Nehltej!

Zdravotní příběh s ponaučením

„Ahoj, mám se dobře“, hlásí máma, „počkej chvilku, teď mě tady Čert táhne do křoví. (Čert je náš pes, abyste si nemysleli). „Jo vlastně, nelekej se…“ říká a já se už předem vyděsím k smrti. „Táta je v nemocnici“ vychrlí udýchaně a pak jenom poslouchám, jak náš labrador dostává sprda za to, že zdrhnul a válí se v mršině. „A to byl před týdnem vykoupanej, holomek smradlavej, chápeš to“, pokračuje máma v plynulém proudu.

„Počkej, počkej a co s tím tátou?“, zarazím ji, protože telefonáty s mámou jsou jako protrhlá přehrada a nikdy nevíte, jestli se dostanete zpátky k původnímu tématu. Zato si můžete být úplně jistí, že vás stihne pozdravit i náhodně procházející sousedka, prohodíte pár slov s pošťákem, nebo si počkáte v přímém přenosu na telefonu, než si máma vyřídí nákup.

„Představ si, že včera táta přišel zase až večer hladovej a hrne se rovnou k lednici. No a jak rychle hltal, tak mu zaskočilo sousto. Víš, kolikrát jsem mu říkala, ať nehltá?“ (Tisíckrát.)

„Dávala jsem mu skoro hodinu herdy do zad a potom jsem teda navrhla, že zavolám rovnou sanitku, protože bylo skoro deset. No ale znáš tátu…“ (Znám, táta by při vědomí NIKDY nejel sanitkou – záchrankou jezděj starý hysterický báby a ženský do porodnice. Chlapi chodí do špitálu zásadně pěšky a bočním chodem - i kdyby měli vraženej žabikuch v zádech. Oprava: Chlapi do nemocnice nechodí prostě vůbec, protože si vyrobí z posmrkanýho kapesníku roubík, zaraženou kudlu si s tlumeným úpěním vyrvou levačkou ze zad a pravačkou to zaštupují pár rychlými stehy rybářským vlascem, přece).

„No prostě se nedal přesvědčit a zabejčeně mi mezi těma pokusama o nádech tvrdil, že se z toho vyspí“, pokračuje máma. „A fakt hned usnul! Zatímco já jsem nespala skoro celou noc, protože jsem pořád kontrolovala, jestli hýká aspoň pravidelně a ráno už jsem toho měla tak akorát dost a prohlásila jsem, že jestli se zadusí, tak to bude na moji zodpovědnost a že mu na to už kašlu. A tak šel, a nerad šel, aspoň na ORL.“

„No a tam?“ ptám se a cítím, jak mi s každým slovem roste knedlík v krku a poprvé vím, jaký to je – volat rodičům, když je jeden z nich v nemocnici. „Tam mu samozřejmě zavolali tu sanitku a jel rovnou na sál. Celej chirurgickej tým byl u vytržení, jaký měl štěstí, když s tím zaskočeným soustem šel ještě spát. A neboj – je v pořádku. Chodí se na něj koukat medici jak na zjevení.“

Uf. Tak tohle je můj absolut táta. A tyhle telefonáty jsou přímý spoje do stanice přítomnost a to, jak moc ho mám ráda. Přes všechno, co mi na něm kdy v životě připadalo úplně mimo, čím vším mě nasral, za co jsem se za něj styděla, kolikrát jsem musela domů lézt větracím okénkem od záchodu, protože zamkl a účelově nechal klíče v zámku a kolikrát jsem si tenkrát říkala, že mají úplně všechny kámošky lepšího fotra než já. Nemají. Ten nejlepší je můj.