záchod, temný jak výtahová kabina v Mlčení jehňátek, tak se stejně nevyčůráte. Protože přemýšlíte, jestli ty šouravý kroky, co se teď zastavily právě u vašich dveří, patří Zubatý s kosou, nebo nemocničnímu klaunovi s rozmazaným mejkapem.

Pardon, kde jsme to skončili? Klidně mě příště přerušte, ať ty články nejsou tak proklatě dlouhý.

Takže paní Juwimová si povytáhla ty polštáře na ramenou, aby na nás vytvořila dojem přirozené autority a ambasadorky zdraví, což se povedlo na dealerskou jedničku s hvězdičkou. Prodej byl zakončen předáním vitamínu C a šumivého nápoje Jiskra. Zaujal mě na první pohled ve speciální vitrínce, vyhrazené zřejmě návykovým povzbuzujícím látkám. Což soudím podle toho, že tam byl vystaven hned vedle preparátu Taxis pro dostihové koně.

„Tenhle nápoj vás postaví do latě za tři minuty“, prohlásila paní Juwimová. „Osvědčil se mi při viróze, kocovině i hlídání vnoučat“. Kdybych byla na jejím místě, vysypala bych z rukávu taky smyšlenou historku o tom, že ho používají lékaři v Motole, když u pacienta selžou standardní postupy resuscitace, ale je fakt, že jsem si ho koupila i bez toho. Stačilo zmínit, že je to vhodný preparát na udržení v bdělém stavu v přítomnosti dětí.

O moje poprvé s Jiskrou mě připravil eM. Vzal si balíček šuměnek Jiskra do práce po večírku s kolegy, ale nepročetl si důsledně návod k použití. Směs zalil vroucí vodou, čímž došlo k bouřlivé chemické reakci, která měla za následek úklid celé kuchyňské linky a eM si dožraně švihal do jídelny pro Red Bull.

Druhá Jiskra byla moje dnešní ranní. Zalila jsem šuměnku vodou a mnula si ruce nedočkavostí nad avízovanou mentolovou příchutí. To bude ráno svěží jako bríza v alpském údolí. To se to bude psát článek pro klienta!

První lok byl předzvěst velkého zklamání. Mentol se nekoná. Chutná to slaně a organicky. Someliér by to poválel na jazyku a zmínil by, že cítí zemité tóny spermatu, vodu z dva měsíce nečištěného akvária a květinové dozvuky vodního kamene.

Ta chuť vás totiž konfrontuje s podezřením, jestli pijete z umyté skleničky, a jestli jste si omylem nekoupili ten přípravek pro dostihové koně vyrobený z býčích koulí. Popravdě nedovedu si představit, jak může Jiskra pomoct v kocovině – možná nitrožilně, protože běžným ústním podáním zapříčiní masívní zvracení.

Byla to zkušenost pro železné muže a ocelové ženy, ale: článek pro klienta je hotový. Prádlo vyprané a pověšené. A ještě zbyl čas na čtení pro vás. V Motole prostě vědí, jak na to!

Hračky za padesát

Rebecca a Yasmine, realistické panny z privátu Naughty Harbor. Silikonová dvojka holek pro každou špatnost, o které se teď píše úplně všude. Někdy mě trochu děsí, že je absence mozku přímým motivem, aby se o vás psalo úplně všude, ačkoliv Rebecca a Yasmine na rozdíl od českých celebrit aspoň nemají potřebu dávat rozhovory.

Jsou diskrétní. Hebké a měkké a nemají pomerančovou kůži, i když jejich obejmutí může evokovat lehce mrtvolný zážitek. Možná se před použitím nahřejí. V Japonsku prý mohou dosáhnout na status přítelkyně. Žádné fláky silikonu na jedno použití v hodinovém hotelu a laciný prádlo z umělý krajky. Vozí se v autech, dostávají od svého majitele pozvánky na večeře a luxusní dárky.

Trochu mi to připomíná daleko méně sexuální, ale podobně umělý zážitek, když jsem se před skoro osmi lety probíjela oddělením kojeneckého prádla v Tescu v období povánočních výprodejů. Byla tam sada triček za 99,- a proti sobě jen my dvě a dva kočárky. Zuřivě prohledáváme novorozenecké velikosti balení na stejném věšáku za Žmurova vytrvalého řevu na jeden nádech. Vyhrála, hází balení do kočáru. To je pech, levný trička a ještě hodný mimino, běží mi hlavou takový ty podvědomý zoufalý myšlenky šestinedělky. Pak se do jejího kočárku podívám pořádně a setkám s tím zvláštním skelným pohledem vycpaný lišky, který byl i u Rebeky dobrovolnými testery popsán jako výrazně znepokojivý. Tohle totiž nebylo mimino, ale reborn doll. Roztomilé silikonové mimino, dodáváno zásadně bez kojenecké koliky a rostoucích zubů. Rostoucího čehokoliv.

Ale když se vrátíme k tomu sexu, měla bych jeden podnikatelský záměr. Pamatujete na našeho psa, co se až do svých patnáctin a ještě v předvečer mrtvice honil za fenama? Pokud se narodíte jako sexuální loudil, co si vrzne jednou za šest měsíců, když sousedi špatně dovřou branku od zahrady s hárající pudlicí a zbytek roku stalkujete feny, na který nemáte (a ony vám to dávají patřičně najevo), pořídíte si sexuální hračku. Jasně, stydíte se za ní, ale to časem přejde. Za pár týdnů o ní vědí úplně všichni ve společné domácnosti, a stejně vám koupí další pytel granulí a vezmou vás na procházku, nebo k veterináři na odčervení. Co už s váma, žejo?

Ta Britova vypadala asi nějak takhle. Omlouvám se, je to samozřejmě vykradená fotka z úžasné fotografické edice Much Loved  Marka Nixona. Ale vnitřně cítím, že Mark by mi odpustil, i když jeho práci spojuji s masturbací kulhavého nadrženého labradora. S tím, že mi odpustíte vy, počítám popravdě řečeno napevno, protože byste sami sotva schovávali bachratého plyšového medvídka s nechutnou náplní z vatelínu a zaschlého psího spermatu, jen proto, abyste ho mohli fotit a vystavovat na svém osobním blogu. Doufám, že jsem se ve vás moc nezmýlila.

No, a protože mají psi v současné (ještě jednou promiňte, ale použiju opět vykradený a navíc dost vulgární výraz) přepíčené době zdravotní pojištění, psychology, masážní salóny, kadeřnické salóny a nesmíme zapomenout ani na módní salóny, měla bych s tou velkou krabicí uválených plyšových hraček po dětech jisté nekalé úmysly. Tak se kdyžtak stavte, jestli máte jezevčíka v tenzi. Je to diskrétní a bez rizika.

Páni prstenů

Nebo spíš: Prsteny? Páni.

Ne, fakt vám nehodlám psát dalších pár měsíců o svatbě, slibuju. Ale tohle téma prostě nemůžu jen tak minout. Pochopitelně za míru mého zaujetí může i fakt, že jsme se vyhnuli většině svatebních obyčejů, které jsou daleko bizarnější, ale vysvětlete mi teď prosím vás někdo, jak to chodí s těmi prsteny.

Protože já si myslím, že za tím je nějakej špinavej trik. Něco jako hrnce od Zepteru a flísový deky za šedesát litrů na předváděčkách pro seniory.

Takže za á: Proč jsou snubní prsteny dvakrát, třikrát dražší, než normální prsteny, jenom proto, že jsou na svatbu, kde se předpokládá, že nebudete škudlit? Neměla by tam být spíš nějaká objemová sleva?

Za bé: Proč jsou vlastně snubní prsteny stejné? Není to úchylný, jako když chodí páry ve stejný teplákovce? Nebo jako unisex džíny, ve kterých jsou všechny holky tlustý a mají krátký nohy a kluci jsou v nich uskřinutý v pase?

Za cé: Děsivé píárko obchodů s prsteny (true story z online zlatnictví): „Za snubní prsteny sice zaplatíte částku v desetitisících až statisících korun, ale tato investice se vám bohatě vrátí. Dámy, nestojí snad za tu cenu zklamaný pohled atraktivní blondýnky na baru, který utkví na prsteníčku vašeho manžela a v jedné vteřině ji ujistí, že je zadaný?“ Dámy, tohle fakt chceme? Co třeba rovnou nápis „ŽENATÝ“ červenou lihovkou na čelo před každým srazem v putyce? Nákladově to vychází tak na tři koruny za měsíc. U dostatečně poddajných manželů, nebo naopak rebelů, co si manželský cejch vydrhnou za pomoci prvního panáka vodky, se nabízí tetování.

Za dé: Ztratíš ho. No, nechci manipulovat. Třeba ne vy, ale já jo. Neptejte se jak, prostě se to stane, stejně jako úplně se všemi šperky bez výjimky, které jsem kdy měla. A potom jste za chladnokrevnou bestii, morálního ztroskotance a toho, kdo symbolicky zradil a rozbil posvátný kroužek manželství. Takže proto ho radši

Za é: Nenosíš. Tak jasně, není nad drahý šperky, co se válí ve futrálu v komodě, než se ztratí při stěhování (přeskoč zpět na bod dé), nebo je jednou střelí vaši vnoučci v zastavárně, aby si za lehce vydělaných pár stovek mohli koupit gram hulení. A ještě musíte zodpovídat indiskrétní otázky: Vy se hádáte, že ho nenosíš?

Za ef: Nelíbí se ti. Pokud se partnerem neshodnete ani na společném nákupu šusťákových souprav, pravděpodobně to bude první zbytečná hádka ještě před svatbou. Končívá to zklamaným kompromisem na obou stranách a nákupem snubáků, které jsou označené jako hnusné oběma partnery, což je aspoň spravedlivé. Nevyhnutelně to vyústí do bodu dé nebo é.

Hmm, to by nás zajímalo, jak to teda má ta Psice?

Psice s M. za vás vyzkoušeli většinu zmíněných bodů. Prohlédli si všechny snubáky na celým internetu. Kdyby existoval keňský online bazar nabízející kromě zbraní a střepů na obřízku i prsteny ze sjetých pneumatik, věděli by o něm. Viděli prsteny ze zlata, wolframu, ebenu, edici Star Wars, prsteny s otvírákem na pivo z metalshopu a smartrings. Hodně se podivili nad cenou a krvavě se dohádali nad výběrem. Ale za prachy si příběh stejně nekoupíš. A přesně ten by ty pravé měly mít, ne?

Takže když se nás oddávající zeptala, jestli si chceme vyměnit prsteny, odpověděli jsme popravdě, že ano, ale ne teď. Možná se kolem nich právě teď rodí příběh.

No, a třeba taky ne. Jen jeden prsten vládne všem. Ne dva. Tak to říkal už starej Tolkien.