pondělí 23. září 2019

Meníčko zkázy


Z cyklu špatné vlastnosti, které se v naší rodině dědí po generace

Mít mámu po třicítce je super období. Je to doba, kdy už před ní nemusím schovávat kondomy, lhát jí, že jedu o víkendu na chatu učit se na písemku matematiky s největší šprtkou ze třídy, nebo se plazit přes obývák s balením orbitek v puse o půl pátý ráno. Moje máma se taky vyklidnila, když jsem vyměnila azurovou barvu na vlasy za svůj původní geneticky darovanej odstín, přestala jí dělat ostudu před kámoškama, který si svý potomky vychovaly líp, a pořídila si děcka, protože si po právu myslí, že se mi tohle všechno karmicky vrátí do posledního halíře. Z bývalého skóre v sedmnácti letech, kdy měla máma devadesátdevět chyb ze sta, jsme se dostali na opačnej podíl.

Moje máma je nesobecká, štědrá, věčně odpouštějící, ujímá se opuštěnejch zvířat a lidí, krmí holuby včetně těch s uhnilými pařáty a nevadí ji tahat klíšťata z kohokoliv, kdo ji o to poprosí. Halleluja. Kdyby neměla tu jedinou špatnou stránku, nejspíš by byla průsvitný anděl vznášející se nad mou hlavou v okamžiku, kdy stojím v drogérce před regálem s neónovýma ponny barvama na vlasy. Takže vlastně jsem za tenhle stín ráda, protože bez něj by tu nebyla, ale zároveň je dnešní post tryznou za všechny její oběti. 

Moje máma je totiž restaurační Joker.

Jít s mámou do restaurace je typ aktivity, kterou můžu provozovat jednou za několik měsíců v okamžiku, kdy poslední vzpomínka milosrdně vybledne. Začíná to asi takhle:

1.   Vcházíme do podniku. Všechny volné stoly vnímá máma jako stigma, že jde o místa druhé kategorie, takže se většinou postaví ke stolu, kde lidé teprve dojídají, pod jejím netrpělivým dozorem zpravidla velmi rychle. „Tady jste nechali ještě šálu“, zamává máma dobrosrdečně na zamilovaný páreček, který úspěšně vypudila.

2.   Přichází obsluha s jídelním lístkem. K tomu bych poznamenala, že obsluha nikdy nepřichází dostatečně rychle, takže pingla máma vždycky potupně přivolá. Dostáváme se k emocionálnímu hlasitému čtení jídelního lístku. Máma každý pokrm hlasově zabarví podle svých preferencí, takže třeba zvěřinový guláš s karlovarským knedlíkem zní jako vyhřezlé hemoroidy. Stůl vedle si raději přeobjedná. Máma několikrát zavře jídelní lístek, aby ho opět otevřela a provedla několik výměn objednaného pokrmu, čímž udržuje pingla stále ve střehu.

3.   Pokud po posledním zavření lístku není personál na place do dvou vteřin, je přivolán už velmi rozmrzele. „Dámy si dají k pití?“ ptá se pingl s úslužnou přetvářkou, čímž mámu uvede do paniky, protože si vybrala jen jídlo. „A na kterýpak straně toho nepřehlednýho lístku máte pití?“ ptá se a nervózně natrhává jednotlivé stránky jídeláku.

„Tady na konci“, ukazuje pingl, „tak já přijdu za chvíli“. „Nikam nechoďte, ať vás tady zase nemusím nahánět po celý hospodě“, zpraží ho máma a nechá si přečíst seznam alergenů u malinovky. „A mohl byste u kuchaře zjistit, kolik lžiček cukru obsahuje jeden decilitr?“ Pingl běží do kuchyně a zpátky s poznámkami. „Už mi to ani nečtěte, to bude stejně strašně nezdravý“, přeruší ho máma a objedná si vodu z vodovodu.

4.   V zákulisí probíhá resuscitace a výměna číšníka, jídlo přichází objednat služebně starší kolega s výrazem „zvládl jsem vést polní kuchyni v Afgánistánu, zvládnu i tenhle stůl“. Pingl číslo dvě umí skvěle improvizovat a seká ze sebe kalorické tabulky i legendární historky o původu masa. Máma si z meníčka nikdy neobjedná jen jedno jídlo. Objedná si „hovězí líčka, ale s bramborovou kaší od toho telecího tady, a s celerovým salátkem z trojky, ale jestli by z toho kuchař mohl vyndat tu nastrouhanou mrkev“.

5.   Přivolání číšníka číslo dvě, s drobnou změnou již vytvořené objednávky.

6.   Za bar se vrací oživený pingl číslo jedna. Podle rudého obličeje a skelného pohledu do něj někdo nalil hlt rumu. Pečlivě se vyhýbá pohledu do oblasti našeho stolu.

7.   Číšník číslo dva nese objednané jídlo, ale i na profesionálovi jeho velikosti se pozná nervozita. Rychle nám naservíruje jídlo na stůl a odbíhá.

8.   Máma si povzdychne nad velikostí porce a nutí mě ke kalorickým odhadům. „Nedá se nic dělat, tohle budeš muset sníst ty“, pleskne mi bez ptaní svoje hovězí líčka do talíře a vytvoří tak na ubruse hnědou úsečku z omáčky spojující oba naše talíře.

9.   Nebezpečně blízko se šine číšník číslo jedna obtěžkaný příbory, které upustí, když si ho máma důrazně vyžádá k našemu stolu. „Ta bramborová kaše je nakyslá“, oznámí mu vítězně máma a donutí ho ochutnat. Pingl podle svých slov nic necítí, čemuž upřímně věřím a zvědavě vyčkávám, jestli mu máma omáchá v talíři čumák jako neposlušnému štěněti.

10.   Protože jsem ze svých špatných zkušeností k nabídkám ochutnat zkažené jídlo rezistentní, je přivolán i číšník číslo dvě. Kuchař vzkazuje, že jídlo klidně dojí.

11.   Před placením probíhá v backoffice podniku krátká interní porada, ze které vyjde jako vítěz služebně starší číšník číslo dvě. S účtem se k našemu stolu kymácí pingl číslo jedna a s těžkým fernetovým vzdechem předkládá před mámu účet. „Já to vezmu kartou“, snažím se jí účet vytrhnout, což pingl přijímá s citelnou úlevou a radostně odhopsá pro terminál.

12.   „Nene, platit budu já. Keš.“ zkazí mu radost máma a stiskne mu na terminálu tlačítko,  díky kterýmu se celá transakce už nedá vystornovat. „Mami, já to fakt zaplatím“, řeknu já a začneme se přetahovat o terminál, ze kterého začne lézt spousta potisklých papírků, kvůli nimž později spáchá sebevraždu také účetní podniku.

13.   Pingl číslo jedna nám sebral terminál a mateřsky si ho tiskne k hrudi. „Já jsem vám to říkala hned, že platím“, zdrbe nás oba máma. „Kolik to je? Dvěstědevadesátosm? Tak tady máte tři stovky“, podívá se poprvé se soucitem na trosku, která se stala během uplynulé hodiny z pingla číslo jedna, „a ta dvoukoruna je pro vás.“






úterý 17. září 2019

Všichni tady zemřeme!


Máte rádi vánoční dárky? Zabalený v barevným papíře, vytuněný celofánem, stužkou a vánoční hvězdou? Vžijte se do situace, kdy vás v průběhu života pozvolna a nenápadně přepadne strach z rozbalování dárků. Jako, samozřejmě pořád stojíte o toho vysněnýho měkkoně uvnitř. Ale z šustění celofánu vám naskakuje husí kůže už na Mikuláše, v noci vás pronásledují noční můry, ve kterých vás Ježíšek škrtí na stužce se sněhulákem. Žádný radostný poskakování u kalendáře. Na Štědrý den panuje mrazivá atmosféra jako u Schrdingerů doma. Tam se do otvírání krabic taky nikdo nežene.

Tahle paralela neměla být teaser na první vánoční kolekce v Tescu, ale namočit vás do toho, co obnáší strach z lítání. Nevím, jak vy, ale já kolem sebe mám zásadně lidi, co se do letadla těší. Normálně si vybírají z jídelního lístku už měsíc před odletem, připlácí si za drahou smrt v business class, nebo mají domluvený prezidentský servis s letuškami, které jim mění prázdný bourbon skleničky za plný. Až na poslední bod nepochopim. A oni zase mě.

Hmmm, to ta Psice, musela zažít v letadle asi nějakou life changing zkušenost, říkají si ti soucitní z vás, a já vás nezklamu. Moje top aviatická challenge se odehrála ve výšce 8 km nad Arabským mořem. To, že kapitán nazve mírnými turbulencemi fakt, že s vámi letadlo najednou propadne o desítky metrů a pak vás vystřelí zase nahoru jako opičku na gumě, ve mně vyvolává hořké úsměvy ještě dnes. 

Mnohem horší je, když se vám v tomhle okamžiku začne chtít na záchod. Neodkladně. Takže se šinu na záchod uličkou lidí, kteří se modlí, píšou závěť, nebo se pokouší podřezat si žíly dezertní vidličkou, aby se nedožili chvíle, kdy se prokáže, že nedávali pozor při instruktáži o záchranných vestách. Letušky na vás syčí jako husy (na víc se nezmůžou, protože jsou přikurtované ke svým sedadlům u mikrovlnky). Projít touhle uličkou zkázy na záchod je víc, než výcvik NASA. 

A když konečně hrdě zaberete za dveře, zjistíte podle zmateného mačkání všech možných páček a tlačítek, že je na druhé straně hajzlu někdo, kdo je tam poprvé a neumí se dostat ven. V tu chvíli mi došlo, že umřu sama, protože se nedostanu zpátky  k eM epicky se rozloučit, a navíc umřu počůraná. To nechceš! Takže instruuješ. Člověk na druhý straně mačká tlačítka rychleji a ve velkém finále zabere za dveře a do náručí mi vpadne mohutná Indka a poděkuje mi v bengálštině. To trochu snížilo můj navigátorský úspěch, protože jsem jí mohla zjevně odrecitovat Máchův Máj se stejným výsledkem, ale nevadí. Umřu sice sama, ale aspoň ne pomočená.  

To jsem si myslela do okamžiku, kdy přišla další turbulence. Po krátkém zážitku beztíže jsem se omlátila o všechny stěny záchodové kobky, počůrala jsem si kecky a na mikinu si vykydla prskanec tekutého mýdla. Ulička výcviku NASA se proměnila v uličku hanby.

Zkoušela jsem všechno. Nepomáhá alkohol, bavit se s cestujícíma (mám štěstí na zpocenější a vystresovanější než jsem já), bavit se s Em („To je zvláštní, v civilizovaných zemích křídla vždycky odmrazují. A my letíme i s tou sněhovou čepicí!“). Naučila jsem se usnout ještě před bezpečnostní instruktáží, probudit se na jídlo a s posledním soustem upadnout do bezvědomí jako larva. Co jsem se nenaučila, je, jak přestat tvořit katastrofické scénáře pár dnů před odletem, jako třeba právě teď. Zvlášť, když někdo na socky postne tohle:


Takže...někdo nějakej nápad?






středa 11. září 2019

Školní woodoo podle Čičman


Když před třemi lety šel poprvé do školy Žmur, měla jsem daleko méně důvodů k obavám, než teď s Čičman. Za á) je Žmur v ledasčem mentální důchodce uvězněný v dětském těle a za bé) tou dobou chodil na taekwondo, což pokryje všechny zbývající případy, na které nestačí moudrý náhled seniora.

Jak ukotvit do rámce ústavního vzdělávání Čičman, která je od výroby složená z esence nepředvídatelnosti, nereálných očekávání a víry v zázraky, to mi bylo záhadou ještě posledního srpna.

Na zadělání neurotického těsta vám stačí takový běžný nákup v papírnictví na konci prázdnin. Papírnictví je totiž přes celý léto sympatický krámek, kam se chodí jen pro kelímky na piknik a přehnaně milá prodavačka (deprivovaná nedostatkem zákazníků) vám k nim přidá loňský daňový kalendář jako dárek. Tři dny před začátkem roku papírnictví ožije jako turecký bazar. Vsuvka: Jestli vám můžu poradit nějakej ten tríček, tak dost pomáhá vzít hned z prvního regálu dlouhý pravítko a používat ho v soubojích o vodovky jako šavli. Taky se na něj dají věšet obaly na sešity, nemáte zač a konec vsuvky. Čičman se vám v tomhle papírnickým peaku rozbrečí, protože je tam moc dětí a řevu.

„Ale už jsme si povídaly o tom, že ve třídě bude 29 dětí, že jo?“ táži se opatrně ve frontě. „V ostatních možná, ale v mé ne.“ řekne mi na to Čičman a dál se o tom nehodlá bavit.

„Tužka s autíčkama? To jako pro tebe?“ zeptá se pichlavě prodavačka, která podle všeho tři dny nespala a má vypadlý jedno sklíčko z brýlí (někteří rodiče v ráži pravítko očividně obrátí i proti obsluhujícímu personálu). Čičman se rozbrečí. Vzpomenu si na loňský daňový kalendář i fakt, že to byla v létě úplně normální hodná ženská, venku si dřepnu k Čičman a řeknu: „A povídali jsme si taky o tom, že paní učitelka bude starší paní, která bude mít možná někdy z tolika dětí nervy v kýblu a bude mít třeba podobné vtíravé otázky jako paní papírníková, že jo?“

„Ale já budu mít mladou a hodnou paní učitelku“, odpoví Čičman už trochu rozmrzele, jako když někomu musíte vysvětlovat pořád jednu a tu samou elementární věc. „Oukej, a v lavici vedle tebe bude sedět jednorožec“ odvětím hystericky a Čičman s úlevou vzdychne, že jsem to konečně pochopila.

Teď si představte si ten pravítkový šerm v papírnictví a vynásobte ho třemi. Přesně tak to vypadalo u nás před školou při pasování prvňáků. Učitelky třímající cedule s názvy tříd jsou zatlačeny ke zdi budovy. Vyfiknutý matky si dělají selfíčka s plačícími dětmi. Po debaklu s prvním školním dnem Žmura, kam jsem dovlála ještě napůl v pyžamu, jsem i já přijala dress code výzvu a vzala si aspoň podprsenku. Odchází 1.A a třicet dětí. Odchází stejný chumel 1.B. Na chodníku před školou nás zůstane patnáct. Sháním se po čiperné důchodkyni, která si přišla svůj poslední rok odkroutit na prvňácích, ale místo toho se nás ujme mladá sympatická učitelka. Čičmanin třetí zázrak se stane, když si sedne do lavice.

„Můžu k tobě?“ zeptá se hlásek sýkory koňadry a vedle Čičman usedá holčička s jednorožcem na tričku.

I když to znamená, že se ředitelovi naší školy těžce vymkla z ruky náborová kampaň na prvňáky, někdo kvůli tomu nedobrovolně odešel do důchodu a někdo si možná musel vzít jiný tričko, než chtěl, se to nějakým způsobem (o kterým vlastně asi nechci nic vědět, a už vůbec nechci najít woodoo panáčky pod polštářem) Čičman podařilo. Hluboký výdech. Jasně, je to křehký, nestabilní, nejistý a možná ten úder pravítkem přijde ze strany, která není krytá. Ale proč jsem si s tím dělala zbytečný starosti celý léto, to zpětně fakt nepochopím!



úterý 3. září 2019

Víkendový krvák


Popravdě vůbec nechápu vás, protřelé bloggery, kteří jsou schopní s prstem v nosní dírce vydat post jednou za dva měsíce. Nebo roky!

Pojďme se podívat, jak se podepsala pauza na mě. Vlastně si to můžete představit jako blogovací klimakterium. Budíte se v noci zpocený až za ušima z nudných snů bez pointy. Dostáváte návaly v metru při každý jízdě, během níž někdo neidentifikuje jednovaječnýho bratra, kterýho hned po porodu slepá cikánská věštkyně unesla do cirkusu. Pak už to vypadá, že by mohla přijít perioda, ale vaše blogovací děloha zůstane povislá i po takových podnětech, jako když vám Lenka Dusilová na svým koncertu osobně zakáže vyměšování, nebo se k vám přihlásí coby ke své staré známé kuchařka z jóga centra, protože vás zamění za dominu z BDSM workshopu (potřebujeme tady všichni poznámku o true story, nebo už mi za ty roky věříte? Fajn. True story.)

Tak jsem obrazně řečeno bouchla do stolu, nebo spíš do podbřišku, protože tenhle víkend patřil narozeninové menstruační párty tří žen a vy se o něm dozvíte úplně všechno. Můj vnitřní kritik tohle téma trhá na kousky a rozhazuje kolem sebe jako bankovky v rapperským klipu, ale víte co? Kašlu na to.

Totiž, když slaví Gábina čtyřicítku, nese to sebou určité souvislosti a oběti, které se zdají být s odstupem času mystické. Třeba si vymyslí, že je budeme slavit na kultovním open air festivalu. Koupíme lístky, zamluvíme ubytování, někdo začne nakládat hermelíny a další porážet prase. Krátce potom se akce zruší, protože organizátor zemře. Stranger things? Ne. Mrazivé je, když se stanete organizátorem číslo dva, protože se oslava přesune k vám domů do Prahy. Můžete jen litovat, že se vám Zubatá vyhnula, když se hned první den provalí, že jsme začaly synchronizovaně menstruovat.

„Já mám narozeniny“, rozhazuje Gábina rozčarovaně rukama. „Mám právo být protivná a urážet se. Ale od vás je to sprostý. A navíc jsem mezi váma od včerejška nejstarší“, rozbrečí se.

„Myslím, že jsou i horší věci“, řekne na to Linda. „Včera jsem četla šílenej příběh o rakovině prsu. Představte si, že tý ženský ho nahmatal manžel na její narozeninový oslavě!“

„No, a já jsem třeba v pohodě pořád bez ohledu na fázi cyklu“ usmála jsem se na holky. 

„Ty? Vzpomínáš, jak jsi po mně tenkrát hodila moon cup?“ vysměje se mi Gábina (nebyl použitý, pozn. aut.). 

Pak nám to došlo. Pokud máme víkend přežít a nesežrat se, bude to vyžadovat mimořádné dávky diplomacie. A Diplomatica.

Diplomatico se ukázal být jako mocný utěšitel a krotitel estrogenu. První večer jsme díky němu na Parukářce hýřily empatií. Gábina mi dokonce nabídla svůj poslední tampón a zmínka o rakovině prostaty se v konverzaci mihla jen jednou. Byl to super večer, i když jsem v jeho závěru zjistila, že sedím celou dobu na lavičce poseté špendlíky (plody, ne potřebami k šití). Ale jsou situace, kdy máte zářící souhvězdí Velké medvědice nad sebou, u stolu i obtisknuté na zadní části sukně a všichni víte, že přesně tak to má být.

Co by tak nemělo být, je institut kocoviny. 

„A proč se musíme plahočit ještě do Karlína, když máme všechny hlad?“ ptám se logicky v metru. „Nechci jíst grilovanou švestičku umeboshi v hipsterským bistru.“

„Ten Rohanskej ostrov jsi ale vymyslela včera ty“ upřímně mě překvapila Gábina. 

„A když jsme u toho žraní, pamatujete na Alenu z kasťáku? Nechodila na prevenci a představte si, že se jí nádor na čípku prožral do celýho břicha. Dvě malý děti.“ dodala Linda dramaticky.

Bože, můžeme se na chvíli přestat bavit o těch nádorech? Mám z toho už úzkosti.“ požádám o změnu tématu. 

„Takže ty si nepamatuješ, proč jsme se včera bavily o Rohanským ostrově?“ zeptá se významně vyčítavě Gábina.

„Kontrola jízdenek, vaše jízdní doklady prosím“ ozve se nám za zády. Ten pocit, když kolem sebe po 24 hodinách sebekontroly rozsypete střelný prach a někdo nevinnej do něj hodí zapálenou sirku.

„Jestli to chcete fakt vidět, tak si prostě budete muset počkat!“ zaječí na revizora Gábina a vyhazuje z kabelky vlhčené kapesníky, ibalginy a vložky jako ruční granáty.

„Něco se vám na tý průkazce nelíbí? Myslíte si, že jsem ji padělala, nebo co?“ použiju svou trash metal verzi hlasu a připadám si jako dokladovaná Godzilla.

„Jestli jste si nevšim´, právě tady řešíme něco důležitějšího než vás“, nacpe mu Linda do ruky jízdenku. „Už jste spokojenej? Baví vás tahle práce?“ kopne si ještě do mrtvýho Gábina.

„V pořádku, nashledanou“ uteče nám revizor mezi prsty. Mezi prsty, ve kterých drží Linda včerejší neplatnou jízdenku.

„To je jedno, že si to nepamatuješ“, řekne Gábina.
„Dám si klidně i tu grilovanou umeboshi“, obejmu ji.
„A když jsme u švestek, někdo na panáka slivovice?“ zeptá se Linda.

Zvládly jsme to. Ale pokud si z toho mám vzít nějaký ponaučení, se svou oslavou si stejně radši počkám na synchronizovanou ovulaci.