pondělí 26. listopadu 2012

33



Původně svým narozeninám chtěla věnovat jen krátký retrospektivní výčet svých životních úspěchů, ale po přečtení mně to rozsahem přišlo mnohem vhodnější spíš na twitter (zdatnější vykrádači si to můžou vyhackovat v mých konceptech na bloggeru). A po zážitcích tohoto víkendu si myslím, že právě uplynulé dva dny krizi středního věku charakterizují daleko lépe a do hloubky.

V pátek jsem se vydala s holkama do Báru (mezi holky zahrnuju i Houbu, aby se dějová linie netříštila hned od začátku). Začátečnicky jsem podcenila nutnost rezervace v pátek večer, takže jsme táhli po dalších třech hospodách, než jsme našli zaplivaný volný stolek v klubu s ojebákovanýma barmanama a objednala jsem panáky pro všechny a deci bílého pro sebe.

Tím pádem jsem měla povolené kvóty alkoholu do poloviny vyčerpané, zatímco ostatní byli zhruba na 10% své kapacity. Houba na půl procentu běžné konzumace. To mi přišlo vyloženě sprosté, taky jsem mu to řekla a ještě si díky tomu uvědomila, že jsou to už třetí narozeniny v řadě, kdy jsem buď těhotná nebo kojím. Odpřisáhla jsem si tedy za svědectví všech přítomných, že příští narozeniny oslavím jako dospělý člověk a pokud by mě snad přistihli, jak se zastřeným pohledem vyprávím bláboly, že děti první měsíce svého života prospí a Žmuřík si nemá s kým hrát, tak spoléhám na jejich přátelskou herdu do vaječníků a zavčas vyhledám kastrační komisi.

Dostala jsem strašné množství sladkostí a sladkých parfémů (takže jako sekundární výstupy tento týden očekávám kandidózu a pár kilo navíc), slevové poukázky, těhotenský olej, skleněnku, omáčky na suši, brože a skládací tašku ve tvaru jahody, ze které se dá udělat pod tričkem špičaté prso Madonny z 80.let. Vymetli jsme strašné pajzy s nesplachovacíma záchodama a bylo fajn vidět se v původní sestavě, i když jsme se rozstěhovali po celém městě. Za cenu té oběti, že musím být o rok starší a střízlivá zrovna já.

V sobotu jsme odjeli s Milým a Pižmurem do Brd, protože mě osvítil záblesk, že jsme dlouho nenocovali mimo Prahu. Vybavila jsem si dávný zážitek z vojenského prostoru, kde jsme se nejdřív dramaticky vrhali do příkopu před každým místním houbařem, potom se otrkali a nakonec nás se zabahněnou hrudí ze zákopů odchytla a vyhostila lesní stráž (jen díky tomu, že jsme kouřili špeka na kopci, ze kterého nás bylo vidět z širého okolí. Ale ten výhled!)

Objevila jsem tak hotel Bouchalka s Kolibou, útulnou náruč na výspě vojenského újezdu, v srdci panenských hvozdů s nedalekým partyzánským úkrytem a domácí stravou.

Ukázalo se, že internetové stránky toho podniku psal realitou zklamaný autor fantasy, nebo jsem je nečetla dostatečně pozorně. Rozhodně teda do fotogalerie zapomněli vyfotit pohled z ložnice na parkoviště kamiónů, protože hvozdy a výspa leží pár desítek metrů od dálnice na Plzeň a v Kolibě dostanete halušky tak maximálně z čínských blikátek na stropě. Jídeláku vévodí kuřecí steak s broskví, ale ani tuhle gastronomickou sebevraždu bohužel nemůžu považovat za nejhorší zážitek výletu do přírody.

První, co vás udeří při příjezdu na Bouchalku přes všechny smysly, je pach jímky, pštrosi za plotem a zmíněné centrální parkoviště kamiónů. Protože Žmur spal, měli jsme čas navzájem se v autě přesvědčovat, že bude vhodnější vrátit se po krátké procházce do Prahy. Nakonec jsme podnikli dvě paralelní obhlídky objektu. „V restauraci mají ubrusy z plastu a umělý kytky, je tam pár osmahlejch týpků z východu, co hrajou automaty a po personálu žádná stopa“, hlásil Milý.

Potom jsem podnikla opatrný výpad zadním vchodem. Za kouřovou clonou a zežloutlými závěsy se protahovala kočka se zanícenýma očima, řidiči kamionů mě počastovali zkušeným prasáckým pohledem a servírka vrávorala na klíně týpkovi v montérkách, který se na mě povzbudivě usmál svým dvouzubým hnědým chrupem, asi aby mi dodal odvahy. Že jde o servírku jsem usuzovala jen podle flekaté kanýrkové zástěry na minisukni. Za běžných okolností bych zalhala, že potřebuju na záchod a potom utekla okénkem, ale symbióza kamioňáka a prostitutky ve výsluze jako ráčka poustevníčka se sasankou mě tak fascinovala, že jsem zůstala stát a vyslovila přání potvrdit zde svou rezervaci ubytování. Servírka mě odmávla cigaretou směrem k recepci někde v oparu za barem, kde seděla asi z pracovních důvodů ospalá babička ve vytahaných elasťácích a reklamním tričku. Protože zodpovězte si sami, obstála by na tomto bohem zapomenutém místě dvacetiletá kyprá absolventka střední hotelové?

Milého překvapilo, že jsem se vrátila s orezlým klíčem a ručníky, ale bez větších protestů vyndal klíčky ze zapalování a šli jsme se ubytovat. Kamrlík smrděl po benzínu, sexu a varně pervitinu, Žmur kvitoval televizi a dalo docela práci odtrhat mu prstík po prstíku z ovladače a vyšoupnout ho ven. Les byl v pohodě až na to, že je partyzánský úkryt zabetonovaný, zpěv ptáků přebíjí monotónní hučení dálnice a na zpáteční cestě k penziónu z mlází vylezl kamioňák dvojzubec s dámskou společností. A nebyla to servírka!

Po vycházce jsme z mravnostně-výchovných důvodů zavrhli restauraci u parkoviště a vzali Žmura na večeři do přilehlé Koliby. Chytli jsme poslední stůl, přetlak místních vysvětlovala velká cedule „Dnes živá hudba!“ Utéct nebylo kam a tak nás čekalo pokračování Fontány pre Zuzanu II. Na plac nastoupil bodrý chlápek s klávesami a zpěvačkou zhruba o polovině své výšky i váhy a začala vykrádačka světových i domácích interpretů. Že se nemůžu opít mě zamrzelo daleko víc než v pátek. A jak jsme správně uhodli, za půl hodiny byl parket plný a za hodinu už úchyl v džínové košili vytahoval své taneční partnerce rolák do podpaží a pleskal ji po stehnech při každém zakvílení kláves. Za hodinu a čtvrt jsme se ještě rádi odebrali do našeho hnízdečka lásky. Bohužel genius loci zapůsobil i na Žmura, takže se ve spánku neklidně převaloval a hýkal. Co si pamatuju, usnula jsem až nad ránem a vzápětí mě vzbudila šťamrání ukazováčku pod oční víčka. „Haló! Mámo! Táto!“




pátek 9. listopadu 2012

Malý blondýn s velkou botou


Případ podivuhodně nadměrné obuvi vyřešen!


To si tak sedíme s F. na lavičce a popíjíme svařák. Žmur poskakuje v dohledu a právě uprostřed naší napínavé debaty, do kterého doupěte neřesti se půjdeme ulít, až ho odevzdáme otci, se vrací bez boty a brousí asfalt ponožkou.

„Kde máš botu, Žmure?“ „Tam“, ukazuje pár metrů do křoví. Botu nazuji a pokračujeme v dohadech, zda je pro naše účely vhodnější hašišová nora nebo pánský strip bar, když se F. letmo otočí a ohlásí „hele, on ji zase nemá!“. 

To už při opětovném nazouvání Žmura zatím v duchu nespravedlivě obviňuji, že se přiučil další z nekalých hackerských útoků na moji trpělivost, podobně jako s házením použitých fuseklí do separačního koše na plasty, když ztratí botu znovu a demonstrativně jen pár kroků před námi. 

„To už je nějaký divný“, zadumám se. Takové výstřední chování by člověk čekal od plážové obuvi, ale ne kožených kotníkových botek, o kterých navíc víte, že získaly tento nepříjemný zlozvyk právě dnes odpoledne. Má levou na levé, pravou na pravé? Má. Nejsou nějaké velké? Ano, Žmur se sice může chlubit už v raném věku chodidlem předškoláka z basketbalové rodiny, ale tak velké? 

Detailně rekognoskuji botu, číslování sice nenacházím, zato mě do očí udeří rozmazaný nápis VERUNKA napsaný na pásce uvnitř růžovou fixkou. Nápis už je patřičně rozpitý a odrbaný, takže to může být taky klidně BARUNKA, ale rozhodně tam nestojí ŽMUR a rozhodně mu nečmárám do bot nekvalitníma růžovýma lihovkama!

Po krátké úvaze, kde Žmur k novým botám přišel, jsem dospěla k podezřelé dětské herně na kraji Vinohrad. „Třeba to bylo tak, že nějaká cizí nezodpovědná matka ukradla boty chudáku Žmurovi“, utěšuje mě F., ale planě. Můžete totiž odejít v relativním klidu a pohodlí ve větších botách, ale neuniknete z místa činu v botách o tři čísla menších. Nemýlila jsem se.

Na recepci měla zrovna službu důchodkyně, která si v dětském centru zřejmě odpykává svůj karmický trest, protože nenávidí všechny hlučné děti a dostává se do nezvladatelných stavů třesu, jakmile hračky nejsou na svém místě. Pokud by stařena naspořila z penzijního připojištění na svůj vlastní podnik, seděli by tam nevychovaní spratci přivázaní k židličkám provázkem a na hračky vyrovnané podle pravítka by se jenom dívaly. Tahle bývalá esesačka na výslužbě přede mnou právě vyslýchala matku podezřelou z nezaplacení chybějící částky za kurzovné. "Tak kdo mi to teda nezaplatil, když ne vy? Jméno a příjmení? Nahlaste vaše jméno!“ Nervózně poklepává těžítkem do stolu.

Když jsem přišla na řadu, byla už tedy tak akorát přednasraná a stačilo ji dorazit větou: „Víte mě se stala taková nemilá věc...zřejmě jsme si s někým vyměnili boty...“

„Boty? Boty! To bych řekla, že tady někomu chyběly boty!!!“ Těžítko se chystalo opsat trajektorii k mému čelu. „Tak abyste věděla. Ta holčička z toho utrpěla šok. Plakala, museli jsme ji tady všichni utěšovat a půjčit jí na cestu domů papučky!“

Připadala jsem si, jako bych vlastní roztržitostí zaměnila a unesla podobné blonďaté dítě, jen o pár měsíců starší, a ne pár podělaných bot. Lstivá důchodkyně navíc otevírá svou vrásčitou dlaň a tváří se, že situace vyžaduje odškodné nebo alespoň proviant a tak jsem jen zamumlala něco o bonbónech pro holčičku příště, v šatně si vybrala další podobné botky a vypadla s přesvědčením, že se vidíme naposled. Pokud jsem totiž v rozčilení opět zvolila jinou velikost, situace je řešitelná snad jen za pomocí kapsle kyanidu, kterou před ní osobně rozkousnu...

středa 7. listopadu 2012

Tajný a hajný



Pravdou je, že můj přístup ke kultuře za poslední rok zaznamenal poměrně přelomový a pro mnohé nechutný vývoj, proč si to nepřiznat. Něco jako když se z vegetariánky stane bulimistická čtvrttunová Američanka s kožní mykózou v každém ze svých mnoha laloků a ňader. Otázka už zkrátka nezačíná „na co?“, ale „mám hlídání“? 

Díky tomuto neortodoxnímu přístupu mě přestane číst nejeden vyznavač artových indočínských filmů a HIV pozitivních tanečních skupin z Nigérie, ale nebudu si darmo zvracet do vlastních bot. Na koncerty Justina Biebera je to pro mě pořád ještě dlouhá a trnitá cesta, i když už jsem si sem tam naběhla, jako naposled na Hrdém Budžesovi (i přes Báru Hrzánovou a poměrně sexy recenzi je to kus urputně se usmívající trapárny, která by si zasloužila sestříhat do maximálně 15 minut hutnějších pasáží)


Co bych se třeba před pár lety nenadála, je zjištění, že ze stažené bondovky uvidím více než úvodní song a potom až závěrečné titulky, než si půjdu rozespale vyčistit zuby. A že půjde Psice do multiplexu na Skyfall?! Odolá nevyrvat mlaskajícímu divákovi před ní kyblík s popcornem a nevysypat mu ho za tričko?


Navzdory  mé virtuální přípravě a uklidňujícím článkům, jak jsou na tom multiplexy špatně s návštěvností, vás mohu ujistit, že týden po premiéře budete obklopeni plným sálem lidí a že si sebou hodně z nich vezme o dost hlasitější sváču než relativně neškodní drtiči popcornu. Uprostřed je sice nejlepší výhled, ale je potřeba se smířit s nutným zlem, že potřebu vykonáte až po filmu nebo pod sedadlo, nehledě na chmurné vyhlídky v případě požáru.  Ty dvě a půl hodiny filmu úměrně svému věku bez záchodu vydržím v pohodě, ale pokud k tomu přičtu 40 minut debilních reklam, už se dostávám k zamyšlení, jak tady kurva může stát  lístek skoro dvě kila, když by se dal film s tučným ziskem zasponzorovat jen z kapes inzerentů?  


A teď dost škarohlídství: úvodní animace: dostala mě, exteriéry a kamera:  skvělé (plavba na ostrov duchů Hashima se mi vizuálně vryla do mozku asi úplně nejvíc),  příběh: nejenže nějaký byl (tady vidíte, že má očekávání nebyla vysoká), ale od začátku šlapal tak dynamicky, že jsem byla ochotna zapomenout i na to, že Daniel Craig vypadá jako Ukrajinec s odstátýma ušima  a měla jsem za něj zpocené dlaně. Ale mě se ve filmech stejně většinou líbí víc holky. A Bérénice Marlohe byla bez make-upu a s monoklem daleko krásnější než v šanghajském casinu.

Necelé dvě hodiny jsem tedy kamínek po kamínku stavěla svůj nový pohled na bondovky, když přišel závěr, po kterém museli lítostí a vzteky ublinkávat do kyblíků i popcornáři: Bond se vrací na skotskou vysočinu do svého rodné chaloupky (lépe řečeno gotického velkopanství, původem zřejmě filmařská stavba vzniklá defaultně pro natáčení horrorů), aby spolu s M. očekával nápor asi stovky ozbrojených mužů jen s kulovnicí po svém otci a za pomoci vousatého hajného na vejminku.


Dobře, nemusíte mi vysvětlovat, že u Bonda se má snít, ale hajný prostě patří do krkonošských pohádek nebo německého porna. Nezachránila to ani transformace Miss Moneypenny ze špatné ostřelovačky na kvalitní sekretářku, ale jen díky těm prvním dvěma třetinám skvostného filmu lístky na další bondovku? With pleasure!