Pochod proti nekrofobii

Velikonoční výlet: Zajíček na klacku, srnka s mušími vajíčky v očích a kruté včely

Řeknu vám, že od J.K. to byl fakt obětavej nápad: nechat se ukřižovat v pátek a v neděli se zdejchnout jako pára nad hrncem, aby se Velikonoce daly slavit celej prodlouženej víkend. J.K. prostě myslí v detailech a nedělá jen machrovinky s chůzí po moři.

My jsme se vydali do Brna s ještě větší jiskrou v oku, než obvykle. Na Velký pátek bylo totiž v plánu nechat děti na hraní babičce a dědečkovi a zajet si na bez-dět-ný výlet s přespáním v Dolních Kounicích. Tady bych ráda podotkla, že jsem celý týden napjatě sledovala předpověď počasí a až do pátku ráno tam byla stejná ikona slunce a 12 stupňů. Ale to, že na nás v pátek ráno spadly první těžké kapky už před domem, mě stejně nemohlo rozházet. V rámci náhradního plánu bychom na hotelu dělali všechny ty věci, co máme zakázané před dětmi doma, včetně spaní a jídla v posteli. Vlastně bychom z té postele vůbec nevylezli a k tomu je setrvalý déšť naopak vítanou kulisou.

V Kounicích přestalo krápat a tak se přece jen vyhecujeme k vycházce. „Prostě půjdeme kousek po červený a pak stejně začne ukrutně lejt“, podívá se M. s nadějí k temným nebesům, „takže zdrháme přes toho vinaře na rohu rovnou na pokoj.“

Za cíl jsme si vytkli řídký lesík na horizontu vzdálený odhadem padesát kiláků přes lány a stali jsme se obětmi pozoruhodného optického klamu, kdy se lesík s každým dalším krokem vzdaloval. Zkoušíme jít rychle a pak pomalu, abychom les nevyplašili. Dokonce jsme se zastavujeme a hlasitě se domlouváme zády ke stromům, že na to stejně kašlem a radši si vyjdeme na kopeček; les si tvrdošíjně trvá na svém vzdáleném odstupu. Nakonec volíme agresívnější techniku. Z polní cesty skáčeme do čerstvě zoraného pole a míříme si to nejkratší úsečkou k posedu.

To nám výrazně zkrátilo cestu (i životnost obuvi). Posed už je na dohled – a u něj jezírko a tucet rozkročených srn nad vodou jako na safari v Serengeti. Místo na odpočinek a svačinu!

Když přijdeme k jezírku a srny zdrhnou, ukáže se, že to není ani tak jezírko, jako velká bahnitá louže v poli, kam prosakuje močůvka. Posed je zrezivělý a prudce nakloněný k jedné straně. Působí dojmem, že z něj srny myslivce setřásly násilím, kopýtkem mu vykoply oči a pak toho oslepeného chudáka ubodaly včely. Těch jsou tady mraky a vrčí spíš jako motorové pily, než že by si konejšivě bzučely a mírumilovně sedaly z květu na květ. Celé to místo působí dost toxicky a navíc se obrátil vítr a přijde nám, že teď už toho chudáka ubodanýho myslivce dokonce i cítíme. Není to však hajnej, ale jedna ze srn, která tu leží opodál v hromadě chlupů s vykouslou dírou v boku. Muší vajíčka v očích srny připomínají zdálky rozdováděné pomrkávání, ale ani tahle její přátelská zdravice mě rozhodně nepřiměje k tomu, abych si zrovna tady rozbalila chleba se sýrem. “A to jsi ještě neviděla tohle!” volá na mě nadšeně M. o kus dál, když objeví na větvi zakouslou lebečku.

Rychle zpátky do oranice a dobahnit se ke klášteru Rosa Coeli. Tady aspoň nejsou kosti (kdysi tu sice zazdili jeptišku, ale ta se aspoň nikde nevystavuje na odiv jako srna). Prý je tu silná energie. Místní probošt si vzal za ženu jednu z jeptišek a morálka těch ostatních uvadla natolik, že klášter v 17. století napadli a rozprášili pobouření místňáci. Probošt skončil právem útrpným. Bohužel si to doma udělal hezký až moc.

Nakoupíme na rohu parádně osvěžující Veltlínské červené z místních vinic a vyběhneme si ještě na kopeček nad městem. Pod námi se postupně rozsvěcují světla a prší už celkem fest, ale myslíme na probošta i na vyhřezlou srnu a ve srovnání s nimi se cítíme pohodlně. A taky na to, jestli dostaneme od babičky další výletní povolenku. I ta snídaně v posteli totiž nebyla vůbec marná!

Rosa Coeli: Klášter, kde milovali bližního svého až moc

A poznávačka: Na klacku se směje...?