Kam s předškolákem o prázdninách?

Pokud nemáte děti, možná se vám jako odpověď na tuto otázku vybaví obrázek Josefa Lady, na kterém bosé děti běhají s káčou okolo bodré babičky v kalamajce zadělávající těsto na povidlové buchty. Klidně se zasněte, dokud máte čas – protože jde pochopitelně o další promyšlený podvod na rodiče, stejně jako když se řekne, že jsou novorozenci roztomilounká stvořeníčka, matce stačí tři hodiny spánku denně a že nebudete mít po rodičáku žádný problém sehnat jinej job, než je noční práce v chladírně, nebo rozdávání letáků v plyšovém převleku tygra.

Ve skutečnosti mají vaši rodiče a prarodiče úplně jiné představy, jak trávit léto. Dnes už nežijí osamoceně po vejměncích, kam se dají na zimu zavřít s klubkem vlny a vypustit až v červenci na zpracování rybízu do zavařenin. Dnešní důchodci mají přístup k internetu, slevy na letenky a  fesťáky, a dokonce vlastní kluby, kde se proti vám můžou spolčit a odjet se svýma kamarádíčkama z mokrý čtvrti na tři měsíce do Indie hulit hašiš v ášramu. Spoléhat na hlídací síly rodičů je tedy z pohledu vašeho zaměstnavatele krajně nezodpovědné. Pokud máte i prarodiče, můžete se zase snadno potýkat s tím, že se z hřiště bezstarostně vrátí s úplně cizími dětmi, nebo si zkrátka už jen dlouho přejí, aby byli konečně odpojeni od plicní ventilace a ti vaši malí smradi jim nepřezdívali „Vládce temnot“ nebo „Náplň do urny“ a nevyměňovali jim prášky za ovocný komprimát.

Vzhledem k tomu, že mi končí rodičovská dovolená před prázdninami (což je samo o sobě takový cynický úšklebek osudu), jsem pro vás zmapovala, jak to vypadá na prázdninovém trhu s dětmi. Rádi nebudete.

1.  Prázdninový provoz školky. Řekněme si upřímně, s učitelkami ze školky to nevypadá už na konci dubna valně. Mnoho z nich prostě rezignuje a nechávají si od dětí po ksichtě čmárat lihovkou, zatímco s nepřítomným pohledem sní o tom, že v červenci vypadnou k moři a s trochou štěstí a evropských grantů na pedagogy postižené syndromem vyhoření si tam pořídí stánek s koblihami a už se nikdy, nikdy nevrátí. Ze snů bývají vytrženy ředitelkou, která jim nakáže prázdninový provoz, aby se úči úplně neodtrhly od reálu. Jsou však ochotny tolerovat maximálně dva týdny těchto nucených prací, proto vás čeká papírování a výběrová řízení minimálně do tří spřátelených školek, které si předávají děcka jako štafetový kolík. Vyhlídka přijetí je nepravděpodobná.

2. Příměstské tábory. Letáky na tyto aktivity většinou inzerují velká dobrodružství čekající na své objevení doslova za rohem. Ve skutečnosti je největším dobrodružstvím, když přijde teta Kačka převlečená za havajskou tanečnici, na Karláku ji sbalí policejní hlídka a děcka se rozutečou na celé volné odpoledne do multiplexu.

3.  Opravdové tábory. Na začátku bude online přihláška, kde do kolonky s datem narození napíšete jen to, že na svůj věk dělá ohromné pokroky. Na konci bude dítě s 14denní plínou obsypané klíšťaty, které náhodou objeví houbaři v lese, protože bylo hluboko pod rozlišovací schopnost vedoucích, že něco tak malého může chybět.

4.   Léto v kanclu. Šéfovi nalžete, že jsou děti hluchoněmé a ze všeho nejraději si o samotě kreslí. Faktura na konci prázdnin bude obsahovat ustříhané kabely, rozsedlou kopírku, pár tisíc za telefon a výpověď bezdětné kolegyně. Bilance bude tedy podobná, jako byste si vzali do práce ochočenou nutrii.

5.   Dětská práce. V České republice je sice právně zapovězena, ale s tím, jak se budou rozevírat nůžky mezi aktivním stářím a zrušenými školkami, se budeme moci v blízké budoucnosti po více než sto letech opět radovat z výplaty navíc ze sirkárny, nebo z kárky uhlí na zimu od dětských horníků.

6.  Stará sousedka. Varianta ne zcela nepodobná bodu 4. Vyhladovělá důchodkyně sežere dítěti bio svačinku a za celodenního popíjení vaječňáku bude skuhravým hlasem vyprávět o tom, jak v Birkenau ohlodávala malé kamarády z dětského vězeňského bloku. Vaše dítě přitom bude muklovat v domácnosti a vy budete pod tíhou závazku starou paní vozit po doktorech a soudních přelíčeních s dopadenými nacisty.

7.  Babybox. Konečné řešení prázdninové otázky. Když vás vyhodí z práce, zažaluje vedoucí tábora, vaše dítě nedostane výplatu, nebo se stará sousedka upije k smrti. Vhodné jen pro subtilní kusy, které dosud neumí odříkat jméno a adresu jako když bičem mrská.

Proradná Bedna Edna: Další důvod, proč ji nemít

O návštěvách Maloměsta jsem vám už psala. Pro mě jsou spojené se školní jídelnou a komoušskejma mlíčákama, ze kterých jsou teď asijský tržnice a za dva roky z nich budou mekáče. Už i z té mojí opečovávané drogérky, kam si stoupnete pěkně do fronty kolem pultu s vikslajvantovým pleteným košíčkem, je aktuálně Teta a snaží se tvářit, že to není žádná upocená teta z maloměsta s nabídkou kvalitního dusičnanového hnojiva, ale pipina s neslíbatelnou rtěnkou.

Naše děcka mají starý kšefty pochopitelně na háku. Návštěvy Maloměsta jsou pro ně za každého ročního období spjaté s televizí. Obávám se, že i kdyby nad kostelem vyrostl atomový hřib, nebo nám spadnul do komína Superman, nebyl by to pro děcka silnější podnět, než Invaze planktonu na Déčku. Taková je daň za to, že jim upíráme televizní obsah doma, já to beru a nechávám si morální soudy na jindy.

Předevčírem se při návštěvě Maloměsta stala děsivá věc; mámina historická Orava ráno blikla retro monoskop na rozloučenou a zdechla. Máma si ten večer s tátou po třiceti letech povídala a zřejmě to byl zážitek natolik traumatizující, že bylo zapotřebí sehnat novou bednu dřív, než se toho o sobě vzájemně dozvědí až moc.

Aby to bylo ještě víc iracionální, k nákupu nového televizoru si máma pozvala mě a děti, jak jistě uznáte, profesionály v oboru digitálního vysílání, motion flow, set-top boxů a dalších bazmeků, které vznikly jen za účelem narvat velkou množinu kurvítek do věci na vrcholu konzumní pyramidy. Sorry, vlastně jsem slíbila, že si nechám morální soudy na jindy. (A taky samozřejmě vím, že se všichni díváte jen na Hyde park, dokumenty a artový filmy na dvojce, kdyby se chtěl někdo obhajovat v komentářích. Ale naši ne.)

Vstupujeme tedy do chrámu elektroniky Okay, kde si máma bohatýrským gestem přivolá personál a vysloví požadavek na televizi, která vydrží. “Hohó”, kucká se prodavač smíchy. “Televizi, která vydrží! Paní, tady jste v elektru, to je spotřební zboží. Můžu vám prodat jen velkou, malou, ejčdývý, chytrou, levnou, nebo drahou televizi. To všechno pro vás můžu udělat. Ale rozbije se vám stejně pár dnů po záruce a nebude dávat smysl ji znova opravovat. Jediné, co dává smysl, je koupit si prodlouženou záruku a až pak televizi” dodá, zatímco se nadechuju, protože ten vodopád upřímnosti jsem nečekala. Prodej elektroniky už je zřejmě passé, teď už se byznys jede na záruky. “A nechceš si s tím tátou fakt radši povídat?” zeptám se kontrolně, zatímco pikolík sprintuje s ovladačem a spouští zhruba stopadesát modelů. 

To přiláká i děti, které se dosud spokojeně schovávaly v pultovém mrazáku a dožadují se u prodavače Invaze planktonu, aby se následně nalepily na monitory jako můry na lampu. Připadám si jako ve filmu Akumulátor, nebo jako heterosexuální muž v nehtovém studiu. Heterosexuál by z nehtového studia vysmahnul do tří sekund, ale já jsem podrobena čtyřicetiminutové tortuře, během které musím srovnávat stopadesát nachlup stejných obrazů palmového háje a vyprošťovat děcka z lednic a praček za nespokojeného pokašlávání agilního prodavače.

A pak, když už je celá prodejna úplně vysílená jak po krvavý řežbě a čeká se jen na poslední povel důstojníka, máma dramaticky prohlásí, že přijde radši zítra, až vybalí ze skladu nové zboží. Tuhle příležitost si necháme rádi ujít, takže už v Maloměstě samozřejmě nejsme, prodavač si mění směny a manager prodejny nasraně drhne mrazáky od bláta. Stejně si myslím, že by si měli radši povídat.

Dětské gastro porno

Počátek celého dnešního příběhu se váže k temným dobám, kdy M. nastupoval do židozednářského Korporátu a byl bez předchozího varování na pohovoru nedobrovolně přinucen chodit do práce – můj Bože – v obleku. M. to pěkně nasralo a snad všichni souhlasíme, že spravedlivě. Kromě omáčky na kravatě nosil domů urban legends o revoltujících ajťácích, kteří si troufli do práce přijít v papučkách a vytahaném svetru, přičemž tyto exemplární příklady úmyslného nevkusu nejvyšší šéf místní módní policie ztrestal okamžitým padákem přímo na chodbě před zraky užaslé čínské delegace.

Korporát si po tomhle utiskování ajťáckých práv a svobod navíc ještě dovolil M. nabídnout namísto stravenek vouchery do přilehlé restaurace, prohnilé luxusem a aureolou zbohatlíků. “Pff, to určitě”, odplivne si M. od stolu až do dřezu, “ještě si po tom všem od nich nechám strhávat peníze za tohle!” a napsal na HR zamítavý e-mail se závěrečným etickým zamyšlením o angolských sirotcích ze skládky a rozpíchaných rukou asijských dětských šiček (pochopitelně výhradně od košilí, které jsou nuceni zaměstnanci Korporátu nosit).

A měsíc poté, co M., tentokrát už bez kravaty a zvesela, pracuje dávno jinde, najdu ve schránce naditou obálku s logem zlolajného Korporátu. Zvědavě ji roztrháme a vyvrhneme vnitřnosti, což není nic jiného, než hromádka voucherů do té restaurace. Samozřejmě korektně stržených z výplaty a zaslaných s přátelskými pozdravy.

S ohledem na to, že tento blog čte i M. a nemyslete si, že jsem si už mnohokrát nevyslechla připomínky k obsahu, se teď nebudeme věnovat detailnímu popisu jeho podivuhodně měnících se výrazů ve tváři, ale přejdeme plynule k nedělnímu dopoledni. Protože sice cítíme účast s angolskými somráky i dětskými šičkami, ale tím, že protestně roztrháme desítku v poukázkách, jim stejně život neulehčíme. Spíš jsme přemýšleli, že bychom na nedělní brunch mohli pozvat i pár náhodně sesbíraných bezdomovců z okolí. Nakonec se ukázalo, že daleko větší ostudu lze utržit s vlastními dětmi.

„Děcka, tohle bude trochu jiná restaurace, než obvykle“ koučuju je před odchodem. „Ale bude úplně bohatě stačit, když nebudete jíst rukama, strhávat na sebe ubrus a honit se kolem stolů.“

O pár minut později vcházíme do Avantgarde a hned u dveří se rýsuje, že jsem na pár bodů zapomněla. Takže Žmur lítě bojuje o bundu, protože ji fakt nechce dávat tomu naposilovanýmu týpkovi u vchodu, ale pohled na svaly ho donutí kapitulovat. „Mami, tati, tolik jídla jsem v životě neviděl!“ hlasitě se dojme u prvního stolu a náš provázející číšník decentně pokašle, aby to neslyšel.

„Dětský koutek je tamhle vzadu, prosím následujte mě“ mrkne spiklenecky a vede nás dlouhou chodbou. Dětská cela je promyšleně (a zvukotěsně) umístěna kdesi v bunkru pár kilometrů za restaurací a patří k němu i bachařka. „Trochu se napapáte a potom si přijdete pohrát“ láká je sýkorčím hláskem a máchá přitom deseticentimetrovými umělými řasami. Ale pro Žmura je tohle průhledná lest, protože se mě chytne pevněji a rádoby šeptem mi prozradí, že "ta hlídačka vypadá jako Cruella a neví, jak Čičman, ale on fakt odmítá čekat na nás hladovej a svázanej v koutě". Paní k dětem se na něj zamračí a teď stisknu Žmurovi silněji ruku já. „Nojono“, řekne Žmur věcně. „Tak se pojďte aspoň konečně najíst.“

Hostina je opravdu opulentní a po dětském koutku povzdychnu ještě několikrát. Minimálně, když Čičman nakašle do mísy s krevetami a Žmur se přestane obtěžovat s nošením talířků a občerstvuje se přímo u jednotlivých jídelních stanovišť. Ale ani to nepokazí chuť flank steaku, kachny, sushi salátu, nebo delikátních ovocných košíčků, kterých bych byla ochotná sníst tunu – pokud by tak před námi neučinily děti, které jedly všechny chody zásadně v opačném pořadí.

Ještě dvojitý ristretto a obě strany cítí, že nadešel čas vrátit se mezi plebs. Žmur si vyhrnuje triko, abychom si všichni směli splnit svůj nedělní sen a sáhnout si na jeho obří pupek. Čičman mi s potměšilým úsměvem ukazuje neidentifikovatelné flíčky na šatech. Jeden z nich je na zadku. A pod námi je nastláno na druhý brunch pro stádo iberijských prasat. Ale asi to nebylo tak hrozný - anebo možná ze soucitu za námi vyběhne ještě někdo další z nažehleného personálu a vtiskne mi do ruky tašku s Pinot Noir. A tak si můžeme dál vykračovat na tramvaj jako buržousti a shrnout, že to byla jedna z málo pravděpodobných věcí, které jsou ve skutečnosti celkem fajn - přesto, nebo právě proto, že nás k jejímu nákupu musel předtím někdo donutit.