Školní woodoo podle Čičman

Když před třemi lety šel poprvé do školy Žmur, měla jsem daleko méně důvodů k obavám, než teď s Čičman. Za á) je Žmur v ledasčem mentální důchodce uvězněný v dětském těle a za bé) tou dobou chodil na taekwondo, což pokryje všechny zbývající případy, na které nestačí moudrý náhled seniora.

Jak ukotvit do rámce ústavního vzdělávání Čičman, která je od výroby složená z esence nepředvídatelnosti, nereálných očekávání a víry v zázraky, to mi bylo záhadou ještě posledního srpna.

Na zadělání neurotického těsta vám stačí takový běžný nákup v papírnictví na konci prázdnin. Papírnictví je totiž přes celý léto sympatický krámek, kam se chodí jen pro kelímky na piknik a přehnaně milá prodavačka (deprivovaná nedostatkem zákazníků) vám k nim přidá loňský daňový kalendář jako dárek. Tři dny před začátkem roku papírnictví ožije jako turecký bazar. Vsuvka: Jestli vám můžu poradit nějakej ten tríček, tak dost pomáhá vzít hned z prvního regálu dlouhý pravítko a používat ho v soubojích o vodovky jako šavli. Taky se na něj dají věšet obaly na sešity, nemáte zač a konec vsuvky. Čičman se vám v tomhle papírnickým peaku rozbrečí, protože je tam moc dětí a řevu.

„Ale už jsme si povídaly o tom, že ve třídě bude 29 dětí, že jo?“ táži se opatrně ve frontě. „V ostatních možná, ale v mé ne.“ řekne mi na to Čičman a dál se o tom nehodlá bavit.

„Tužka s autíčkama? To jako pro tebe?“ zeptá se pichlavě prodavačka, která podle všeho tři dny nespala a má vypadlý jedno sklíčko z brýlí (někteří rodiče v ráži pravítko očividně obrátí i proti obsluhujícímu personálu). Čičman se rozbrečí. Vzpomenu si na loňský daňový kalendář i fakt, že to byla v létě úplně normální hodná ženská, venku si dřepnu k Čičman a řeknu: „A povídali jsme si taky o tom, že paní učitelka bude starší paní, která bude mít možná někdy z tolika dětí nervy v kýblu a bude mít třeba podobné vtíravé otázky jako paní papírníková, že jo?“

„Ale já budu mít mladou a hodnou paní učitelku“, odpoví Čičman už trochu rozmrzele, jako když někomu musíte vysvětlovat pořád jednu a tu samou elementární věc. „Oukej, a v lavici vedle tebe bude sedět jednorožec“ odvětím hystericky a Čičman s úlevou vzdychne, že jsem to konečně pochopila.

Teď si představte si ten pravítkový šerm v papírnictví a vynásobte ho třemi. Přesně tak to vypadalo u nás před školou při pasování prvňáků. Učitelky třímající cedule s názvy tříd jsou zatlačeny ke zdi budovy. Vyfiknutý matky si dělají selfíčka s plačícími dětmi. Po debaklu s prvním školním dnem Žmura, kam jsem dovlála ještě napůl v pyžamu, jsem i já přijala dress code výzvu a vzala si aspoň podprsenku. Odchází 1.A a třicet dětí. Odchází stejný chumel 1.B. Na chodníku před školou nás zůstane patnáct. Sháním se po čiperné důchodkyni, která si přišla svůj poslední rok odkroutit na prvňácích, ale místo toho se nás ujme mladá sympatická učitelka. Čičmanin třetí zázrak se stane, když si sedne do lavice.

„Můžu k tobě?“ zeptá se hlásek sýkory koňadry a vedle Čičman usedá holčička s jednorožcem na tričku.

I když to znamená, že se ředitelovi naší školy těžce vymkla z ruky náborová kampaň na prvňáky, někdo kvůli tomu nedobrovolně odešel do důchodu a někdo si možná musel vzít jiný tričko, než chtěl, se to nějakým způsobem (o kterým vlastně asi nechci nic vědět, a už vůbec nechci najít woodoo panáčky pod polštářem) Čičman podařilo. Hluboký výdech. Jasně, je to křehký, nestabilní, nejistý a možná ten úder pravítkem přijde ze strany, která není krytá. Ale proč jsem si s tím dělala zbytečný starosti celý léto, to zpětně fakt nepochopím!

Jak jsme šli k zápisu