Původně svým narozeninám chtěla věnovat jen krátký retrospektivní
výčet svých životních úspěchů, ale po přečtení mně to
rozsahem přišlo mnohem vhodnější spíš na twitter (zdatnější vykrádači si to můžou vyhackovat v mých konceptech na bloggeru). A po
zážitcích tohoto víkendu si myslím, že právě uplynulé dva
dny krizi středního věku charakterizují daleko lépe a do hloubky.
V pátek
jsem se vydala s holkama do Báru (mezi holky zahrnuju i Houbu, aby
se dějová linie netříštila hned od začátku). Začátečnicky
jsem podcenila nutnost rezervace v pátek večer, takže jsme táhli
po dalších třech hospodách, než jsme našli zaplivaný volný
stolek v klubu s ojebákovanýma barmanama a objednala jsem panáky
pro všechny a deci bílého pro sebe.
Tím
pádem jsem měla povolené kvóty alkoholu do poloviny vyčerpané,
zatímco ostatní byli zhruba na 10% své kapacity. Houba na půl
procentu běžné konzumace. To mi přišlo vyloženě sprosté, taky jsem mu to řekla a ještě si díky tomu uvědomila, že jsou
to už třetí narozeniny v řadě, kdy jsem buď těhotná nebo
kojím. Odpřisáhla jsem si tedy za svědectví všech přítomných,
že příští narozeniny oslavím jako dospělý člověk a pokud
by mě snad přistihli, jak se zastřeným pohledem vyprávím
bláboly, že děti první měsíce svého života prospí a Žmuřík
si nemá s kým hrát, tak spoléhám na jejich přátelskou herdu do
vaječníků a zavčas vyhledám kastrační komisi.
Dostala
jsem strašné množství sladkostí a sladkých parfémů (takže
jako sekundární výstupy tento týden očekávám kandidózu a pár kilo navíc), slevové poukázky, těhotenský olej, skleněnku,
omáčky na suši, brože a skládací tašku ve tvaru jahody, ze
které se dá udělat pod tričkem špičaté prso Madonny z 80.let. Vymetli
jsme strašné pajzy s nesplachovacíma záchodama a bylo fajn vidět
se v původní sestavě, i když jsme se rozstěhovali po celém
městě. Za cenu té oběti, že musím být o rok starší a střízlivá
zrovna já.
V
sobotu jsme odjeli s Milým a Pižmurem do Brd, protože mě osvítil záblesk,
že jsme dlouho nenocovali mimo Prahu. Vybavila jsem si dávný
zážitek z vojenského prostoru, kde jsme se nejdřív dramaticky
vrhali do příkopu před každým místním houbařem, potom se
otrkali a nakonec nás se zabahněnou hrudí ze zákopů odchytla a
vyhostila lesní stráž (jen díky tomu, že jsme kouřili špeka na
kopci, ze kterého nás bylo vidět z širého okolí. Ale ten výhled!)
Objevila
jsem tak hotel Bouchalka s Kolibou, útulnou náruč na výspě
vojenského újezdu, v srdci panenských hvozdů s nedalekým
partyzánským úkrytem a domácí stravou.
Ukázalo se, že internetové stránky toho podniku psal realitou
zklamaný autor fantasy, nebo jsem je nečetla dostatečně pozorně.
Rozhodně teda do fotogalerie zapomněli vyfotit pohled z ložnice na
parkoviště kamiónů, protože hvozdy a výspa leží pár desítek
metrů od dálnice na Plzeň a v Kolibě dostanete halušky tak
maximálně z čínských blikátek na stropě. Jídeláku vévodí
kuřecí steak s broskví, ale ani tuhle gastronomickou sebevraždu bohužel nemůžu považovat za nejhorší zážitek výletu do
přírody.
První,
co vás udeří při příjezdu na Bouchalku přes všechny smysly, je pach
jímky, pštrosi za plotem a zmíněné centrální parkoviště
kamiónů. Protože Žmur spal, měli jsme čas navzájem se v autě
přesvědčovat, že bude vhodnější vrátit se po krátké
procházce do Prahy. Nakonec jsme podnikli dvě paralelní obhlídky
objektu. „V restauraci mají ubrusy z plastu a umělý kytky, je
tam pár osmahlejch týpků z východu, co hrajou automaty a po
personálu žádná stopa“, hlásil Milý.
Potom
jsem podnikla opatrný výpad zadním vchodem. Za kouřovou clonou a
zežloutlými závěsy se protahovala kočka se zanícenýma očima,
řidiči kamionů mě počastovali zkušeným prasáckým pohledem a servírka
vrávorala na klíně týpkovi v montérkách, který se na mě
povzbudivě usmál svým dvouzubým hnědým chrupem, asi aby mi dodal
odvahy. Že jde o servírku jsem usuzovala jen podle flekaté
kanýrkové zástěry na minisukni. Za běžných okolností bych
zalhala, že potřebuju na záchod a potom utekla okénkem, ale
symbióza kamioňáka a prostitutky ve výsluze jako ráčka
poustevníčka se sasankou mě tak fascinovala, že jsem zůstala
stát a vyslovila přání potvrdit zde svou rezervaci ubytování.
Servírka mě odmávla cigaretou směrem k recepci někde v oparu za
barem, kde seděla asi z pracovních důvodů ospalá babička ve
vytahaných elasťácích a reklamním tričku. Protože zodpovězte
si sami, obstála by na tomto bohem zapomenutém místě dvacetiletá
kyprá absolventka střední hotelové?
Milého překvapilo, že jsem se vrátila s orezlým klíčem a
ručníky, ale bez větších protestů vyndal klíčky ze zapalování
a šli jsme se ubytovat. Kamrlík smrděl po benzínu, sexu a varně
pervitinu, Žmur kvitoval televizi a dalo docela práci odtrhat mu
prstík po prstíku z ovladače a vyšoupnout ho ven. Les byl v
pohodě až na to, že je partyzánský úkryt zabetonovaný, zpěv
ptáků přebíjí monotónní hučení dálnice a na zpáteční
cestě k penziónu z mlází vylezl kamioňák dvojzubec s dámskou
společností. A nebyla to servírka!
Po vycházce jsme z mravnostně-výchovných důvodů zavrhli restauraci u
parkoviště a vzali Žmura na večeři do přilehlé Koliby. Chytli
jsme poslední stůl, přetlak místních vysvětlovala velká cedule
„Dnes živá hudba!“ Utéct nebylo kam a tak nás čekalo
pokračování Fontány pre Zuzanu II. Na plac nastoupil bodrý
chlápek s klávesami a zpěvačkou zhruba o polovině své výšky i
váhy a začala vykrádačka světových i domácích interpretů. Že
se nemůžu opít mě zamrzelo daleko víc než v pátek. A jak jsme
správně uhodli, za půl hodiny byl parket plný a za hodinu už
úchyl v džínové košili vytahoval své taneční partnerce rolák
do podpaží a pleskal ji po stehnech při každém zakvílení kláves. Za hodinu a čtvrt jsme se ještě rádi odebrali do našeho
hnízdečka lásky. Bohužel genius loci zapůsobil i na Žmura,
takže se ve spánku neklidně převaloval a hýkal. Co si pamatuju,
usnula jsem až nad ránem a vzápětí mě vzbudila šťamrání
ukazováčku pod oční víčka. „Haló! Mámo! Táto!“