Národ ateistů a konzumentů. Jsme prý
my a navíc je to s námi rok od roku horší. No nevím. Ne, že bych chtěla
rozporovat, že jsem Češka. Z toho nevyrostu, ale z konzumu
celkem úspěšně ano.
Rok od roku mám větší radost, když místo aromasvíčky dostanu od svých nejmilejších radši společný čas. Výlet. Hospodu.
Les. Vezměte mě, kam chcete. Na oplátku připravím sváču a čaj do termosky. A
nemám to takhle hozený zdaleka jediná. Takže když se řekne konzum, vybavím si
spíš ty nevinný dětský obličeje, co mi od listopadu vyřvávají do ucha
přetextovaný koledy. Třeba „Pání mámo
vstaňte, Bárbínky nám dejte“ nebo „Rohlíčky,
rohlíčky, kdepak vás mám tác?“
A vlastně to bylo stejný i se
mnou. To, že jsme za socíků neměli prachy, dvoulitrovky Coly v akci a přepíčený
obchodní centra, přece ještě neznamená, že to nebyl konzum. Naopak. Pro mě bylo
důležitý hlavně vyčmuchat krabici s lineckým a tajnou úložnu dárků
v mámině skříni, případně tlouct dědovi klíny do hlavy, aby pod stromečkem
přistál mončičák, pokud jsem ho znaleckým promačkáváním neodhalila
v mámině skříni. Babiččiny katolické příběhy a vánoční zjevení byla taky
fajn, ale na mončičáka putování Ježíše se svatým Petrem teda nemělo ani
náhodou. To už jsem si radši vyprosila Kytici, z níž babička svým temným chraplákem
předčítala Štědrý den. Byla jsem pak jediný děcko ze třídy, co se na vánoční
besídce z pověrčivosti bálo rozkrojit jablko, natož položit lodičku
z ořechový skořápky do lavoru. Z konzumu se vyrůstá věkem - a zjištěním, že věci za peníze, které fakt potřebujete, si stejně vyberete nejlíp jen vy sami. Zbytek množiny tvoří ty nejlepší
věci, co na prodej nejsou a bohdá nebudou.
No, vlastně vám k tomu
prozření může pomoct ještě jedna věc: Střevní chřipka.
„Uá-blé!“ problikne spolu se světýlky na stromku adventní večerní pohodou Žmurův výkřik přesně
v okamžiku, kdy jsme si s eMem namíchali druhou sklenku Aperolu a mix
experimentálního japonského hardcore. „Snad
to do toho setu patří?“ zeptal se s nadějí v hlase eM, ale já
věděla, že ne. Žmur seděl na své vyvýšené posteli a zvracel do domečku pod ní.
Do svého příbytku na chlupatém koberci, měla bych asi dodat pro vaši bližší představu.
Bylo by to pěkné podobenství, kdyby si do školní tašky nablil jen jako, ale
nebylo to ani jen, ani jako. Vlastně bych vám tady mohla uvést věcný seznam všeho, co jsem
následující půlhodinu omývala vlažnou vodou s jarem:
Dárky ze školní besídky
Postavenou stavebnici Lego, pěkně kostku po kostce
Knížku a tajný deník
Dva plyšové medvědy, nad kterými jsem se musela hořce rozesmát, protože vypadali jako kámové, co se vrací z hodně rozjetý párty
Postavenou stavebnici Lego, pěkně kostku po kostce
Knížku a tajný deník
Dva plyšové medvědy, nad kterými jsem se musela hořce rozesmát, protože vypadali jako kámové, co se vrací z hodně rozjetý párty
eM se mezitím pokoušel
laboratorně oddělit hovězí na mrkvi s bramborem a všechny druhy cukroví z
besídky od chlupatýho koberce. V tom jsem třeba já naprosto selhala a
vyzvracela sklenku Aperolu do igelitky připravené na úklid. Myslím, že eM už
nikdy víc nebude dělat ramena, že je zvyklý uklízet blití od kokršpaněla Jirky,
kterýho měl v devíti letech.
Potom přišlo ráno a s ním
vánoční zázrak. „Já si snad ke snídani ani
nic nedám“ zavrtěl hlavou Žmur a odešel rozjímat. (Zlaté prase nesměle přiskáče a napjatě poslouchá za dveřmi)
„Neměl jsem se na besídce přejídat tím cukrovím!“ slyšeli jsme jeho
sebereflexi z pootevřených dveří na záchod.
„Ani soutěžit, kdo sní dřív oběd!“ šourá se Žmur zpátky na lože. (Zlaté prase se rozvalí na rohožku s nohou přes nohu, potichu si brouká koledy a ťuká si do taktu kopýtkem)
„Mohla bys mi prosím něco přečíst?“ poprosil mě odpoledne, když vzal
eM Čičman na výlet. „Třeba něco vánočního
a smutnýho, jako jsem já“ dodal truchlivě. „Kytici?“
zeptala jsem se s nadějí. Ale vy nedoufejte – zas tak špatně na tom nebyl.
„Ah, dárky“, usmál se smutně večer. A potom se přitulil a usnul v naší
posteli. (Zlaté prase zklamaně krčí rameny a odchází)
P.S. Jestli je vám ho líto, jako bylo
nám, tak nemusí. Žmurova vánoční askeze trvala přesně 24 hodin a od té doby
vlastně jen dohání a přehání, co nestihl zkonzumovat. Právě s tím odstupem
mě to přijde… jako tip na duchovně strávené Vánoce.