Dětské gastro porno

Počátek celého dnešního příběhu se váže k temným dobám, kdy M. nastupoval do židozednářského Korporátu a byl bez předchozího varování na pohovoru nedobrovolně přinucen chodit do práce – můj Bože – v obleku. M. to pěkně nasralo a snad všichni souhlasíme, že spravedlivě. Kromě omáčky na kravatě nosil domů urban legends o revoltujících ajťácích, kteří si troufli do práce přijít v papučkách a vytahaném svetru, přičemž tyto exemplární příklady úmyslného nevkusu nejvyšší šéf místní módní policie ztrestal okamžitým padákem přímo na chodbě před zraky užaslé čínské delegace.

Korporát si po tomhle utiskování ajťáckých práv a svobod navíc ještě dovolil M. nabídnout namísto stravenek vouchery do přilehlé restaurace, prohnilé luxusem a aureolou zbohatlíků. “Pff, to určitě”, odplivne si M. od stolu až do dřezu, “ještě si po tom všem od nich nechám strhávat peníze za tohle!” a napsal na HR zamítavý e-mail se závěrečným etickým zamyšlením o angolských sirotcích ze skládky a rozpíchaných rukou asijských dětských šiček (pochopitelně výhradně od košilí, které jsou nuceni zaměstnanci Korporátu nosit).

A měsíc poté, co M., tentokrát už bez kravaty a zvesela, pracuje dávno jinde, najdu ve schránce naditou obálku s logem zlolajného Korporátu. Zvědavě ji roztrháme a vyvrhneme vnitřnosti, což není nic jiného, než hromádka voucherů do té restaurace. Samozřejmě korektně stržených z výplaty a zaslaných s přátelskými pozdravy.

S ohledem na to, že tento blog čte i M. a nemyslete si, že jsem si už mnohokrát nevyslechla připomínky k obsahu, se teď nebudeme věnovat detailnímu popisu jeho podivuhodně měnících se výrazů ve tváři, ale přejdeme plynule k nedělnímu dopoledni. Protože sice cítíme účast s angolskými somráky i dětskými šičkami, ale tím, že protestně roztrháme desítku v poukázkách, jim stejně život neulehčíme. Spíš jsme přemýšleli, že bychom na nedělní brunch mohli pozvat i pár náhodně sesbíraných bezdomovců z okolí. Nakonec se ukázalo, že daleko větší ostudu lze utržit s vlastními dětmi.

„Děcka, tohle bude trochu jiná restaurace, než obvykle“ koučuju je před odchodem. „Ale bude úplně bohatě stačit, když nebudete jíst rukama, strhávat na sebe ubrus a honit se kolem stolů.“

O pár minut později vcházíme do Avantgarde a hned u dveří se rýsuje, že jsem na pár bodů zapomněla. Takže Žmur lítě bojuje o bundu, protože ji fakt nechce dávat tomu naposilovanýmu týpkovi u vchodu, ale pohled na svaly ho donutí kapitulovat. „Mami, tati, tolik jídla jsem v životě neviděl!“ hlasitě se dojme u prvního stolu a náš provázející číšník decentně pokašle, aby to neslyšel.

„Dětský koutek je tamhle vzadu, prosím následujte mě“ mrkne spiklenecky a vede nás dlouhou chodbou. Dětská cela je promyšleně (a zvukotěsně) umístěna kdesi v bunkru pár kilometrů za restaurací a patří k němu i bachařka. „Trochu se napapáte a potom si přijdete pohrát“ láká je sýkorčím hláskem a máchá přitom deseticentimetrovými umělými řasami. Ale pro Žmura je tohle průhledná lest, protože se mě chytne pevněji a rádoby šeptem mi prozradí, že "ta hlídačka vypadá jako Cruella a neví, jak Čičman, ale on fakt odmítá čekat na nás hladovej a svázanej v koutě". Paní k dětem se na něj zamračí a teď stisknu Žmurovi silněji ruku já. „Nojono“, řekne Žmur věcně. „Tak se pojďte aspoň konečně najíst.“

Hostina je opravdu opulentní a po dětském koutku povzdychnu ještě několikrát. Minimálně, když Čičman nakašle do mísy s krevetami a Žmur se přestane obtěžovat s nošením talířků a občerstvuje se přímo u jednotlivých jídelních stanovišť. Ale ani to nepokazí chuť flank steaku, kachny, sushi salátu, nebo delikátních ovocných košíčků, kterých bych byla ochotná sníst tunu – pokud by tak před námi neučinily děti, které jedly všechny chody zásadně v opačném pořadí.

Ještě dvojitý ristretto a obě strany cítí, že nadešel čas vrátit se mezi plebs. Žmur si vyhrnuje triko, abychom si všichni směli splnit svůj nedělní sen a sáhnout si na jeho obří pupek. Čičman mi s potměšilým úsměvem ukazuje neidentifikovatelné flíčky na šatech. Jeden z nich je na zadku. A pod námi je nastláno na druhý brunch pro stádo iberijských prasat. Ale asi to nebylo tak hrozný - anebo možná ze soucitu za námi vyběhne ještě někdo další z nažehleného personálu a vtiskne mi do ruky tašku s Pinot Noir. A tak si můžeme dál vykračovat na tramvaj jako buržousti a shrnout, že to byla jedna z málo pravděpodobných věcí, které jsou ve skutečnosti celkem fajn - přesto, nebo právě proto, že nás k jejímu nákupu musel předtím někdo donutit.