úterý 2. října 2018

Déjà vu


Víte, jak se pozná podzim?

Teda vlastně nevím, jak u vás, ale u nás se pozná podle toho, že děcka přitáhnou nějakou fest nechutnou chorobu, kterou naše pediatrička mazlivě nazývá „virózka“.  

Jako první posel podzimní nahovnodennosti přitáhl před týdnem Žmur ze školy s kritikou italského guláše po obědě. „Hnus! Takhle špatně mi dlouho nebylo“, úpěl a držel se za břicho, ale pokud byste znali jejich školní jídelnu, nepojali byste stín podezření, že by to nemuselo být zrovna z jídla.

„A myslíš, že s náma zvládneš tu důležitou schůzku v kavárně?“ ptám se o dvě hodiny později. Ta schůzka se týkala bytového družstva a kromě nás tam bylo sedm úplně cizích lidí. Plus Čičman s kufříkem polámaných hraček. Plus Žmur, který seděl na lavici u zdi opřený o stěnu mezi kabáty jako odložený sádrový trpaslík, takže ho někteří lidé s o to větším překvapením zaznamenali až při odchodu.

Při odchodu si ho každopádně všimli úplně všichni, protože se dramaticky napřímil a vzápětí se vyzvracel na boty a pod židli úplně cizí paní vedle mě. Než jsem se stihla omluvit a vypsat šek na nový lodičky Manolo Blahnik, vydávil italský gulášový rybník pod barem a pak ještě jeden přímo před vchodem do kavárny. Déjà vu! Víte, jak je to dlouho, co jsem se naposled starala o kámoše, co se poblil v hospodě? Naposled jsem takhle před devíti lety držela vlasy Gábině a shodou okolností to bylo jen o jednu žižkovskou ulici dál. Jenom ta servírka tenkrát rozhodně neříkala, ať hlavně vezmu tu chudinku domů, a že to klidně utře sama.

Nechutné, ale pořád to obsahově spadá do kategorie standardních déjà vu, které se týkají jen vás a vašich vzpomínek na minulost (nebo na budoucnost?). Tenhle víkend jsem ale s lehkým znepokojením zjistila, že si vás lidi do svého osobního déjà vu můžou vcucnout, jako když s cuba libre natáhnete pecku od citrónu brčkem - a vy s tím nenaděláte vůbec nic.

Přesně o tom by totiž mohl vyprávět pan Pavel. Spolu se psem Ríšou jsme ho potkaly naposled s Marťou v rámci našeho podzimního cross country výletu, pamatujete?

Tenkrát jsme ještě s Marťou nevěděly, že začínáme nultý ročník legendární tradice. A protože Marťa letos v září porodila, vydala jsem se na úplně stejný podzimní překážkový běh s Olgou.

Stejně jako tenkrát jsme začaly u studánky panny Marie. Přelezly jsme ploty. Vrhly jsme se do pole, jen jsme tentokrát nemusely složitě vymýšlet kurz. Už jsme věděly, že do únětického pivovaru stačí jít prostě rovně za nosem.

„Támhle někde na tý polňačce“, říkám Olze, „jsme potkali pana Pavla s Ríšou, co nás poslal na hnojiště“. Za pět minut si sedíme na polňačce uprostřed liduprázdné pustiny vojtěšky a tssss plonk, otevíráme si plechovku piva. „A nebyl takovej vysokej a neměl velkýho černýho psa?“ ptá se Olga, já se otočím a tam z oranice vystoupí pan Pavel a bez sebemenšího zaváhání kráčí směrem k nám.

„Bacha, ať vám to nevypije“, řekne pan Pavel, „von má pivo hrozně rád“. A vzápětí vyděšeně dodá: „Vždyť tohle už jsem říkal. A hlavně jsem to říkal tady a vám!“ a podívá se na nás s jistou nedůvěrou ve skutečnost, jako když nechá David Copperfield zmizet Sochu svobody. Ale naštěstí ne s takovou nedůvěrou, jako ta ženská s poblitýma botama.

Na druhou stranu, řeknu vám, že být v roli zablácenýho člověka, kterýho vidíte jen jednou za rok sedět uprostřed pole na hroudě s plechovkou piva, je ale taky dost divná.

 „To jste opravdu vy! A pes Ríša! Ještě bydlíte ve Šmoulově?“ plynule navážu konverzaci tam, kde byla před rokem.

„Bydlím, ale zrovna dneska jsem měl být někde úplně jinde“, vypráví Pavel. „Chystal jsem se do Budějic, ale porouchalo se mi auto. Asi jsem prostě měl bejt zase tady. Jen tak mimochodem, jak často vlastně sedáváte uprostřed toho pole? Aby mi kvůli tomu třeba příště neulítlo letadlo.“

Na to se dá říct jenom jedna věc. Sraz bude za rok tady:

Potkáme se, ém, přesně tady za rok. 
A ono to fakt funguje!









11 komentářů:

  1. Sqělé.
    A pak že prý existují náhody. Ts ts...
    Milan

    OdpovědětVymazat
  2. pozvracené boty! někdy v cca maturantském věku šlo v naší skupině kamarádů o velmi diskutované téma, protože se železnou pravidelností se to každý pátek někomu z nás přiházívalo. těžko říct, čím to bylo... asi temné síly.

    OdpovědětVymazat
  3. Milan: Docela dlouho jsem v existenci náhod věřila, ale čím jsem starší, tím podivnější a hůř uvěřitelnější se dějí.

    lobo: Tak tady záleží hodně na tom, jestli jste si zvraceli spořádaně na vlastní, nebo na boty kámoše. Nepotěší to, ale pořád lepší, než když ti někdo poblije záda v autobuse, jak už jsem tady párkrát nostalgicky vzpomínala na svoje mládí:)

    OdpovědětVymazat
  4. Ze zvracecích historek by se jeden poblil, to vám tedy řeknu:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ja jsem celkem otrla uz od puberty, kdy jsem dostala vymodlenyho psa. Zlaty zvire, ale asi spachal v minulym zivote zvlast ohavny cin, jinak si nedovedu jeho davici prokleti vysvetlit. Zbytek jemnocitu mi okoral behem sestinedeli a raneho mladi decek...:)

      Vymazat
  5. Já mám dežavý pravidelně, když si koupím lístky na koncert v předprodeji (a speciálně se to týká skupiny Poletíme?). V den koncertu se je zoufale snažím udat přes FB, protože můj zdravotní stav mi nedovolí opustit dům, natož se dopravit do Lucerny. Šlaka!
    (RIP dnešní křest)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koukala jsem, ze uz jsi donutila kapelu prijet primo k vam na Malomesto! Jestli to nevyjde v listopadu, tak pak uz jen privatni koncert u vas na zahrade:)

      Vymazat
  6. Nahovnodennost!
    haháááá a teď jdu číst dál.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak za rok zase na hroudě. V tom očekávání je silnější naděje než v očekávání, kdo se poblije do roka ha do dne.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No rozhodně je to příjemnější zážitek a i kdyby se pan Pavel na hroudě poblil a tím došlo k tzv. superdeja vu, tak to po něm na poli nebudu muset uklízet;)

      Vymazat
  8. Jo jo... bez pořádný procházky to neni správnej podzim ;-)

    OdpovědětVymazat