33

Původně svým narozeninám chtěla věnovat jen krátký retrospektivní výčet svých životních úspěchů, ale po přečtení mně to rozsahem přišlo mnohem vhodnější spíš na twitter (zdatnější vykrádači si to můžou vyhackovat v mých konceptech na bloggeru). A po zážitcích tohoto víkendu si myslím, že právě uplynulé dva dny krizi středního věku charakterizují daleko lépe a do hloubky.

V pátek jsem se vydala s holkama do Báru (mezi holky zahrnuju i Houbu, aby se dějová linie netříštila hned od začátku). Začátečnicky jsem podcenila nutnost rezervace v pátek večer, takže jsme táhli po dalších třech hospodách, než jsme našli zaplivaný volný stolek v klubu s ojebákovanýma barmanama a objednala jsem panáky pro všechny a deci bílého pro sebe.

Tím pádem jsem měla povolené kvóty alkoholu do poloviny vyčerpané, zatímco ostatní byli zhruba na 10% své kapacity. Houba na půl procentu běžné konzumace. To mi přišlo vyloženě sprosté, taky jsem mu to řekla a ještě si díky tomu uvědomila, že jsou to už třetí narozeniny v řadě, kdy jsem buď těhotná nebo kojím. Odpřisáhla jsem si tedy za svědectví všech přítomných, že příští narozeniny oslavím jako dospělý člověk a pokud by mě snad přistihli, jak se zastřeným pohledem vyprávím bláboly, že děti první měsíce svého života prospí a Žmuřík si nemá s kým hrát, tak spoléhám na jejich přátelskou herdu do vaječníků a zavčas vyhledám kastrační komisi.

Dostala jsem strašné množství sladkostí a sladkých parfémů (takže jako sekundární výstupy tento týden očekávám kandidózu a pár kilo navíc), slevové poukázky, těhotenský olej, skleněnku, omáčky na suši, brože a skládací tašku ve tvaru jahody, ze které se dá udělat pod tričkem špičaté prso Madonny z 80.let. Vymetli jsme strašné pajzy s nesplachovacíma záchodama a bylo fajn vidět se v původní sestavě, i když jsme se rozstěhovali po celém městě. Za cenu té oběti, že musím být o rok starší a střízlivá zrovna já.

V sobotu jsme odjeli s Milým a Pižmurem do Brd, protože mě osvítil záblesk, že jsme dlouho nenocovali mimo Prahu. Vybavila jsem si dávný zážitek z vojenského prostoru, kde jsme se nejdřív dramaticky vrhali do příkopu před každým místním houbařem, potom se otrkali a nakonec nás se zabahněnou hrudí ze zákopů odchytla a vyhostila lesní stráž (jen díky tomu, že jsme kouřili špeka na kopci, ze kterého nás bylo vidět z širého okolí. Ale ten výhled!)

Objevila jsem tak hotel Bouchalka s Kolibou, útulnou náruč na výspě vojenského újezdu, v srdci panenských hvozdů s nedalekým partyzánským úkrytem a domácí stravou.

Ukázalo se, že internetové stránky toho podniku psal realitou zklamaný autor fantasy, nebo jsem je nečetla dostatečně pozorně. Rozhodně teda do fotogalerie zapomněli vyfotit pohled z ložnice na parkoviště kamiónů, protože hvozdy a výspa leží pár desítek metrů od dálnice na Plzeň a v Kolibě dostanete halušky tak maximálně z čínských blikátek na stropě. Jídeláku vévodí kuřecí steak s broskví, ale ani tuhle gastronomickou sebevraždu bohužel nemůžu považovat za nejhorší zážitek výletu do přírody.

První, co vás udeří při příjezdu na Bouchalku přes všechny smysly, je pach jímky, pštrosi za plotem a zmíněné centrální parkoviště kamiónů. Protože Žmur spal, měli jsme čas navzájem se v autě přesvědčovat, že bude vhodnější vrátit se po krátké procházce do Prahy. Nakonec jsme podnikli dvě paralelní obhlídky objektu. „V restauraci mají ubrusy z plastu a umělý kytky, je tam pár osmahlejch týpků z východu, co hrajou automaty a po personálu žádná stopa“, hlásil Milý.

Potom jsem podnikla opatrný výpad zadním vchodem. Za kouřovou clonou a zežloutlými závěsy se protahovala kočka se zanícenýma očima, řidiči kamionů mě počastovali zkušeným prasáckým pohledem a servírka vrávorala na klíně týpkovi v montérkách, který se na mě povzbudivě usmál svým dvouzubým hnědým chrupem, asi aby mi dodal odvahy. Že jde o servírku jsem usuzovala jen podle flekaté kanýrkové zástěry na minisukni. Za běžných okolností bych zalhala, že potřebuju na záchod a potom utekla okénkem, ale symbióza kamioňáka a prostitutky ve výsluze jako ráčka poustevníčka se sasankou mě tak fascinovala, že jsem zůstala stát a vyslovila přání potvrdit zde svou rezervaci ubytování. Servírka mě odmávla cigaretou směrem k recepci někde v oparu za barem, kde seděla asi z pracovních důvodů ospalá babička ve vytahaných elasťácích a reklamním tričku. Protože zodpovězte si sami, obstála by na tomto bohem zapomenutém místě dvacetiletá kyprá absolventka střední hotelové?

Milého překvapilo, že jsem se vrátila s orezlým klíčem a ručníky, ale bez větších protestů vyndal klíčky ze zapalování a šli jsme se ubytovat. Kamrlík smrděl po benzínu, sexu a varně pervitinu, Žmur kvitoval televizi a dalo docela práci odtrhat mu prstík po prstíku z ovladače a vyšoupnout ho ven. Les byl v pohodě až na to, že je partyzánský úkryt zabetonovaný, zpěv ptáků přebíjí monotónní hučení dálnice a na zpáteční cestě k penziónu z mlází vylezl kamioňák dvojzubec s dámskou společností. A nebyla to servírka!

Po vycházce jsme z mravnostně-výchovných důvodů zavrhli restauraci u parkoviště a vzali Žmura na večeři do přilehlé Koliby. Chytli jsme poslední stůl, přetlak místních vysvětlovala velká cedule „Dnes živá hudba!“ Utéct nebylo kam a tak nás čekalo pokračování Fontány pre Zuzanu II. Na plac nastoupil bodrý chlápek s klávesami a zpěvačkou zhruba o polovině své výšky i váhy a začala vykrádačka světových i domácích interpretů. Že se nemůžu opít mě zamrzelo daleko víc než v pátek. A jak jsme správně uhodli, za půl hodiny byl parket plný a za hodinu už úchyl v džínové košili vytahoval své taneční partnerce rolák do podpaží a pleskal ji po stehnech při každém zakvílení kláves. Za hodinu a čtvrt jsme se ještě rádi odebrali do našeho hnízdečka lásky. Bohužel genius loci zapůsobil i na Žmura, takže se ve spánku neklidně převaloval a hýkal. Co si pamatuju, usnula jsem až nad ránem a vzápětí mě vzbudila šťamrání ukazováčku pod oční víčka. „Haló! Mámo! Táto!“