Proradná Bedna Edna: Další důvod, proč ji nemít

O návštěvách Maloměsta jsem vám už psala. Pro mě jsou spojené se školní jídelnou a komoušskejma mlíčákama, ze kterých jsou teď asijský tržnice a za dva roky z nich budou mekáče. Už i z té mojí opečovávané drogérky, kam si stoupnete pěkně do fronty kolem pultu s vikslajvantovým pleteným košíčkem, je aktuálně Teta a snaží se tvářit, že to není žádná upocená teta z maloměsta s nabídkou kvalitního dusičnanového hnojiva, ale pipina s neslíbatelnou rtěnkou.

Naše děcka mají starý kšefty pochopitelně na háku. Návštěvy Maloměsta jsou pro ně za každého ročního období spjaté s televizí. Obávám se, že i kdyby nad kostelem vyrostl atomový hřib, nebo nám spadnul do komína Superman, nebyl by to pro děcka silnější podnět, než Invaze planktonu na Déčku. Taková je daň za to, že jim upíráme televizní obsah doma, já to beru a nechávám si morální soudy na jindy.

Předevčírem se při návštěvě Maloměsta stala děsivá věc; mámina historická Orava ráno blikla retro monoskop na rozloučenou a zdechla. Máma si ten večer s tátou po třiceti letech povídala a zřejmě to byl zážitek natolik traumatizující, že bylo zapotřebí sehnat novou bednu dřív, než se toho o sobě vzájemně dozvědí až moc.

Aby to bylo ještě víc iracionální, k nákupu nového televizoru si máma pozvala mě a děti, jak jistě uznáte, profesionály v oboru digitálního vysílání, motion flow, set-top boxů a dalších bazmeků, které vznikly jen za účelem narvat velkou množinu kurvítek do věci na vrcholu konzumní pyramidy. Sorry, vlastně jsem slíbila, že si nechám morální soudy na jindy. (A taky samozřejmě vím, že se všichni díváte jen na Hyde park, dokumenty a artový filmy na dvojce, kdyby se chtěl někdo obhajovat v komentářích. Ale naši ne.)

Vstupujeme tedy do chrámu elektroniky Okay, kde si máma bohatýrským gestem přivolá personál a vysloví požadavek na televizi, která vydrží. “Hohó”, kucká se prodavač smíchy. “Televizi, která vydrží! Paní, tady jste v elektru, to je spotřební zboží. Můžu vám prodat jen velkou, malou, ejčdývý, chytrou, levnou, nebo drahou televizi. To všechno pro vás můžu udělat. Ale rozbije se vám stejně pár dnů po záruce a nebude dávat smysl ji znova opravovat. Jediné, co dává smysl, je koupit si prodlouženou záruku a až pak televizi” dodá, zatímco se nadechuju, protože ten vodopád upřímnosti jsem nečekala. Prodej elektroniky už je zřejmě passé, teď už se byznys jede na záruky. “A nechceš si s tím tátou fakt radši povídat?” zeptám se kontrolně, zatímco pikolík sprintuje s ovladačem a spouští zhruba stopadesát modelů. 

To přiláká i děti, které se dosud spokojeně schovávaly v pultovém mrazáku a dožadují se u prodavače Invaze planktonu, aby se následně nalepily na monitory jako můry na lampu. Připadám si jako ve filmu Akumulátor, nebo jako heterosexuální muž v nehtovém studiu. Heterosexuál by z nehtového studia vysmahnul do tří sekund, ale já jsem podrobena čtyřicetiminutové tortuře, během které musím srovnávat stopadesát nachlup stejných obrazů palmového háje a vyprošťovat děcka z lednic a praček za nespokojeného pokašlávání agilního prodavače.

A pak, když už je celá prodejna úplně vysílená jak po krvavý řežbě a čeká se jen na poslední povel důstojníka, máma dramaticky prohlásí, že přijde radši zítra, až vybalí ze skladu nové zboží. Tuhle příležitost si necháme rádi ujít, takže už v Maloměstě samozřejmě nejsme, prodavač si mění směny a manager prodejny nasraně drhne mrazáky od bláta. Stejně si myslím, že by si měli radši povídat.