Z cyklu špatné vlastnosti,
které se v naší rodině dědí po generace
Mít mámu po třicítce je super
období. Je to doba, kdy už před ní nemusím schovávat kondomy, lhát jí, že jedu
o víkendu na chatu učit se na písemku matematiky s největší šprtkou ze třídy,
nebo se plazit přes obývák s balením orbitek v puse o půl pátý ráno. Moje
máma se taky vyklidnila, když jsem vyměnila azurovou barvu na vlasy za svůj původní geneticky darovanej odstín, přestala jí dělat ostudu před kámoškama,
který si svý potomky vychovaly líp, a pořídila si děcka, protože si po právu
myslí, že se mi tohle všechno karmicky vrátí do posledního halíře. Z bývalého
skóre v sedmnácti letech, kdy měla máma devadesátdevět chyb ze sta, jsme
se dostali na opačnej podíl.
Moje máma je nesobecká, štědrá, věčně
odpouštějící, ujímá se opuštěnejch zvířat a lidí, krmí holuby včetně těch s uhnilými
pařáty a nevadí ji tahat klíšťata z kohokoliv, kdo ji o to poprosí. Halleluja.
Kdyby neměla tu jedinou špatnou stránku, nejspíš by byla průsvitný anděl
vznášející se nad mou hlavou v okamžiku, kdy stojím v drogérce před regálem
s neónovýma ponny barvama na vlasy. Takže vlastně jsem za tenhle stín
ráda, protože bez něj by tu nebyla, ale zároveň je dnešní post tryznou za
všechny její oběti.
Moje máma je totiž restaurační Joker.
Jít s mámou do restaurace je
typ aktivity, kterou můžu provozovat jednou za několik měsíců v okamžiku, kdy
poslední vzpomínka milosrdně vybledne. Začíná to asi takhle:
1. Vcházíme
do podniku. Všechny volné stoly vnímá máma jako stigma, že jde o místa druhé
kategorie, takže se většinou postaví ke stolu, kde lidé teprve dojídají, pod
jejím netrpělivým dozorem zpravidla velmi rychle. „Tady jste nechali ještě šálu“, zamává máma dobrosrdečně na zamilovaný
páreček, který úspěšně vypudila.
2. Přichází
obsluha s jídelním lístkem. K tomu bych poznamenala, že obsluha nikdy
nepřichází dostatečně rychle, takže pingla máma vždycky potupně přivolá. Dostáváme
se k emocionálnímu hlasitému čtení jídelního lístku. Máma každý pokrm hlasově
zabarví podle svých preferencí, takže třeba zvěřinový guláš s karlovarským
knedlíkem zní jako vyhřezlé hemoroidy. Stůl vedle si raději přeobjedná. Máma
několikrát zavře jídelní lístek, aby ho opět otevřela a provedla několik výměn objednaného
pokrmu, čímž udržuje pingla stále ve střehu.
3. Pokud
po posledním zavření lístku není personál na place do dvou vteřin, je přivolán
už velmi rozmrzele. „Dámy si dají k pití?“
ptá se pingl s úslužnou přetvářkou, čímž mámu uvede do paniky, protože si vybrala
jen jídlo. „A na kterýpak straně toho nepřehlednýho
lístku máte pití?“ ptá se a nervózně natrhává jednotlivé stránky jídeláku.
„Tady na konci“, ukazuje pingl, „tak já přijdu za chvíli“. „Nikam nechoďte, ať vás tady zase nemusím
nahánět po celý hospodě“, zpraží ho máma a nechá si přečíst seznam alergenů
u malinovky. „A mohl byste u kuchaře
zjistit, kolik lžiček cukru obsahuje jeden decilitr?“ Pingl běží do kuchyně
a zpátky s poznámkami. „Už mi to ani
nečtěte, to bude stejně strašně nezdravý“, přeruší ho máma a objedná si
vodu z vodovodu.
4. V zákulisí probíhá resuscitace a výměna
číšníka, jídlo přichází objednat služebně starší kolega s výrazem „zvládl jsem vést polní kuchyni v Afgánistánu,
zvládnu i tenhle stůl“. Pingl číslo dvě umí skvěle improvizovat a seká ze
sebe kalorické tabulky i legendární historky o původu masa. Máma si z meníčka
nikdy neobjedná jen jedno jídlo. Objedná si „hovězí
líčka, ale s bramborovou kaší od toho telecího tady, a s celerovým salátkem
z trojky, ale jestli by z toho kuchař mohl vyndat tu nastrouhanou mrkev“.
5. Přivolání
číšníka číslo dvě, s drobnou změnou již vytvořené objednávky.
6. Za
bar se vrací oživený pingl číslo jedna. Podle rudého obličeje a skelného
pohledu do něj někdo nalil hlt rumu. Pečlivě se vyhýbá pohledu do oblasti
našeho stolu.
7. Číšník
číslo dva nese objednané jídlo, ale i na profesionálovi jeho velikosti se pozná
nervozita. Rychle nám naservíruje jídlo na stůl a odbíhá.
8. Máma
si povzdychne nad velikostí porce a nutí mě ke kalorickým odhadům. „Nedá se nic dělat, tohle budeš muset sníst
ty“, pleskne mi bez ptaní svoje hovězí líčka do talíře a vytvoří tak na
ubruse hnědou úsečku z omáčky spojující oba naše talíře.
9. Nebezpečně
blízko se šine číšník číslo jedna obtěžkaný příbory, které upustí, když si ho
máma důrazně vyžádá k našemu stolu. „Ta
bramborová kaše je nakyslá“, oznámí mu vítězně máma a donutí ho ochutnat.
Pingl podle svých slov nic necítí, čemuž upřímně věřím a zvědavě vyčkávám, jestli
mu máma omáchá v talíři čumák jako neposlušnému štěněti.
10. Protože
jsem ze svých špatných zkušeností k nabídkám ochutnat zkažené jídlo rezistentní,
je přivolán i číšník číslo dvě. Kuchař vzkazuje, že jídlo klidně dojí.
11. Před
placením probíhá v backoffice podniku krátká interní porada, ze které
vyjde jako vítěz služebně starší číšník číslo dvě. S účtem se k našemu
stolu kymácí pingl číslo jedna a s těžkým fernetovým vzdechem předkládá
před mámu účet. „Já to vezmu kartou“,
snažím se jí účet vytrhnout, což pingl přijímá s citelnou úlevou a radostně
odhopsá pro terminál.
12. „Nene, platit budu já. Keš.“ zkazí mu
radost máma a stiskne mu na terminálu tlačítko, díky kterýmu se celá transakce
už nedá vystornovat. „Mami, já to fakt
zaplatím“, řeknu já a začneme se přetahovat o terminál, ze kterého začne
lézt spousta potisklých papírků, kvůli nimž později spáchá sebevraždu také
účetní podniku.
13. Pingl
číslo jedna nám sebral terminál a mateřsky si ho tiskne k hrudi. „Já jsem vám to říkala hned, že platím“,
zdrbe nás oba máma. „Kolik to je? Dvěstědevadesátosm?
Tak tady máte tři stovky“, podívá se poprvé se soucitem na trosku, která se stala během uplynulé hodiny z pingla číslo
jedna, „a ta dvoukoruna je pro vás.“