Soči na Ledné

Jak rozpustit 66 miliónů v ledu

Olympijský park na Letné? “Zrovna včera jsem slyšela, že tam bylo minulý víkend 30 tisíc lidí, kteří se pokoušeli podříznout se navzájem bruslemi v bahně”. Marťa tip na sobotní odpoledne pozměňuje na procházku po Letné s nezávaznou kontrolou situace a bezodkladným útěkem, pokud se skutečně prokáže, že se do olympijského parku infiltrovali kromě nás, proboha, lidé.

Houbič předpoklad návštěvníků zvyšuje na dvojnásobek, protože to je poslední víkend, kdy se tam nahrne zbytek sportovních fanoušků z celé republiky. “A odkdy se ty vlastně počítáš mezi sportovní vymaštěnce? Naposledy jsem tě viděl fandit sportu při stolním fotbálku.”

“No právě! Když já bych tak chtěla vyzkoušet ty boby”, vzdychnu. A tak se v sobotu jdeme projít ke kyvadlu. “Žádní lidé! Tady vidíte, jak se zbytečně podléháte tlaku médií” poukazuji nadšeně na opuštěnou vstupní bránu a v očích se mi rozhoří olympijské pochodně.

“Nojó, ty boby”, zahučí oba rezignovaně. “Ale jaký žádný lidi” zkouší to ještě Marťa. “Tady stojí banda fízlů”. A tak jdem. Po prvních krocích bylo jasno ve dvou věcech. Venku nejsou žádní lidé jednoduše proto, že jsou všichni vevnitř. A taky, že jde o dalšího favorita na nejmizernější padesátikorunovou investici mého života. Kdybych totiž podlehla tlaku medií i já, mohla jsem si v lednu, dokud jeden rekordní víkend nasněžily dva centimetry, zajet do autocentra Jarov a tam se dívat na nový Superb, Yeti a Citigo do zešílení. A kdyby mi ani tohle nestačilo, dokonat amatérskou lobotomii ostrou hranou katalogu Škoda.

Tím nechci být za lakomou Barku, ale stejně jako v multiplexu jsem ani na Letné nenašla důvod, za co přesně platím vstupné, když mi do hlavy mezi vstupní a výchozí branou netesá nic jiného, než marketingová kladívka. V tomto případě navíc s patnácti milióny veřejných peněz ministerstva školství a průmyslu. Tak jsou ve školství prachy, nebo nejsou?

Mezi otázky bez odpovědí se ale vbrzku zařadila ta nejhorší z celého sobotního odpoledne. Abych byla konkrétní “ty moje boby”, které se postupně modifikovaly na “moje debilní boby” a “tu nepojmenovatelnou věc, kvůli které stojíme uprostřed autosalónu a  obchodu s hnusnýma hadrama.”  Boby nebyly!

Zato byla rychlobruslařská dráha, kde obruslený dav rozmazaně sviští rychlostí fronty na Opencard. Led pod nimi přes veškerý pohon agregátorů po kapkách odtává, zanechávajíc za sebou sportoviště vhodnější pro zápasy v bahně. Zdaleka nejlepší vizuální dojem ale slibuje výhled z vysoké tribuny na běžkařský areál. Z výšky připomínají běžkaři zajaté lední medvědy, kteří si smutně vyšlapují kolečko svého těsného výběhu. Za plotem si na pivo vykračují fanoušci Sparty, letně odění jen do kraťasů.

Poslední upocený ostrov ledu dnes končí. Baj baj Soči, baj baj, moje boby. První jarní tráva se na Letné bude vyjímat daleko lépe. A to poroste i bez veřejných peněz a podivuhodného stavebního povolení.

Prokletí domu Usherů

…volné pokračování zkázy naší pračky

Já jsem to věděla a vy jste to věděli. Pohřeb té mstivé ocelové stařeny nemohl proběhnout bez následků.

“Hernajs, tý se nechce” supí nad ní technik č. 1 a profesionálně odolává pokušení pořádně si do ní kopnout, k čemu bych ho ostatně s radostí povzbudila. Po souboji gladiátorů pračku odtáhne z bytu a podle těžkých úderů o síle zemětřesení na Haiti ji pustil ze čtvrtého patra po schodišti s nadějí, že případní svědci nestihnou ani překvapeně hlesnout a a nezůstane po nich víc než pocákané zábradlí od krve.

“Chcete si to tady nějak uklidit?” zeptá se mezitím opatrně technik č.2. Kuchyňská linka je rozšklebená jako otevřená ústa po vytrhnutém zubu. V mezeře leží v mnoha letokruzích špíny stará poštovní známka s Havlem, magnety z lednice, které se záhadně ztratily před dvěma lety, když začal Žmur chodit a pár zaschlých těstovin. “Na to se asi vykašlem”, mávnu rezignovaně rukou, protože je stejně zavřený přívod vody. Technik souhlasně pokýve a špína v během vteřiny zázrakem zmizí pod novou pračkou.

“Já vás nechci děsit”, říká, a už mi hlavou lítají katastrofické scénaře jako “ale vy už nikdy v životě prát nebudete”, nebo “je tam líheň škorpiónů a jeden z nich vám právě leze po rameni”.

“Já vás nechci děsit, ale ta vodovodní baterie, ta je úplně na vodpis. To je skutečnej technickej zázrak, že něco takovýho ještě funguje”, ohmatává ji a určitě by ji rád viděl ve své archivní vodovodní sbírce z dob napoleonských válek. “Domluvím se s majitelem”, slibuji, ale už vidím jeho šetřílkovské oči, jak mu v nich naskakují čísla a faktury.

“Tak jo, ještě zapnu tu vodu”, rozloučí se, vypáčí v koupelně plastovou tabulku a v zející černé díře otočí kohoutkem. “Co je tam, mami?” stoupá si Žmur na špičky, protože instalatéři jsou pro něj daleko větší povyražení než Mikuláš s bandou belzebubů dohromady. “Tam žijou trpaslíčci a musíme být potichu, abychom je nevzbudili”, odpovím a zavřu dveře.

“Mami, a to nám to tu pěkně tape, viď?”, rozplývá se Žmur s neskrývaným potěšením. Z kohoutku odkapává po straně voda. Volám majiteli a je to úplně do puntíku, jak jsem předpokládala: dvacetkrát musím vyvracet podezření, že neumíme správně manipulovat s kohoutky, což mě jako dospělou svéprávnou osobu s volebním právem trochu uráží a dvacetkrát opakuji slova technika, přičemž v každé verzi přidávám odhadu věku a sešlosti přístroje o pár let navíc. Výsledkem obchodního jednání je, že baterie zůstává zachována pro příští generace a majitel zakoupí rozbočku kohoutku, kterou nainstaluje osobně, aby se ušetřilo za instalatéra.

Do té doby si máme přívod vody do bytu pouštět a znovu uzavírat, kdybychom se snad marnotratně rozhodli napít, spláchnout nebo umýt děti. Večer tedy s Milým stvoříme africký vodovod: na kohoutek je navázaný hadr na podlahu obtočený konopným provázkem jako nestvůrný sloní chobot, který svádí rozbouřený Nil do řečiště v dřezu. Koryto zpevníme rozřezanou pet lahví. A voda teče.

“Žmuríku, co tady děláš?”, ptám se, když si jdu umýt ruce. Na záchodovém prkýnku leží talíř s nedojedenou večeří a Žmur něco strká do otevřené díry s přívodem vody. “Klmím tlpaslícty”, odvětí pohotově a mně dojde, že to něco je chleba s máslem a šunkou.

Další den se staví majitel s kohoutkem. “Já vás nechci děsit”, povídá, “ale všimli jste si té vlhké skvrny na zdi chodby? Jako by vám teklo pod vanou…”

Pokud byl náš plán odstěhovat se po dlouhé měsíce málo výrazný a snadno proměnlivý, právě teď dostal jasné kontury. Dřív, než přijdou monzunové deště, v kuchyni vyrazí první kapradiny a zazděná šunka s máslem se začne kazit.

Když máš v chalupě orchestrion aneb smrt ďábelského stroje

“A teď pozor, na toto se všichni nájemníci těší. Tohle je totiž designová pračka Hyundai, kterou jsem draze odkoupil od jednoho z nájemníků”, pohladil ji s láskou majitel našeho domu po tisickrát leštěném okénku.  “Japonská, celá elektronická, považte, bliká  červeně a zeleně. A jak futuristicky zapadá do konceptu kuchyně!”

Zmíněný rozhovor se odehrál letního večera před dlouhými lety, když jsme se stěhovali do aktuálního bytu. Byla jsem v té době těhotná a jednoduše ovlivnitelná, takže jsem bokem uplakávala dojetím, jak se o nás majitel domu stará, než že by se mě ten blikající orchestrion bůhvíjak zamlouval, ale o mrtvých jen dobře: pračka nějak prala. 

Většinou ta hydra totiž pracovala  tak, že si automaticky přenastavila program na 4,5 hodiny. Během toho, co jsem kolem ní přešlapovala v domnění, že už musí každým okamžikem skončit a já stihnu pověsit prádlo dřív, než vyrazím ven. Vrrm, vrrm, vrrrrm, dožvýkala pračka, zhasla se a přepla do sleep režimu. Sotva však její senzory detekovaly můj pohyb s prádelním košem, pohotově si napustila další nádrž a chrochtala se s ní další hodinu.

Protahovaný, ani ten definitivní konec pracího programu však rozhodně neznamenal, že se svého obsahu vzdá bez boje. Rozsvítila zelenou kontrolku, ale nechala si páčit dveře tak dlouho, dokud jsem jí neoznámila, že už o vyprané oblečení nejevím zájem, právě jsem na odchodu koupit si rodinné balení ponožek, a ať se klidně udáví aviváží. V okamžiku nazouvání bot se většinou ozvalo uražené cvaknutí zámku. Podobnost s osobním bankéřem z Komerční banky, který mi kdysi zamítl jednorázový kontokorent na pět tisíc, nemůže být čistě náhodná. (Od té doby žádné půjčky nechci a nepotřebuji, tudíž mi poníženě volá ob měsíc, žadoní a posmrkává do telefonu, jestli bych se neuvolila zapůjčit si od jeho maličkosti sto či dvěstě tisíc.)

Čas od času pračka ale pozřela a nepustila něco horšího, než povlečení. Moje osobní podezření je na hlodavce, nebo návštěvy, které náš byt opustily pod krovem noci předčasně a ráno po nich zbyly jen rozházené boty na rohožce nebo rukavice. Někdy totiž stačilo otevřít dvířka a pračka vykrkla plyn, který může unikat jen z napuchlé plující mrtvoly nebo křečka, který se uběhal v bubnu.

Přišel Velký pátek. Neopatrně jsme se v kuchyni zmínili o tom, že jdeme večer ven, takže ta stará megera přežvykovala jako o život, jen aby nás zdržela, případně kompletně překazila plány. Potom rozblikala kontrolky. Jako obvykle nešla otevřít dvířka a museli jsme se hlasitě domluvit, že prádlo stačí pověsit ráno, nebo za pár týdnů. Klapnul zámek. Otevírám pračku a vodopád ledové vody mě přišpendlí k linoleu. Během toho, co mi ledová voda s obsahem miliónu papírových žmolků smývá večerní make-up, počítám do deseti a potom si hlasitě ulevuji.

“Dopldele, dopldéle” opakuje Žmur a poskakuje v kaluži. Rozprostíráme ručníky, někdo zvoní. Slečna na hlídání. O půlhodiny dřív. Naštěstí se odvážně nabízí jako dobrovolník na ždímání a odkapesníkovávání věcí.

Druhý den volám opraváři. “Hyundai, jo”, slyším, jak se fachman na druhé straně telefonu plácá do kolen. “Tak tyhle korejský ksindly se vopravujou úplně snadno, to zvládnete i beze mě. Vodpojte ji a děte si koupit novou paninko!”

Opravář č.2 nabízí méně humoru za více relevantních informací. Žádná servisní specifikace. Žádné náhradní díly. Pokud k ní máme silné citové pouto, můžeme si přes něj objednat náhradní díly přímo z Asie, ale teď obchodně a chladnokrevně, nova pračka nás přijde zhruba dvakrát levněji.

Dnes večer tedy mrtvolu našeho pracího stroje vynesou dva silní muži. Z bytu ve čtvrtém patře bez výtahu jim nebude co závidět. Zvlášť pokud se na ně při nějaké té hrubší manipulaci vysypou úlomky lebečních kostí nebo plsť z křečka.

Na její pracovní místo usedne nová Indesitka, mladá, flexibilní a týmová hráčka. A pražské vodárny náš byt konečně přestanou evidovat jako vodní elektrárnu!