Do-stíhy a sázky

Fakt ráda bych vám dneska napsala nějaký potěšující pozitivní článek. Vy byste si ho přečetli a řekli „ááách“, zamyšleně dopili šálek kávy a šli adoptovat seniora, nebo aspoň vytáhli koťátko z popelnice.

Ale to se nestane, protože Psice má tři dny před menstruací, zánět dutin a do toho všeho přestává podvacáté v řadě v kouřit. Já vím, že to není vhodné načasování pro klíčová životní rozhodnutí, na druhou stranu moje nikotinová závislost dávno nedosahuje dehtové belle époque v období před dětmi.

Teď je to spíš takovej shrbenej vypelichanej somrák, co vám vnucuje cígo k pivu po desátý večer, protože ví, že o denním kouření si může nechat jen zdát. Takže se ten večer fakt snaží – a ne vždy bez úspěchu, abych si aspoň jednou týdně večer vykouřila v nejlepším případě i ty všechny neexistující denní cíga. A k tomu se dost často zákeřně přišourá s nezvladatelnou chutí na cigaretu po sexu, nebo v těch chvílích, když na vás kašle celej svět. A je to.

„A kdo jsem já, abych nezvládla takovou neduživou závislost?“ ptám se včera M., během toho, co mu šacuju kapsy. „Vždyť to ani není pořádná závislost, jen takový zmrzačený virový kmen v očkovacím séru, nebo vykastrovanej pudlík… sakra do prčic, kam jsi přede mnou schoval tu krabku? Strašně mě bolí hlava, už dva dny jsem pořádně nespala, nedostala jsem tu zakázku, protože za nic nestojím, snědla jsem děckám jogurty na ráno a ještě jsem si vyprala papírovej kapesník s černým prádlem, béééé“ složím se v slzách na koberec. Pamatujete na to deja vu z minulého postu? M. mi na to odpověděl, že si v posledních dnech jasně vybavuje záblesky z  šestinedělí, ačkoliv už je považoval za navždy vytěsněné.

Takže na první pokus jsem vydržela místo standardních sedmi, celých o-sm dnů. Wow. Ale já souboj s večerním somrákem nevzdávám, to si zase nemyslete. Zdroje nikotinu jsou z blízkého okolí odstraněny a M. už je po včerejšku vycvičený jako elitní nájemný vrah. Nehne s ním lítost, ani výhružky. „Přinejhorším si zaleju uši voskem jako Odysseus“, slíbil mi. Doufejme, že to stejné je ochoten pro mě udělat i pan Trang z protější večerky.

Abyste si o mě nemysleli, že jsem úplný magor, plynule přejdeme k tomu, jaké další výzvy v naší rodině byly na pořadu minulého týdne, abyste měli srovnání. Sáhnu k vašemu oblíbenci Žmurovi, protože od něj většinou odcházím s pocitem, že jsem psychicky vlastně celkem v pořádku.

Žmur se tedy nepotýká se závislostmi, naopak si je pěstuje a hýčká. Chtěla bych se v příštím životě stát Žmurovou závislostí na lékořici! Žmur si ale s láskou pěstuje i další zneklidňující sklony, mezi které nově patří masochismus.

„Mami, že bys neskočila nahatá do kopřiv?“ zeptá se takhle Žmur na ranní nedělní procházce kolem zarostlého břehu Lužnice na výletu do Bechyně.

„Hmmm, dej mi chvilku, musím o tom popřemýšlet…“ (rybáři u řeky si zvědavě natočí skládací židličky směrem k nám)

 …už to mám! Promiň, ale určitě ne“. (sbor rybářů zklamaně zahučí).

„A ty táto?“ (rybáři si naštelují výhled zpátky na vodu). M. odpoví dostatečně jasně jen pohledem.

„Vsaďte se o pytlík lékorek, že já to dám!“ zařve Žmur a začne si rozvazovat tkaničky. Rádi souhlasíme, že si může nechat trenky.

„Ale to bude teda strašně bolet“ mne si Žmur ruce. Zimou nebo nedočkavostí?

„No to přímo ultimátně! Hele, klidně se můžeš obléknout a jdeme dál“, podávám mu tepláky. „Dám ti jablko za statečnou zkoušku chladem.“

„A ty lékorky?“

„Ti nedám, protože jsi tam nesko-“, nestihnu doříct a Žmur jen v trenkách a ponožkách s teplákama v ruce hodí šipku do vysokých a šťavnatě žahavých kopřiv. Rybáři si znovu otočí židličky.

Prý za to stály!

Seznamte se: Moje závislost na nikotinu,
zachycená v den osmý.