středa 26. prosince 2018

Tak trochu jiné Uánoce


Národ ateistů a konzumentů. Jsme prý my a navíc je to s námi rok od roku horší. No nevím. Ne, že bych chtěla rozporovat, že jsem Češka. Z toho nevyrostu, ale z konzumu celkem úspěšně ano. 

Rok od roku mám větší radost, když místo aromasvíčky dostanu od svých nejmilejších radši společný čas. Výlet. Hospodu. Les. Vezměte mě, kam chcete. Na oplátku připravím sváču a čaj do termosky. A nemám to takhle hozený zdaleka jediná. Takže když se řekne konzum, vybavím si spíš ty nevinný dětský obličeje, co mi od listopadu vyřvávají do ucha přetextovaný koledy. Třeba „Pání mámo vstaňte, Bárbínky nám dejte“ nebo „Rohlíčky, rohlíčky, kdepak vás mám tác?“

A vlastně to bylo stejný i se mnou. To, že jsme za socíků neměli prachy, dvoulitrovky Coly v akci a přepíčený obchodní centra, přece ještě neznamená, že to nebyl konzum. Naopak. Pro mě bylo důležitý hlavně vyčmuchat krabici s lineckým a tajnou úložnu dárků v mámině skříni, případně tlouct dědovi klíny do hlavy, aby pod stromečkem přistál mončičák, pokud jsem ho znaleckým promačkáváním neodhalila v mámině skříni. Babiččiny katolické příběhy a vánoční zjevení byla taky fajn, ale na mončičáka putování Ježíše se svatým Petrem teda nemělo ani náhodou. To už jsem si radši vyprosila Kytici, z níž babička svým temným chraplákem předčítala Štědrý den. Byla jsem pak jediný děcko ze třídy, co se na vánoční besídce z pověrčivosti bálo rozkrojit jablko, natož položit lodičku z ořechový skořápky do lavoru. Z konzumu se vyrůstá věkem - a zjištěním, že věci za peníze, které fakt potřebujete, si stejně vyberete nejlíp jen vy sami. Zbytek množiny tvoří ty nejlepší věci, co na prodej nejsou a bohdá nebudou.

No, vlastně vám k tomu prozření může pomoct ještě jedna věc: Střevní chřipka.

„Uá-blé!“ problikne spolu se světýlky na stromku adventní večerní pohodou Žmurův výkřik přesně v okamžiku, kdy jsme si s eMem namíchali druhou sklenku Aperolu a mix experimentálního japonského hardcore. „Snad to do toho setu patří?“ zeptal se s nadějí v hlase eM, ale já věděla, že ne. Žmur seděl na své vyvýšené posteli a zvracel do domečku pod ní. Do svého příbytku na chlupatém koberci, měla bych asi dodat pro vaši bližší představu. Bylo by to pěkné podobenství, kdyby si do školní tašky nablil jen jako, ale nebylo to ani jen, ani jako. Vlastně bych vám tady mohla uvést věcný seznam všeho, co jsem následující půlhodinu omývala vlažnou vodou s jarem:

     Dárky ze školní besídky
Postavenou stavebnici Lego, pěkně kostku po kostce
Knížku a tajný deník
Dva plyšové medvědy, nad kterými jsem se musela hořce rozesmát, protože vypadali jako kámové, co se vrací z hodně rozjetý párty

eM se mezitím pokoušel laboratorně oddělit hovězí na mrkvi s bramborem a všechny druhy cukroví z besídky od chlupatýho koberce. V tom jsem třeba já naprosto selhala a vyzvracela sklenku Aperolu do igelitky připravené na úklid. Myslím, že eM už nikdy víc nebude dělat ramena, že je zvyklý uklízet blití od kokršpaněla Jirky, kterýho měl v devíti letech.

Potom přišlo ráno a s ním vánoční zázrak. „Já si snad ke snídani ani nic nedám“ zavrtěl hlavou Žmur a odešel rozjímat. (Zlaté prase nesměle přiskáče a napjatě poslouchá za dveřmi)

„Neměl jsem se na besídce přejídat tím cukrovím!“ slyšeli jsme jeho sebereflexi z pootevřených dveří na záchod.

„Ani soutěžit, kdo sní dřív oběd!“ šourá se Žmur zpátky na lože. (Zlaté prase se rozvalí na rohožku s nohou přes nohu, potichu si brouká koledy a ťuká si do taktu kopýtkem)

„Mohla bys mi prosím něco přečíst?“ poprosil mě odpoledne, když vzal eM Čičman na výlet. „Třeba něco vánočního a smutnýho, jako jsem já“ dodal truchlivě.  „Kytici?“ zeptala jsem se s nadějí. Ale vy nedoufejte – zas tak špatně na tom nebyl.

„Ah, dárky“, usmál se smutně večer. A potom se přitulil a usnul v naší posteli. (Zlaté prase zklamaně krčí rameny a odchází)

P.S. Jestli je vám ho líto, jako bylo nám, tak nemusí. Žmurova vánoční askeze trvala přesně 24 hodin a od té doby vlastně jen dohání a přehání, co nestihl zkonzumovat. Právě s tím odstupem mě to přijde… jako tip na duchovně strávené Vánoce.



pondělí 17. prosince 2018

Z prdele klika


Terapeutický improkurz pro všechny, kdo mají problém s malým prostorem (a placením za použití WC) 

1. Vezměte Houbiče na předvánoční procházku městem. Při chůzi průběžně popíjejte horký čaj z litrové termosky. Nechte dvě až tři hodiny působit.

2. Neběhejte zbytečně se svou zatím malou (ale exponenciálně vzrůstající) potřebou, na každý snadno dostupný záchod po cestě. Máte na víc. Počkejte si na:

3. Fancy restauraci nedaleko vašeho bydliště, před kterou už fakt nemůžete. Situace má pouze dva pravděpodobné scénáře. Vyčůráte se mezi auta, nebo vlítnete dovnitř. V třetím přilétnou mimozemšťani, zhypnotizují vás a odsají vám moč na výzkum nového paliva. Pokud si o sobě myslíte, že to dáte mezi auty, tak připomínám, že je pod nulou a ten litr čaje ve vás už dávno zchladl.

4. Za Houbičových přezíravých posměšků na čurdy, co nevydrží ani pár kroků domů, rozrazíte dveře restaurace. Ano, vevnitř je to stejné, jako jste si to představovali venku. Nafučená servírka, vykroucený barman, co mu končí 48-hodinová víkendová směna na kokainu a velká cedule s varováním „WC pouze pro hosty“.

5. Počkejte, snad se nevrátíte se staženýma kalhotama mezi parkující auta! Ne, vy se znalecky rozhlédnete po hospodě, abyste vytvořili iluzi, že tady máte dů-le-ži-tou schůzku a rychle seběhnete pár schodů dolů.

6. Konečně kabinka! Tady si můžete stáhnout kalhoty a vychutnat si svou odkládanou rozkoš. Ta klika od záchodu, co vám zůstala v ruce, to možná nebude dobré znamení. Ale určitě půjde nasadit.

7. Nepůjde.

8. Ehm, nepůjde.

9. Fakt ne, dveře nejdou ani vykopnout!

10. Zavoláte Houbičovi. Po srdceryvně dlouhých deseti sekundách vám to zvedne a bude si myslet, že si děláte srandu. Potom slíbí diskrétní pomoc.

11. „Víte, radši vás sem vedu sebou, abyste si o mně nemyslela bůhvíco, že chodím na dámské záchody“, flirtuje Houbič za zavřenými dveřmi kabinky s tou nepříjemnou flundrou, co vás už od začátku správně odhadla, že jste záchodová guerilla.

12. Houbič zkouší vypáčit dveře za zlomyslného kuního smíchu servírky.

13. Do akce je přizván barman. „Haló, holky“ řve barman do dveří. „Jste v pořádku? Můžete dýchat?“ 

14. To mě fakt zmátlo. Množné číslo i otázky na dýchání. Nedýchá se mi náhodou špatně? Za jak dlouho člověk vydýchá kyslík v kabince od hajzlu? Do hajzlu!

15. Podle nových hlasů a komentářů se do záchranné akce přidávají další dobrovolníci. „Zavřely se tam malé holčičky!“ slyším pištět nějakou afektovanou ženskou. „Měli bychom zavolat hasiče dřív, než se něco stane!“  

16. To ale není úplně marnej nápad. Na chvíli se zasním nad představou zpoceného hasiče, který mě vynáší ven v náručí.

16. Hasiči neprošli. Podle dupotu, hrubého hlasu a toho, jak rychle se všichni vyklidili pryč, přišel ukrajinský vyhazovač Boris, nebo majitel podniku. Na zem kovově třískne něco těžkého, nejspíš bedna s nářadím.

17. „Holky, připravte se. Teď vás zachráníme!“ řve přes překližku barman. „Radši odstupte od dveří! Počkejte, pane provozní. Vy jste asi ještě nikdy neotvíral cizí zámky, co? To si musíte takhle přidržet“. Cvak, skříp, otevřeno!

18. Všichni se natlačí zpátky obejmout vyděšené uvězněné holčičky. Velké zklamání. Ta příšerná ženská, co není schopná ani zavolat hasiče, mě nazve podvodnicí. I barman si představoval, že tam budeme aspoň dvě, oblečené jen do podvazků a vůně alpské louky z WC osvěžovače.

19. Děkuji svým zachráncům a společně s Houbičem couváme směrem ke schodům. „A kde je ta druhá?“ ptá se zklamaně barman a nahlíží za zásobník vody. Naděje neumírá ani v neděli večer. „Co deset korun za použití?“ vyjekne servírka. „Bože. Jak se vám to podařilo?“ Provozní fascinovaně hladí ukazováčkem vyrvané krátery v ocelové násadě kliky.

Některé otázky byly zodpovězeny. Jiné zůstanou tajemstvím v nově zrozené legendě podniku.



čtvrtek 6. prosince 2018

Fjällraven Kanken: Odpadky ze Švédska na vaše záda


Prosím vás, dneska trochu jinak. Potřebuju, abyste mi napsali vy.

Když jsem vám jednou psala, že se v naší rodině dědí jen špatný vlastnosti, zapomněla jsem na jeden hřích, kterým netrpím. Závislost na kabelkách. V tomhle jediným se podobám svýmu dědovi - řezníkovi, co nosil celý život jednu ošoupanou koženou tašku. Na peníze, mariášový karty, fotky polonahých žen s cigaretou a boa, kudlu a klobásu v mastným papíru. Když šel někam večer, bral si přes druhé rameno ještě harmoniku. Jednoduché a efektivní.

Já jsem kabelky vzdala na mateřské. Páteř si můžete stejně dobře vychýlit i nošením kojence na jednu stranu, a když už ho na delší trasy neunesete, tak zjistíte, že potřebujete batoh. Na plínu, vlhčené ubrousky a oblíbené hračky. Jednu dobu jsem chodila po pracovních schůzkách a vytahovala z batohu místo notesu hračky a jablka jako Mikuláš.

Když mi po pár letech odešel můj no name batoh za pár éček z Neapole, začala jsem se pídit po náhradníkovi. Chtěla jsem něco, jako klobásovou tašku mého dědy. Něco malýho, lehkýho a úplně jednoduchýho. Nepotřebuju speciální kapsu na pero Parker, ani nouzovou píšťalku pro případ, že mě zasype lavina. 

A eM mi doporučil Fjällraven Kanken. Švédského krasavce s pověstí ne-zni-či-tel-né-ho. Tohle jediné slovo mělo asi hlavní podíl na tom, že jsem do něj investovala dva litry, protože jsem počítala s variantou, že do tohohle batohu si bude skládat veganskou klobásu v mastným papíře ještě můj vnuk.

Uplynul jeden rok. Já vím, pro brojlera je to třeba celej život, ale pro Kankena to měl být jen jeden z mihotavých okamžiků věčné slávy. Nebyl.

Kraken po tom roce totiž vypadá, že zažil (nejspíš i způsobil) jadernou válku a misi posledního batohu na Zemi. Misi, při které držel za popruhy malé dětské batůžky, když za nimi statečně a bez jediného zaváhání skočil do smrtícího jezera plného kyseliny. Misi, při které zachraňoval neohrabané staré krosny z hořícího domu. Misi, kdy vlezl za bouřky na strom pro koťátko a vrátil se dolů sám, jen s obtiskem přiškvařených chlupů.

Ve skutečnosti se stalo jenom to, že jsem ho nosila každý den. (Ale co jiného by se s batohy, ksakru mělo dělat? Mám se mu za to snad omluvit?) Taky se třikrát pral, takže už to není Kanken, ale značka bílého kolečka. Při zátěži se mu rozjíždí zip a dole se mu začíná rozjíždět díra úplně mimo vaši představu civilizovaného otvoru.

V nejmenovaném e-shopu mi odpověděli, že ho pošlou na prozkoumání výrobci. Do Švédska. Tss, znáte zakladatele Ikea? Vsadím se, že tohle bude stejný škudlil, co mi na to napíše, že šlo o nešťastné nepochopení, protože jsem si zakoupila dekorativní předmět určený k zavěšení na zeď a ikonické fotky na Instagram.

Potřebovala bych nový batoh. Malý (do 16 litrů, jinak jsem ho schopná naplnit zbytečnou zátěží), lehký a ne-zni-či-tel-ný prosím. Má někdo z vás tip?





čtvrtek 29. listopadu 2018

Nejlepší na světě


Měl Ježíš smůlu na copywritera?

„Čau! Co děláš?“ Přijde ke mně takhle jednou večer Žmur, když se soustředěně mračím do notebooku.

„Čau“ slušně odpovím. „A co tady děláš ty?“ Je skoro deset.

„Nemůžu spát“, odpoví Žmur asi popravdě, protože obvykle leží jak poleno s odkopanou peřinou a nevzbudí se, ani kdybyste mu malovali knírek po nos černou fixou. (To jsem ještě nezkoušela, ale když o tom už píšu, určitě ten nápad do budoucna nenechám ladem).

„Zase o někom píšeš, že je nejlepší, aby to lidi bavilo číst?“ ptá se Žmur, co už pochytil základy copywritingu.

„Jo, ale s tímhle pánem je to těžký. Dělá hrozně zajímavý věci, ale nechce to o sobě psát, aby si lidi nemysleli, že to je nějaká senzace a podvod“.

„Něco jako ten čaroděj ze školky, co vytáhnul Čičman z ucha tužku a učitelce z trička růži“, pokýval Žmur. (k tomu se ještě určitě vrátím, nebojte se).

„Jo, je to jako kdyby si u mě objednal články Ježíš a řekl mi: „Helejte, ale o tom zázračným uzdravování lidí se tam moc nerozepisujte. To je moc vychloubačný. Napište místo toho, emmm, třeba že můj adoptivní táta je fajn chlap a truhlář.“

Já bych mu na to řekla: „Víte co, ten truhlář, to je poctivý řemeslo, to by mohlo lidi oslovit, ale moc to nesouvisí s tím, co děláte. Tak co třeba zmínit, že umíte chodit po vodě? Tyhle seberozvojový věci, jako je chůze po žhavých uhlících, nebo po Galilejském jezeru, to lidi zatahá za oči.“

A Ježíš by mi na to řekl: „Ježiš, to vůbec nezmiňujte, to je strašně bulvární. Napište tam, že ve volným čase zadarmo školím dvanáct lidí. No dvanáct, ale ten poslední, to je takovej zrádce. Připadá mi, že na spolupracovníky nemám moc štěstí. Tak snad bude spoleh aspoň na toho pana Petra...“

„To už je lepší Spiderman“, skočí mi do řeči Žmur. „A ještě je zajímavej celej rok, ne jenom o Vánocích“

„A lidi si ho nevybaví jen rozmázlýho o zeď, nebo jak že to Spiderman umřel.“ dodám já.

„Mami! Spiderman neumřel. Takže myslíš, že by člověk neměl být zas tak moc skromnej, když něco umí, jo?“

A včera odpoledne jsem našla u nedojedený svačiny složenej papírek a na něm stálo:

PROČ MŇE CHCETE
  • SEM NEJLEPČÍ BĚŽEC VE TŘÍDĚ
  • NEJLEPČÍ STAVITEL Z LEGA
  • NEJLEPČÍ KUCHAŘ SALÁDU S OVOCE
  • NEJLEPČÍ MATEMATIK
  • NEJLEPČÍ SPISOVATEL (asi odkaz na jeho novou povídku PŘÍBJECH O ŘÍSKU A PÁRKU, kterou vydal minulý týden)

Cílem dnešního postu není krvavá bitva v komentářích o to, čí babička umí dělat nejlepčí ovocný salád na světě, nebo kdy s tou přehnanou sebedůvěrou Žmur narazí a do čeho. 

Ale spíš to, že většina z nás (ano, ukažme si i na mě), si není často ani na pět minut denně jistá, jestli je aspoň pro někoho nejlepší na světě. A to je podělaná škoda, co stojí za nápravu!

A nechci se rouhat, ale Ježíš fakt měl špatnýho copywritera! Četl jste to někdo celý jedním dechem?


středa 21. listopadu 2018

Recept na vaječný likér (pro pokročilé: s dětmi za zadkem)


Jestli v tomhle počasí sedíte s hrnkem horký čokolády, bolestně sykáte, a představujete si, že to není hrnek, ale sklenka osvěžujícího mojita a že se nechoulíte pod dekou, ale deka se choulí mezi vámi a pískem z nekonečně dlouhé bílé pláže, tak je dnešní kulinářský speciál přesně pro vás.

Protože co správná hospodyňka udělá měsíc a chlup před Štědrým dnem? Perníčky ztvrdnou a po vanilkových rohlíčcích zbyde jen mastnej cukr v krabici. „Kdepak, děti. Všechno má svůj čas. A dnes je čas na tekuté cukroví“, prohlásila včera Psice a vysloužila si obdiv a zvědavé dotazy dětí. „Takže napečeme cukroví, potom ho rozšlapeme a nasypeme do lahví?“ navrhuje Čičman postup nápadně připomínající kremaci.

„Vaječňák!“ zařval Žmur v náhlé inspiraci. No jasně, vaječňák, co zraje v lahvi. Když ho dáváte odležet do lednice coby čerstvé novorozeně, táhne z něj chlast jak ze smutnýho pána ve flekatým svetříku, co si chodí dvakrát denně do naší večerky pro vodku. Ale když ho za měsíc vytáhnete, stanete se svědky mysteriózní přeměny na krémového supervaječňáka, co vám namasíruje chodidla přes nahřátý ručník a ještě si u toho nechá ochotně vyprávět o všech hovínkách, do kterých jste během dne šlápli. Zkrátka vaječný likér velejemný podle prověřeného receptu.

S tím samozřejmě dětské jiskřičky nadšení v očích pohasly, protože prostor na ochutnávání se zúžil na usrkávání smetany a syrových vajec. Tím namotivujete spíš mláďata kuny, než lidské bytosti. Ale i na to jsem měla eso v rukávu v podobě nealko verze pro každého z nezletilých zaměstnanců likérky.

Suroviny jsem naklikala přes Košík a počítala jsem s tím, že jednodušší varianta neexistuje. Pro dovezený nákup běžely dolů děti, což jsem považovala skoro za ikonickou scénku vzájemné pomoci a předvánoční sounáležitosti, dokud jsem neslyšela ze schodů o patro níž sousedku -  agentku, největší drbnu našeho baráku, jak se ptá úlisným hlasem dětí: „A pro kohopak nesete ty lahvičky?“

„To si objednala máma“ řekne popravdě Žmur se sedmičkou rumu v podpaží a Čičman, co za ním kluše s bourbonem horlivě  přikyvuje. „Ona je bude večer potřebovat!“

To byla předehra, která mě mohla varovat. Ale pověst největšího chlastometra v baráku nakonec byla to nejmenší, co se ten večer přihodilo. Ta se totiž uklízet nemusí.

1.  Oddělte žloutky od bílků. Začalo to tím, že jsem děti nechala rozbíjet vajíčka a přelévat žloutek mezi jednotlivými půlkami skořápek. „Když mě to nejde“, rozbrečí se Čičman, která je poslední dobou fixovaná na nejlepší výkony a ve všech ostatních případech brečí. „Ale Čičman“, říkám. „Klidně můžeš udělat chybu, máme třicet vajec“, ukážu na monstrózní plato, co vypadá jak vaječník slonice. „Koukej – taky někdy dělám chyby, právě teď mi spadl celý žloutek do mísy“.

 „A já? Můžu taky dělat chyby?“ dorovnává Žmur. „Jasně, že můžeš. Úplně klidně“. Plesk. Než byste napočítali do deseti, rozmázne se Žmurovo vejce o lino. „Ještě, že máme těch vajec tolik, viď?“ ujistí se Čičman. „No jasně! Tu slepici, co je to vlastně její vlastní milovaný dítě, Žmure, by to určitě dost zamrzelo, pokud by se to teda náhodou stalo jenom proto, že je dovolený dělat chyby. Ale naštěstí tu ta slepice není a my si s tím nebudeme kazit náladu“.

2. Odvažte moučkový cukr a smíchejte ho se žloutky. Toho, co se prodává ve velmi snadno roztrhatelném papírovém obalu. „Jejda!“ řekla Čičman. „Sněží!“ řekl Žmur. „Ještě, že máme tolik cukru, viď?“

A ještě, že máme tolik rumu, říkám si v duchu a kromě toho můj vnitřní hlas promlouvá ve šťavnatých nadávkách na fakany, a debilní, posranej nápad s nima vytvářet cokoliv nad rámec chleba namazanýho máslem. I když jsem vytřela, pořád se mi ponožky lepí na podlahu.

3.  Vmíchejte smetanu. „Když půlku smetany vypijete“, povídám našim malým žíznivým kunám, „bude to moc alkoholický a nebude to chutnat dobře“. „Tak upij stejně rumu“, nabízí Žmur koncepční řešení.

4. Vlijte bourbon a rum ve stanoveném poměru a dobře zamíchejte. „Já, já“ žene se Žmur k flašce a začne jí nekontrolovaně třást. „Néééé“ protíná to v desetině sekundy můj táhlý křik. „To víčko není pořádně…utáhnutý“. Sundávám si ulepenou fusekli a utírám s ní žlutou dálnici na stěně.

5. Uložte na tři týdny do lednice a očekávejte nezapomenutelné chvíle nostalgie a rodinné pohody. „Co je to tady za sajrajt?“ vrací se eM z práce. „Proč mi ta podlaha sama vyzouvá ponožky? A co ty skořápky, co přetékají z koše? Ty jsi něco pila?“



pátek 16. listopadu 2018

Jiskřím!


Nic pro citlivky

Už mockrát jsme šli s Žmurem a Čičman okolo, ale vždycky měli zavřeno. Což jsme pokaždé okomentovali jako velkou smůlu, protože se Žmurem máme spadeno na divný krámy jako Nanoantik, karetní věštírnu, nebo army shop prosycený smrtícím pachem zapařených kanad a sarinu.

Obchod JuWital se v designu inspiroval komunistickou drogérkou, devadesátkovou cestovkou do Chorvatska a kanclem začínajícího pojišťovacího poradce. Není to žádné navoněné pozlátko s křesílky finského návrháře s polstrováním z tuleních kožek, kdepak. Prodavačka, paní Juwimová, nosí macho sako vytuněné ramennimi vycpávkami, a krátce po příchodu si samovolně zakasáte svetr do kalhot.

No dobře, příběh značky JE trochu zneklidňující. Všechny nabízené potravinové doplňky prý vychází z padesátiletého klinického výzkumu nemocnice Motol. Jedna bioaktivní směs poslouží jako hnojivo pro vaše pokojové rostliny, zpestří barvy okrasného ptactva, zahustí srst vašeho psa a (pokud jste si už v duchu prošli všechny živé organismy u vás doma), tak samozřejmě zahrnuje i humanoidní řadu pro vaše tělesné blaho.

Já jenom nevím, jestli tomu Motol úplně pomáhá. Nemůžu mluvit za vaše představy, ale mě se ve spojitosti s tímhle špitálem vybaví flekatý pyžamo a sestry, co vás v čekárně nemilosrdně dořvou jen za to, že vám kvíkají gumový podrážky o lino. A když konečně najdete záchod, temný jak výtahová kabina v Mlčení jehňátek, tak se stejně nevyčůráte. Protože přemýšlíte, jestli ty šouravý kroky, co se teď zastavily právě u vašich dveří, patří Zubatý s kosou, nebo nemocničnímu klaunovi s rozmazaným mejkapem.

Pardon, kde jsme to skončili? Klidně mě příště přerušte, ať ty články nejsou tak proklatě dlouhý.

Takže paní Juwimová si povytáhla ty polštáře na ramenou, aby na nás vytvořila dojem přirozené autority a ambasadorky zdraví, což se povedlo na dealerskou jedničku s hvězdičkou. Prodej byl zakončen předáním vitamínu C a šumivého nápoje Jiskra. Zaujal mě na první pohled ve speciální vitrínce, vyhrazené zřejmě návykovým povzbuzujícím látkám. Což soudím podle toho, že tam byl vystaven hned vedle preparátu Taxis pro dostihové koně.

„Tenhle nápoj vás postaví do latě za tři minuty“, prohlásila paní Juwimová. „Osvědčil se mi při viróze, kocovině i hlídání vnoučat“. Kdybych byla na jejím místě, vysypala bych z rukávu taky smyšlenou historku o tom, že ho používají lékaři v Motole, když u pacienta selžou standardní postupy resuscitace, ale je fakt, že jsem si ho koupila i bez toho. Stačilo zmínit, že je to vhodný preparát na udržení v bdělém stavu v přítomnosti dětí.

O moje poprvé s Jiskrou mě připravil eM. Vzal si balíček šuměnek Jiskra do práce po večírku s kolegy, ale nepročetl si důsledně návod k použití. Směs zalil vroucí vodou, čímž došlo k bouřlivé chemické reakci, která měla za následek úklid celé kuchyňské linky a eM si dožraně švihal do jídelny pro Red Bull.

Druhá Jiskra byla moje dnešní ranní. Zalila jsem šuměnku vodou a mnula si ruce nedočkavostí nad avízovanou mentolovou příchutí. To bude ráno svěží jako bríza v alpském údolí. To se to bude psát článek pro klienta!

První lok byl předzvěst velkého zklamání. Mentol se nekoná. Chutná to slaně a organicky. Someliér by to poválel na jazyku a zmínil by, že cítí zemité tóny spermatu, vodu z dva měsíce nečištěného akvária a květinové dozvuky vodního kamene.

Ta chuť vás totiž konfrontuje s podezřením, jestli pijete z umyté skleničky, a jestli jste si omylem nekoupili ten přípravek pro dostihové koně vyrobený z býčích koulí. Popravdě nedovedu si představit, jak může Jiskra pomoct v kocovině – možná nitrožilně, protože běžným ústním podáním zapříčiní masívní zvracení.

Byla to zkušenost pro železné muže a ocelové ženy, ale: článek pro klienta je hotový. Prádlo vyprané a pověšené. A ještě zbyl čas na čtení pro vás. V Motole prostě vědí, jak na to!



pátek 9. listopadu 2018

Hračky za padesát


Rebecca a Yasmine, realistické panny z privátu Naughty Harbor. Silikonová dvojka holek pro každou špatnost, o které se teď píše úplně všude. Někdy mě trochu děsí, že je absence mozku přímým motivem, aby se o vás psalo úplně všude, ačkoliv Rebecca a Yasmine na rozdíl od českých celebrit aspoň nemají potřebu dávat rozhovory.

Jsou diskrétní. Hebké a měkké a nemají pomerančovou kůži, i když jejich obejmutí může evokovat lehce mrtvolný zážitek. Možná se před použitím nahřejí. V Japonsku prý mohou dosáhnout na status přítelkyně. Žádné fláky silikonu na jedno použití v hodinovém hotelu a laciný prádlo z umělý krajky. Vozí se v autech, dostávají od svého majitele pozvánky na večeře a luxusní dárky.

Trochu mi to připomíná daleko méně sexuální, ale podobně umělý zážitek, když jsem se před skoro osmi lety probíjela oddělením kojeneckého prádla v Tescu v období povánočních výprodejů. Byla tam sada triček za 99,- a proti sobě jen my dvě a dva kočárky. Zuřivě prohledáváme novorozenecké velikosti balení na stejném věšáku za Žmurova vytrvalého řevu na jeden nádech. Vyhrála, hází balení do kočáru. To je pech, levný trička a ještě hodný mimino, běží mi hlavou takový ty podvědomý zoufalý myšlenky šestinedělky. Pak se do jejího kočárku podívám pořádně a setkám s tím zvláštním skelným pohledem vycpaný lišky, který byl i u Rebeky dobrovolnými testery popsán jako výrazně znepokojivý. Tohle totiž nebylo mimino, ale reborn doll. Roztomilé silikonové mimino, dodáváno zásadně bez kojenecké koliky a rostoucích zubů. Rostoucího čehokoliv.

Ale když se vrátíme k tomu sexu, měla bych jeden podnikatelský záměr. Pamatujete na našeho psa, co se až do svých patnáctin a ještě v předvečer mrtvice honil za fenama? Pokud se narodíte jako sexuální loudil, co si vrzne jednou za šest měsíců, když sousedi špatně dovřou branku od zahrady s hárající pudlicí a zbytek roku stalkujete feny, na který nemáte (a ony vám to dávají patřičně najevo), pořídíte si sexuální hračku. Jasně, stydíte se za ní, ale to časem přejde. Za pár týdnů o ní vědí úplně všichni ve společné domácnosti, a stejně vám koupí další pytel granulí a vezmou vás na procházku, nebo k veterináři na odčervení. Co už s váma, žejo?


Ta Britova vypadala asi nějak takhle. Omlouvám se, je to samozřejmě vykradená fotka z úžasné fotografické edice Much Loved  Marka Nixona. Ale vnitřně cítím, že Mark by mi odpustil, i když jeho práci spojuji s masturbací kulhavého nadrženého labradora. S tím, že mi odpustíte vy, počítám popravdě řečeno napevno, protože byste sami sotva schovávali bachratého plyšového medvídka s nechutnou náplní z vatelínu a zaschlého psího spermatu, jen proto, abyste ho mohli fotit a vystavovat na svém osobním blogu. Doufám, že jsem se ve vás moc nezmýlila.

No, a protože mají psi v současné (ještě jednou promiňte, ale použiju opět vykradený a navíc dost vulgární výraz) přepíčené době zdravotní pojištění, psychology, masážní salóny, kadeřnické salóny a nesmíme zapomenout ani na módní salóny, měla bych s tou velkou krabicí uválených plyšových hraček po dětech jisté nekalé úmysly. Tak se kdyžtak stavte, jestli máte jezevčíka v tenzi. Je to diskrétní a bez rizika.

čtvrtek 1. listopadu 2018

Páni prstenů

Nebo spíš: Prsteny? Páni.


Ne, fakt vám nehodlám psát dalších pár měsíců o svatbě, slibuju. Ale tohle téma prostě nemůžu jen tak minout. Pochopitelně za míru mého zaujetí může i fakt, že jsme se vyhnuli většině svatebních obyčejů, které jsou daleko bizarnější, ale vysvětlete mi teď prosím vás někdo, jak to chodí s těmi prsteny.

Protože já si myslím, že za tím je nějakej špinavej trik. Něco jako hrnce od Zepteru a flísový deky za šedesát litrů na předváděčkách pro seniory.

Takže za á: Proč jsou snubní prsteny dvakrát, třikrát dražší, než normální prsteny, jenom proto, že jsou na svatbu, kde se předpokládá, že nebudete škudlit? Neměla by tam být spíš nějaká objemová sleva?

Za bé: Proč jsou vlastně snubní prsteny stejné? Není to úchylný, jako když chodí páry ve stejný teplákovce? Nebo jako unisex džíny, ve kterých jsou všechny holky tlustý a mají krátký nohy a kluci jsou v nich uskřinutý v pase?

Za cé: Děsivé píárko obchodů s prsteny (true story z online zlatnictví): „Za snubní prsteny sice zaplatíte částku v desetitisících až statisících korun, ale tato investice se vám bohatě vrátí. Dámy, nestojí snad za tu cenu zklamaný pohled atraktivní blondýnky na baru, který utkví na prsteníčku vašeho manžela a v jedné vteřině ji ujistí, že je zadaný?“ Dámy, tohle fakt chceme? Co třeba rovnou nápis „ŽENATÝ“ červenou lihovkou na čelo před každým srazem v putyce? Nákladově to vychází tak na tři koruny za měsíc. U dostatečně poddajných manželů, nebo naopak rebelů, co si manželský cejch vydrhnou za pomoci prvního panáka vodky, se nabízí tetování.

Za dé: Ztratíš ho. No, nechci manipulovat. Třeba ne vy, ale já jo. Neptejte se jak, prostě se to stane, stejně jako úplně se všemi šperky bez výjimky, které jsem kdy měla. A potom jste za chladnokrevnou bestii, morálního ztroskotance a toho, kdo symbolicky zradil a rozbil posvátný kroužek manželství. Takže proto ho radši

Za é: Nenosíš. Tak jasně, není nad drahý šperky, co se válí ve futrálu v komodě, než se ztratí při stěhování (přeskoč zpět na bod dé), nebo je jednou střelí vaši vnoučci v zastavárně, aby si za lehce vydělaných pár stovek mohli koupit gram hulení. A ještě musíte zodpovídat indiskrétní otázky: Vy se hádáte, že ho nenosíš?

Za ef: Nelíbí se ti. Pokud se partnerem neshodnete ani na společném nákupu šusťákových souprav, pravděpodobně to bude první zbytečná hádka ještě před svatbou. Končívá to zklamaným kompromisem na obou stranách a nákupem snubáků, které jsou označené jako hnusné oběma partnery, což je aspoň spravedlivé. Nevyhnutelně to vyústí do bodu dé nebo é.

Hmm, to by nás zajímalo, jak to teda má ta Psice?

Psice s M. za vás vyzkoušeli většinu zmíněných bodů. Prohlédli si všechny snubáky na celým internetu. Kdyby existoval keňský online bazar nabízející kromě zbraní a střepů na obřízku i prsteny ze sjetých pneumatik, věděli by o něm. Viděli prsteny ze zlata, wolframu, ebenu, edici Star Wars, prsteny s otvírákem na pivo z metalshopu a smartrings. Hodně se podivili nad cenou a krvavě se dohádali nad výběrem. Ale za prachy si příběh stejně nekoupíš. A přesně ten by ty pravé měly mít, ne?

Takže když se nás oddávající zeptala, jestli si chceme vyměnit prsteny, odpověděli jsme popravdě, že ano, ale ne teď. Možná se kolem nich právě teď rodí příběh.

No, a třeba taky ne. Jen jeden prsten vládne všem. Ne dva. Tak to říkal už starej Tolkien.




pátek 26. října 2018

Svatba v utajení: Hlavně to nikomu neříkej


Už jsem vám říkala, že jsme s M. trochu opoždění, že jo? O svatbě jsme přemýšleli poslední rok. Po dvou (úžasných) dětech a třinácti (úžasných) letech. Díkybohu to není naopak. Možná vám to přijde  podobný rozmar, jako když se nechá nebožtík po pár letech v masovém hrobu exhumovat, aby si vybral sako, futrál a písničku na pohřeb (Ne, nemyslím si, že dlouhodobé partnerství je masový hrob, opravdu! Jen mi dneska nějak nejdou přirovnání...), ale zkrátka nám k těm třinácti rokům spolu ještě něco chybělo.

A nebyl to jen „ten papír“. Zároveň jsme ale bezpečně věděli, že nám nechybí tradiční svatba zahrnující šaty ve tvaru šlehačkového dortu, wannabe aristokratický obřad na zámku, polívku s játrovými knedlíčky, pěstní souboj svědků, tanec na „jede, jede mašinka“ a neplánované otěhotnění družičky. Nic proti játrovým knedlíčkům. Odpověď, že jsem na něco moc stará, si šetřím fakt jen na zvláštní příležitosti – a s velkou úlevou mezi ně můžu tradiční českou veselku zahrnout.

Svítat nám začalo až pár týdnů po nákupu letenek do Portugalska s půlkou brněnské party. Portugalsko je naše oblíbená země a svědkové už letenky mají. Měli jsme přesně půl rok na vyřízení dokumentů okolo. S malíčkem v nose!
Ehm, s malíčkem v nose jsme tedy bezstarostně považovali naši portugalskou svatbu víceméně za vyřízenou ještě tak měsíc, dokud jsme nezačali nesměle oťukávat administrativní rámec celé operace Overlord.

Začněme tím, že na portugalských úřadech nikdo nemluví anglicky. Myslím, že seňora conservadora posílala naše e-maily přeložené do portugalštiny přes Google Translate jako řetězovky pro pobavení celého městského úřadu Peniché.
A pak to teprve začalo lítat. Nové rodné listy. Nové rodné listy v portugalštině. Povolení o právní způsobilosti k sňatku. Povolení o právní způsobilosti k sňatku v portugalštině. Všechno s apostilou a navíc lov razítek probíhal přes léto, kdy najdete většinu tažných úředníků v teplých krajinách.

Samostatnou kapitolou byl výběr ikonické pláže přes Google Street View, pro kterou jsme museli získat souhlas Kapitanátu města Peniché (!).

Operace nadále probíhala v naprostém utajení, jak si aspoň myslel M., dokud jednoho dne neprozřel a nezjistil, že to vědí děti a většina mých kamarádek, kamarádek kamarádek a prodavačka v Žabce naproti našemu domu. Ke svědkům se to ale stejně přefiltrovat nestihlo, protože nám v pátek ve 4 ráno Václav pohrdlivě kopnul do sbalené tašky na letišti a zeptal se, co sebou pro-bo-ha táhneme sebou na těch pár dnů na pláži.

„Sako, šaty, lodičky, kompletní výbavu na piknik, kulmu a tak“, odpověděla jsem popravdě a všechny to hrozně pobavilo.

O čtyři hodiny a skoro tři tisíce kilometrů jsme jim benzínce za Lisabonem obsah naší macatý tašky zopakovali – tedy spolu s tou hlavní zprávou dne, že se dneska bereme.

"To si děláte prdel", řekl Brouk.
"To je tááák romantický", řekla Markéta.
"Skočím si ještě pro pivo", řekl Václav.

Potom jsme konečně stanuli portugalskému byrokratickému systému tváří v tvář. Personál celého městského úřadu v Peniché postával s našimi doklady znuděně u kopírek a tiskáren. Když jsme se úřednic zeptali na to, jak dlouho to bude ještě trvat, většinou utekly do vedlejší místnosti, kde si holky dodávaly odvahy promluvit s námi anglicky. Please wait, řekla vždycky ta nejodvážnější a s chichotem se rozprchly zpátky ke kopírkám. A hodiny běžely.

Brouk usnul opřený o ten basmek, co vydává lístky s pořadím. Markéta nám děkovala, že po této zkušenosti svatbu v zahraničí rozhodně zvažovat nebude. Václav chodil pro pivo.

Když dorazila tlumočnice, trochu se pohnuly ledy. „Bude s vámi pes?“ ptá se trochu nelogicky. Ano, Václav je v tuto chvíli už částečně zvíře, ale tohle si od ní nezaslouží. „Ta pláž, co jste vybrali – to je psí pláž. Lidi na ní chodí venčit psy. Všechny nás to tady hrozně pobavilo, ale pochopitelně se na ní můžete vzít“.

„Na někoho hází svatebčané rýži, na někoho….“ nedopověděl Brouk poté, co zaregistroval můj pohled.

Horší byl časový skluz. Na proměnu ze zpocené příšery s černými vaky pod očima do femme fatale svatebních katalogů mi zbyla půlhodina. To odpovídá běžnému rannímu rozpočtu na uvedení Psice do provozního stavu.

Mohla jsem mít daleko víc, protože úřednice na psí pláž dorazily se značným zpožděním. Nemusela jsem si do toho písku brát ani lodičky a ten výstřih na zádech se do ledových poryvů větru od Atlantiku taky moc nehodil. Až v okamžiku, kdy jsem tam stála a snažila se nepřepadnout z hrozně romantického skaliska mi došlo, že to je vlastně úplně jinak a zároveň přesně tak, jak to má být. Na správném místě, ve správný čas,  se správnýma lidma a hlavně s M.

Přes všechny klady tradiční české veselky a absenci játrových knedlíčků v polévce, bylo to boží!

Kontrola pláže před vyloděním:
Psí hovínka nastražená na svých místech


Kilometry pláže místo pronajatého salónku na oslavu.
To chceš!





úterý 16. října 2018

Do it yourself: Muchárium


Věděli jste, že octomilky žijí i na pouštích, ve vysokých horách, tropických pralesech a v močálech? Ta poslední lokalita nejspíš vysvětluje kobercový nálet do našeho bytu.

Co jste ale určitě nevěděli, je fakt, že samečkové řádu Drosophila bifurca mají spermie dlouhé 5.8 centimentrů. Pro srovnání si představte, že se k vám z použitého kondomu snaží prokousat patnáctimetrové obludy. Nebo na vás zákeřně zaútočí z odpadkového koše, kam je někdo vyhodil ve zmuchlaným papírovým kapesníku.

Pro octomilky, co máme doma, je to asi sexy, protože nekontrolované rozmnožování je kromě nekonečného vysedávání a tlachání o velikosti spermií oblíbených samečků jejich jediná náplň dne.

Dobré ráno vám popřejí čtyři zrzky na míse mandarinek, a když se vrátíte z práce, tak je jich tam osm, z toho kromě jedné opelichané octomilfky a jednoho gaye všechny těhotné, nebo na mateřské.

To je pochopitelně vhozená rukavice pro M., který je neustále připraven zachovat náš byt bez zvířat, ať jde o štěňátka, nebo zatoulanou rybenku pod kobercem.

Nejdřív M. pochopitelně vyhlásil plošný zákaz konzumace ovoce. A vyrobil smrtonosnou past ze skleničky na bourbon, což považuji za obzvlášť prohnané a intrikánské. Do skleničky navrstvil strouhané jablko s cukrem, nahoře přebalil potravinovou fólií a s úsměvem sériového vraha do ní napíchal dírky.


Odpoledne se nedělo vůbec nic. Hrozba kurdějí kvůli zákazu zdrojů vitamínu C vypadala reálněji, než že by kvůli tomu měl trpět někdo jiný. Třeba octomilky.

Po první noci už ale M. mohl slavit první drobné úspěchy. Ve skleničce ležely dvě mušky nohama nahoru.

„Myslím si, že tam octomilky jen nanosily své mrtvé. Ale neříkej mu to, ať mu nekazíme radost.“ pošeptal mi Žmur.

Jak se ale ukázalo v následujících dnech, octomilky pojaly celý ten koncept úplně jinak.

Ze sklenice se strouhaným jablkem se stal jejich noční klub. Hampejz, kde se večer schází na neomezenou konzumaci cideru s lacinejma holkama, co jsou svolné k čemukoliv – jak dokládá zub na grafu jejich porodnosti, která dosáhla po instalaci nočního klubu (muchária, jak to odborně nazývá Žmur) historického maxima. Ráno se vyčerpané octomilky seberou a odtáhnou pracovat, zřejmě na projektu, jak se nabourat do lednice a večer se celý koloběh opakuje. K čemu je teda smrtonosná past, když ji můžete kdykoliv opustit a rádi se do ní vracíte znovu?

Takže sorry jako, M. Ale konečné řešení octomilné otázky je jenom jedno. Instalace chameleona.



středa 10. října 2018

Do-stíhy a sázky


Fakt ráda bych vám dneska napsala nějaký potěšující pozitivní článek. Vy byste si ho přečetli a řekli „ááách“, zamyšleně dopili šálek kávy a šli adoptovat seniora, nebo aspoň vytáhli koťátko z popelnice.

Ale to se nestane, protože Psice má tři dny před menstruací, zánět dutin a do toho všeho přestává podvacáté v řadě v kouřit. Já vím, že to není vhodné načasování pro klíčová životní rozhodnutí, na druhou stranu moje nikotinová závislost dávno nedosahuje dehtové belle époque v období před dětmi.

Teď je to spíš takovej shrbenej vypelichanej somrák, co vám vnucuje cígo k pivu po desátý večer, protože ví, že o denním kouření si může nechat jen zdát. Takže se ten večer fakt snaží – a ne vždy bez úspěchu, abych si aspoň jednou týdně večer vykouřila v nejlepším případě i ty všechny neexistující denní cíga. A k tomu se dost často zákeřně přišourá s nezvladatelnou chutí na cigaretu po sexu, nebo v těch chvílích, když na vás kašle celej svět. A je to.

„A kdo jsem já, abych nezvládla takovou neduživou závislost?“ ptám se včera M., během toho, co mu šacuju kapsy. „Vždyť to ani není pořádná závislost, jen takový zmrzačený virový kmen v očkovacím séru, nebo vykastrovanej pudlík… sakra do prčic, kam jsi přede mnou schoval tu krabku? Strašně mě bolí hlava, už dva dny jsem pořádně nespala, nedostala jsem tu zakázku, protože za nic nestojím, snědla jsem děckám jogurty na ráno a ještě jsem si vyprala papírovej kapesník s černým prádlem, béééé“ složím se v slzách na koberec. Pamatujete na to deja vu z minulého postu? M. mi na to odpověděl, že si v posledních dnech jasně vybavuje záblesky z  šestinedělí, ačkoliv už je považoval za navždy vytěsněné.

Takže na první pokus jsem vydržela místo standardních sedmi, celých o-sm dnů. Wow. Ale já souboj s večerním somrákem nevzdávám, to si zase nemyslete. Zdroje nikotinu jsou z blízkého okolí odstraněny a M. už je po včerejšku vycvičený jako elitní nájemný vrah. Nehne s ním lítost, ani výhružky. „Přinejhorším si zaleju uši voskem jako Odysseus“, slíbil mi. Doufejme, že to stejné je ochoten pro mě udělat i pan Trang z protější večerky.

Abyste si o mě nemysleli, že jsem úplný magor, plynule přejdeme k tomu, jaké další výzvy v naší rodině byly na pořadu minulého týdne, abyste měli srovnání. Sáhnu k vašemu oblíbenci Žmurovi, protože od něj většinou odcházím s pocitem, že jsem psychicky vlastně celkem v pořádku.

Žmur se tedy nepotýká se závislostmi, naopak si je pěstuje a hýčká. Chtěla bych se v příštím životě stát Žmurovou závislostí na lékořici! Žmur si ale s láskou pěstuje i další zneklidňující sklony, mezi které nově patří masochismus.

„Mami, že bys neskočila nahatá do kopřiv?“ zeptá se takhle Žmur na ranní nedělní procházce kolem zarostlého břehu Lužnice na výletu do Bechyně.

„Hmmm, dej mi chvilku, musím o tom popřemýšlet…“ (rybáři u řeky si zvědavě natočí skládací židličky směrem k nám)

 …už to mám! Promiň, ale určitě ne“. (sbor rybářů zklamaně zahučí).

„A ty táto?“ (rybáři si naštelují výhled zpátky na vodu). M. odpoví dostatečně jasně jen pohledem.

„Vsaďte se o pytlík lékorek, že já to dám!“ zařve Žmur a začne si rozvazovat tkaničky. Rádi souhlasíme, že si může nechat trenky.

Ale to bude teda strašně bolet“ mne si Žmur ruce. Zimou nebo nedočkavostí?

„No to přímo ultimátně! Hele, klidně se můžeš obléknout a jdeme dál“, podávám mu tepláky. „Dám ti jablko za statečnou zkoušku chladem.“

„A ty lékorky?“

„Ti nedám, protože jsi tam nesko-“, nestihnu doříct a Žmur jen v trenkách a ponožkách s teplákama v ruce hodí šipku do vysokých a šťavnatě žahavých kopřiv. Rybáři si znovu otočí židličky.

Prý za to stály!

Seznamte se: Moje závislost na nikotinu,
zachycená v den osmý.


úterý 2. října 2018

Déjà vu


Víte, jak se pozná podzim?

Teda vlastně nevím, jak u vás, ale u nás se pozná podle toho, že děcka přitáhnou nějakou fest nechutnou chorobu, kterou naše pediatrička mazlivě nazývá „virózka“.  

Jako první posel podzimní nahovnodennosti přitáhl před týdnem Žmur ze školy s kritikou italského guláše po obědě. „Hnus! Takhle špatně mi dlouho nebylo“, úpěl a držel se za břicho, ale pokud byste znali jejich školní jídelnu, nepojali byste stín podezření, že by to nemuselo být zrovna z jídla.

„A myslíš, že s náma zvládneš tu důležitou schůzku v kavárně?“ ptám se o dvě hodiny později. Ta schůzka se týkala bytového družstva a kromě nás tam bylo sedm úplně cizích lidí. Plus Čičman s kufříkem polámaných hraček. Plus Žmur, který seděl na lavici u zdi opřený o stěnu mezi kabáty jako odložený sádrový trpaslík, takže ho někteří lidé s o to větším překvapením zaznamenali až při odchodu.

Při odchodu si ho každopádně všimli úplně všichni, protože se dramaticky napřímil a vzápětí se vyzvracel na boty a pod židli úplně cizí paní vedle mě. Než jsem se stihla omluvit a vypsat šek na nový lodičky Manolo Blahnik, vydávil italský gulášový rybník pod barem a pak ještě jeden přímo před vchodem do kavárny. Déjà vu! Víte, jak je to dlouho, co jsem se naposled starala o kámoše, co se poblil v hospodě? Naposled jsem takhle před devíti lety držela vlasy Gábině a shodou okolností to bylo jen o jednu žižkovskou ulici dál. Jenom ta servírka tenkrát rozhodně neříkala, ať hlavně vezmu tu chudinku domů, a že to klidně utře sama.

Nechutné, ale pořád to obsahově spadá do kategorie standardních déjà vu, které se týkají jen vás a vašich vzpomínek na minulost (nebo na budoucnost?). Tenhle víkend jsem ale s lehkým znepokojením zjistila, že si vás lidi do svého osobního déjà vu můžou vcucnout, jako když s cuba libre natáhnete pecku od citrónu brčkem - a vy s tím nenaděláte vůbec nic.

Přesně o tom by totiž mohl vyprávět pan Pavel. Spolu se psem Ríšou jsme ho potkaly naposled s Marťou v rámci našeho podzimního cross country výletu, pamatujete?

Tenkrát jsme ještě s Marťou nevěděly, že začínáme nultý ročník legendární tradice. A protože Marťa letos v září porodila, vydala jsem se na úplně stejný podzimní překážkový běh s Olgou.

Stejně jako tenkrát jsme začaly u studánky panny Marie. Přelezly jsme ploty. Vrhly jsme se do pole, jen jsme tentokrát nemusely složitě vymýšlet kurz. Už jsme věděly, že do únětického pivovaru stačí jít prostě rovně za nosem.

„Támhle někde na tý polňačce“, říkám Olze, „jsme potkali pana Pavla s Ríšou, co nás poslal na hnojiště“. Za pět minut si sedíme na polňačce uprostřed liduprázdné pustiny vojtěšky a tssss plonk, otevíráme si plechovku piva. „A nebyl takovej vysokej a neměl velkýho černýho psa?“ ptá se Olga, já se otočím a tam z oranice vystoupí pan Pavel a bez sebemenšího zaváhání kráčí směrem k nám.

„Bacha, ať vám to nevypije“, řekne pan Pavel, „von má pivo hrozně rád“. A vzápětí vyděšeně dodá: „Vždyť tohle už jsem říkal. A hlavně jsem to říkal tady a vám!“ a podívá se na nás s jistou nedůvěrou ve skutečnost, jako když nechá David Copperfield zmizet Sochu svobody. Ale naštěstí ne s takovou nedůvěrou, jako ta ženská s poblitýma botama.

Na druhou stranu, řeknu vám, že být v roli zablácenýho člověka, kterýho vidíte jen jednou za rok sedět uprostřed pole na hroudě s plechovkou piva, je ale taky dost divná.

 „To jste opravdu vy! A pes Ríša! Ještě bydlíte ve Šmoulově?“ plynule navážu konverzaci tam, kde byla před rokem.

„Bydlím, ale zrovna dneska jsem měl být někde úplně jinde“, vypráví Pavel. „Chystal jsem se do Budějic, ale porouchalo se mi auto. Asi jsem prostě měl bejt zase tady. Jen tak mimochodem, jak často vlastně sedáváte uprostřed toho pole? Aby mi kvůli tomu třeba příště neulítlo letadlo.“

Na to se dá říct jenom jedna věc. Sraz bude za rok tady:

Potkáme se, ém, přesně tady za rok. 
A ono to fakt funguje!