středa 23. března 2016

Nehltej!

Zdravotní příběh s ponaučením

„Ahoj, mám se dobře“, hlásí máma, „počkej chvilku, teď mě tady Čert táhne do křoví. (Čert je náš pes, abyste si nemysleli). „Jo vlastně, nelekej se…“ říká a já se už předem vyděsím k smrti. „Táta je v nemocnici“ vychrlí udýchaně a pak jenom poslouchám, jak náš labrador dostává sprda za to, že zdrhnul a válí se v mršině. „A to byl před týdnem vykoupanej, holomek smradlavej, chápeš to“, pokračuje máma v plynulém proudu.

„Počkej, počkej a co s tím tátou?“, zarazím ji, protože telefonáty s mámou jsou jako protrhlá přehrada a nikdy nevíte, jestli se dostanete zpátky k původnímu tématu. Zato si můžete být úplně jistí, že vás stihne pozdravit i náhodně procházející sousedka, prohodíte pár slov s pošťákem, nebo si počkáte v přímém přenosu na telefonu, než si máma vyřídí nákup.

„Představ si, že včera táta přišel zase až večer hladovej a hrne se rovnou k lednici. No a jak rychle hltal, tak mu zaskočilo sousto. Víš, kolikrát jsem mu říkala, ať nehltá?“ (Tisíckrát.)

„Dávala jsem mu skoro hodinu herdy do zad a potom jsem teda navrhla, že zavolám rovnou sanitku, protože bylo skoro deset. No ale znáš tátu…“ (Znám, táta by při vědomí NIKDY nejel sanitkou – záchrankou jezděj starý hysterický báby a ženský do porodnice. Chlapi chodí do špitálu zásadně pěšky a bočním chodem - i kdyby měli vraženej žabikuch v zádech. Oprava: Chlapi do nemocnice nechodí prostě vůbec, protože si vyrobí z posmrkanýho kapesníku roubík, zaraženou kudlu si s tlumeným úpěním vyrvou levačkou ze zad a pravačkou to zaštupují pár rychlými stehy rybářským vlascem, přece).

„No prostě se nedal přesvědčit a zabejčeně mi mezi těma pokusama o nádech tvrdil, že se z toho vyspí“, pokračuje máma. „A fakt hned usnul! Zatímco já jsem nespala skoro celou noc, protože jsem pořád kontrolovala, jestli hýká aspoň pravidelně a ráno už jsem toho měla tak akorát dost a prohlásila jsem, že jestli se zadusí, tak to bude na moji zodpovědnost a že mu na to už kašlu. A tak šel, a nerad šel, aspoň na ORL.“

„No a tam?“ ptám se a cítím, jak mi s každým slovem roste knedlík v krku a poprvé vím, jaký to je – volat rodičům, když je jeden z nich v nemocnici. „Tam mu samozřejmě zavolali tu sanitku a jel rovnou na sál. Celej chirurgickej tým byl u vytržení, jaký měl štěstí, když s tím zaskočeným soustem šel ještě spát. A neboj – je v pořádku. Chodí se na něj koukat medici jak na zjevení.“

Uf. Tak tohle je můj absolut táta. A tyhle telefonáty jsou přímý spoje do stanice přítomnost a to, jak moc ho mám ráda. Přes všechno, co mi na něm kdy v životě připadalo úplně mimo, čím vším mě nasral, za co jsem se za něj styděla, kolikrát jsem musela domů lézt větracím okénkem od záchodu, protože zamkl a účelově nechal klíče v zámku a kolikrát jsem si tenkrát říkala, že mají úplně všechny kámošky lepšího fotra než já. Nemají. Ten nejlepší je můj.

7 komentářů:

  1. Bych nevěřila, v čem všem jsme si podobný. I ty fotry a historky s něma máme stejný. Akorát mýho nedusilo sousto, ale ucpaná trubka do srdce. Naštěstí ho na poslední chvíli taky prošťouchli (ani on by nešel, kdyby ho žena nedonutila). Ale znáš to...ten stín kroužící smrti tam zůstal.

    OdpovědětVymazat
  2. my máme stejnýho otce?? :-O to čumim... nehltej to prase bude ti zle, v noci jde zvracet, kus prasete mu vlitne buh vi kam a zbytek noci se napůl dusí, matka nespí, co nespí je z něj na mrtvici, asi po dvou hodinach otec přestává dýchat, matka ho mlátí pěstí do hrudi a po x úderech ho nahodí a od té doby mému otci každou noc vypadává dech a zase mu naskakuje a klidně nedýchá 40 - 60s.. už to trvá půl roku a ne k doktorovy nepůjde, nechápu jak s ním moje rodička může spát v jedný posteli já bych umřela hrůzou

    OdpovědětVymazat
  3. F.: No právě! Taky čekám, jestli supi odletí, nebo je to final stav. Stříbrný lžičky se neztratily, ale ten stín podezření zůstal Kohne;)

    Ela: To je taky dobrá story. Jo, přesně, já bych takovou noc taky nedala. (Myslím si teď, kdoví, co budu říkat za 30 let. M. taky hltá:)

    OdpovědětVymazat
  4. Já taky hltám! Chudák lobo. Jinak to, co píše Ela, je spánková apnoe, má to hodně starších chlapů. A kupodivu na tom nebývá nejhorší ta zástava dechu, protože ten se vždycky nahodí. Horší je, že srdce je několikrát za hodinu celou noc v pohotovosti a furt nahazuje. Takže člověk se ráno paradoxně budí ospalej a úplně vyčerpanej. Takhle si právě můj otec uhnal ten infarkt. Kterej může a často bývá fatální.
    Jinak, psice, přesně tenhle vtip mi okamžitě naskočil :-)

    OdpovědětVymazat
  5. shovívavě, prosím ... i ty už jsi rodič :)

    OdpovědětVymazat
  6. Táta dobrej!
    Můj táta taky sám odešel ráno do nemocnice poté, co dostal večer infarkt (dvakrát). Ale ta mrtvice ho dostala, to už tak statečněj nebyl, i proto že mozek se poškodil.

    A kde táta leží? Že bychom se na něj taky šli podívat jako na zjevení!

    Spánková apnoe - tu měl můj tchán. Musí to bejt děsivý pro tu partnerku. Uf.

    OdpovědětVymazat
  7. extláča: Počkej, já nevím, jak to přesně vyznělo, ale vděčná i shovívavá v posledních letech fakt jsem. Což nemění nic na tom, co se dělo před patnácti lety na obou stranách zákopů - jen mi to už teď přijde tak obroušený, až to zůstalo jen vtipný.

    Liška: Z hromadné exkurze by se zjevil! Nic vážnějšího po sérii velmi nesympatických a nepříjemných vyšetření nenašli, ale jak jsem psala už F., zůstala obava, že to byl jen začátek. Což není vzhledem k věku a způsobu života zas tak iracionální úvaha. Snad to bude v pohodě.

    OdpovědětVymazat