Malý blondýn s velkou botou

Případ podivuhodně nadměrné obuvi vyřešen!

To si tak sedíme s F. na lavičce a popíjíme svařák. Žmur poskakuje v dohledu a právě uprostřed naší napínavé debaty, do kterého doupěte neřesti se půjdeme ulít, až ho odevzdáme otci, se vrací bez boty a brousí asfalt ponožkou.

„Kde máš botu, Žmure?“ „Tam“, ukazuje pár metrů do křoví. Botu nazuji a pokračujeme v dohadech, zda je pro naše účely vhodnější hašišová nora nebo pánský strip bar, když se F. letmo otočí a ohlásí „hele, on ji zase nemá!“. 

To už při opětovném nazouvání Žmura zatím v duchu nespravedlivě obviňuji, že se přiučil další z nekalých hackerských útoků na moji trpělivost, podobně jako s házením použitých fuseklí do separačního koše na plasty, když ztratí botu znovu a demonstrativně jen pár kroků před námi. 

„To už je nějaký divný“, zadumám se. Takové výstřední chování by člověk čekal od plážové obuvi, ale ne kožených kotníkových botek, o kterých navíc víte, že získaly tento nepříjemný zlozvyk právě dnes odpoledne. Má levou na levé, pravou na pravé? Má. Nejsou nějaké velké? Ano, Žmur se sice může chlubit už v raném věku chodidlem předškoláka z basketbalové rodiny, ale tak velké? 

Detailně rekognoskuji botu, číslování sice nenacházím, zato mě do očí udeří rozmazaný nápis VERUNKA napsaný na pásce uvnitř růžovou fixkou. Nápis už je patřičně rozpitý a odrbaný, takže to může být taky klidně BARUNKA, ale rozhodně tam nestojí ŽMUR a rozhodně mu nečmárám do bot nekvalitníma růžovýma lihovkama!

Po krátké úvaze, kde Žmur k novým botám přišel, jsem dospěla k podezřelé dětské herně na kraji Vinohrad. „Třeba to bylo tak, že nějaká cizí nezodpovědná matka ukradla boty chudáku Žmurovi“, utěšuje mě F., ale planě. Můžete totiž odejít v relativním klidu a pohodlí ve větších botách, ale neuniknete z místa činu v botách o tři čísla menších. Nemýlila jsem se.

Na recepci měla zrovna službu důchodkyně, která si v dětském centru zřejmě odpykává svůj karmický trest, protože nenávidí všechny hlučné děti a dostává se do nezvladatelných stavů třesu, jakmile hračky nejsou na svém místě. Pokud by stařena naspořila z penzijního připojištění na svůj vlastní podnik, seděli by tam nevychovaní spratci přivázaní k židličkám provázkem a na hračky vyrovnané podle pravítka by se jenom dívaly. Tahle bývalá esesačka na výslužbě přede mnou právě vyslýchala matku podezřelou z nezaplacení chybějící částky za kurzovné. "Tak kdo mi to teda nezaplatil, když ne vy? Jméno a příjmení? Nahlaste vaše jméno!“ Nervózně poklepává těžítkem do stolu.

Když jsem přišla na řadu, byla už tedy tak akorát přednasraná a stačilo ji dorazit větou: „Víte mě se stala taková nemilá věc...zřejmě jsme si s někým vyměnili boty...“

„Boty? Boty! To bych řekla, že tady někomu chyběly boty!!!“ Těžítko se chystalo opsat trajektorii k mému čelu. „Tak abyste věděla. Ta holčička z toho utrpěla šok. Plakala, museli jsme ji tady všichni utěšovat a půjčit jí na cestu domů papučky!“

Připadala jsem si, jako bych vlastní roztržitostí zaměnila a unesla podobné blonďaté dítě, jen o pár měsíců starší, a ne pár podělaných bot. Lstivá důchodkyně navíc otevírá svou vrásčitou dlaň a tváří se, že situace vyžaduje odškodné nebo alespoň proviant a tak jsem jen zamumlala něco o bonbónech pro holčičku příště, v šatně si vybrala další podobné botky a vypadla s přesvědčením, že se vidíme naposled. Pokud jsem totiž v rozčilení opět zvolila jinou velikost, situace je řešitelná snad jen za pomocí kapsle kyanidu, kterou před ní osobně rozkousnu...