sobota 31. ledna 2015

Nos v hajzlu míti, zadek v plamenech zříti

wiki: Anosmie (též čichotupost či ztráta čichu) je zdravotní handicap, který se vyznačuje ztrátou schopnosti vnímat čichové vjemy (pachy, vůně). Jedná se o méně závažný handicap, který člověka omezuje velmi málo, ale přesto se o handicap jedná.

Omezuje velmi málo? Pojďme si do detailu říct, co všechno se může stát za tři dny rýmy, která mě připravila o čich a důvěru k blízkému okolí.

Aby dnešní post nevyzněl zbytečně bolestínsky, je nutno předestřít, že ztráta čichu má i své pozitivní dopady a to především v praktickém životě s malými dětmi. Hnědoplná plína? Už není nutno odvracet tvář, nebo nasazovat respirátor. Jde o pouhý vizuální dojem, snadno odstranitelný pomocí balení vlhčených kapesníků. Zakutálené shnilé jablíčko k svačině pod skříní? Žádný problém, uklidí to Psice, která na místě rozeznává pouze jemný buket zralých broskví.

O poznání horší je situace v gastronomii. Už jsem odvolala veškeré srazy v lepších kavárnách a restauracích. Můžu se totiž klidně potloukat po pajzách jako je Suchá dáseň, nebo hospoda na růžku pod námi a pít radši turka za dvacet, než výběrový french press za pade. A ani mi to tam nebude připadat zakouřený. Chcete mě potěšit dezertem po obědě? Nalijte mi do misky trochu tělového mléka a já to vychválím jako nejlepší crème brulée, co jsem kdy jedla. Vůbec teď dám hodně na vizuál: když mi v lednici zvadla rukola, posypala jsem si chleba s lučinou koriandrem a ani jsem nemrkla.

Jediné jídlo, co nechutná křupavě, vyslizle, ožoužaně, nebo prostě vůbec nijak, jsou jarní závitky z Pho Vietnam na Jiřáku a to především díky divoké chilli omáčce. Ta se dá ještě vytunit lžičkou sušených papriček a limetkou. Živím se tím druhý den a nebýt dnešní příhody, vydržela bych si s touhle pochoutkou do posledního smrkance.

Je totiž ještě jeden zákeřný druh potravin. Nevypadají ovadle, plesnivě, ani se neroztečou pod rukama, přesto škodí. Jako například mléko.

“Je to dobrý?” ptám se rutinně Milého a podávám mu krabici. Za mě je to bílé a nic v tom neplave, tedy vhodné ke konzumaci. Jen už si nevzpomínám, jak dlouho to v lednici stojí.

“Jako z horských pastvin”, přičichne si Milý tak metr od víčka a věnuje se zajímavějším věcem.

Kafe z toho bylo skvělé, jako v poslední době všechno. Chutnalo trochu po banánových karamelkách. Ale nevěřím, že v tom, co se záhy dělo na záchodě, nemají horské pastviny žádný podíl viny. Spíš to bylo mlíko ze kravína, kde zapomněl zootechnik bandasku přes víkend v hnoji a ještě se do ní vysrala kuřata z vedlejší slepičárny.

Něco vám povím: to, že nemohu cítit pachy ještě neznamená, že nemohu cítit bolest. A ode dneška budou zase všechna jídla chutnat nijak.




pondělí 26. ledna 2015

Pravou dámou?

Nebo fashion pi…
pipinou? Je možné stát se obojím?

Není. Fakt ne, aspoň když se pokusíte v centru Prahy nakoupit dva basic kusy oblečení: černou úzkou sukni a něco navrch.

Na mateřské potřebujete v podstatě strašně málo věcí. Když půjdeme úplně na dřeň, stačí si okopírovat seznam věcí  na pionýrský tábor (devadesátá kopie z psacího stroje na průklepáku, co byl připnutej kancelářskou sponkou k potvrzení o bezinfekčnosti ):

·   2x tepláky
·   3x tričko
·   7x spodní prádlo
·   7x teplé ponožky
·   1x větrovka
·   1x holínky
·   1x diffusil na vši
·   1x hudební nástroj
·    a dobrou náladu (hahaha…)

Já bych k tomu připsala ještě dětské vlhčené kapesníky, které používám od odličování až po boty od bláta.

A věci, které potřebuju  pouze v případech, když s dětmi nejsem. Nevzpomínám si, že bych kdy v kanceláři pociťovala takové nutkání pořídit si nové zelené šaty k dvěma dalším do skříně a to jsem je mohla nosit jako pracovní oděv pořád a ještě se několikrát denně převlékat před schůzkami s klienty na záchodě. 

Abstinenční syndrom po práci? Sotva. Spíš po životě před dětmi. Aspoň na mě to působí vyloženě uklidňujícím dojmem, když se můžu někdy večer převléknout a rychle vycouvat ze dveří, než se mi děti stihnou vysmrkat na rameno a orazítkovat punčochy.

V neděli slavnostně zakončujeme s Luckou bezdětný víkend velkomožným obědem, který akci přímo předurčuje k tomu, abychom si následně zakoupily všechno o číslo větší, než ve skutečnosti jsme a vyrážíme do prvního obchodu. 

Lucka jde po těhotenských a já po běžné konfekci, příjemné si v tomhle jednou vyměnit roli. Abyste pochopili ten velkozážitek, v normálním oděvním řetězci jsem nebyla několik měsíců. Hlavně kvůli tomu, že jakmile se pokusím do některého z nich vstoupit s dětmi, tak Čičman spouští už před výlohou řev č. 9: nenávidím svoji matku a všechny prodavačky jsou ludry laciný. To Pižmič aspoň zachová dekorum. Každá minuta tohoto týrání dětí mě totiž stojí čusík, mrhlinu, nebo velmi dlouhý pobyt v herně a on si je toho dobře vědom a mlčí jenom proto, že soustředěně počítá minuty. Akce s dětmi bývají korunovány pouze vratkým úspěchem, jako je nákup ponožek a gumiček do vlasů. Takže většinou vybavím svou garderobu online a ve vintage sekáči na Slezské a dětské oděvy odbavím s F. směnou za masáž a večeři (dovedete si vůbec představit příjemnější nákup? Doma vám přistane krabice oblečení a vy se jdete v rámci refundace společně dobře najíst.)

S plnými břichy vejdeme do HM a já ho mám dokonce tak plný, že mířím s Luckou ze zvyku do těhotenského oddělení. Teprve tam se vzpamatuji, oklepu a s úlevou se vracím do běžné dámské konfekce. Respektive do transsexuálního oddělení. Koženkové sukně, flitrové topy a moje nejoblíbenější: trička s dementními nápisy. A teď se ke mně dokonce jeden transsexuál blíží! 

„Můžu vám poradit?“ lísá se a natřásá zlatým plastovým krutořetězem kolem krku. „Popravdě hledám takové neobyčejně  obyčejné černé tričko“ neodolám, protože mě zajímá, jestli zatřepotá svými umělými řasami a začne tahat podpultovky. Tím by se ukázalo, že jsem promrhala celý dosavadní konzumní život, protože personál vždycky odbývám a oni se pak uraženě počítají ramínka, aby před šéfem opticky vykázali činnost. „Přesně vím, co myslíte“, přikývne a donese dvě trička. „Tohle jsem si taky koupila“, přichichtne se spojenecky. Na prvním ramínku sklesle visí černý hadr s křivými švy a nápisem FABULOUS přes prsa. A na tom druhém oškubané tričko Metallica. Něco podobného jsem provedla s máminou spodní košilkou, Savem a nůžkama, když mi bylo šestnáct. A dostala za to hroznej kartáč.

Tak takhle teda ne, pánové, řekl by na to Žmur a my s Luckou jen zavrtíme hlavou a jdeme na kafe. A já už vím, co bych potřebovala: dvakrát ročně surprise krabici s oblečením na míru. Něco mezi sezónní biobedýnkou zeleniny a chlapskou zásilkou!

pátek 16. ledna 2015

Co najdete v parku, když skončí zima

Dnešní post zamrzí Katku  Neumannovou i Ligu na ochranu sněhuláků, ale právě takový je život: zima je u konce!

Aspoň ta pražská. Ostatně není proč lamentovat, pár milimetrů sněhu vydrželo skoro tři dny. Z toho úslužně i na Silvestra, aby si lidi mohli vkládat na Instagram své pyrotechnicky odpálené články prstů naaranžované pěkně v prašanu. Díky vlezlému listopadovému počasí byl dostatek příležitostí unosit nepromokavou zimní bundu a na Václaváku se dodnes prodává Bombardino jako na sjezdovce v Trentinu. V našem parku už pučí stromy a po zimě tam najdete podobné objevy jako odtávající mamuty na Sibiři.

Hovna. Spousta mazlavých hoven. Díky jarní teplotě nikdy nezmrznou tak, abyste na ně došlápli jako na oblázek a odrazili se s úsměvem a neposkvrněnou podrážkou. Maskují se v blátě a pak vám zákeřně vystartují po botách jako nakoplá čivava. Zrzavá smrdí nejvíc.

Rozmrzelí bezdomovci. Nejsou mrazy, nejsou polívky od magistrátu, ani zájem médií a příběhy o chlastu, zato dobrým srdíčku. Akorát furt chčije, takže jsou papundeklové domečky čím dál nasátější a spacák hozený přes lavičku nestačí přes den proschnout. Aspoň že ten Božkov bývá po Vánocích v akci.

Turisté v plážovém outfitu. Sotva vysvitne sluníčko zpoza mraku, cizinci odhazují svršky i spodky, joggují v šortkách a slunečních brýlích, zdraví všechny okolo a hází si piknikové deky do hoven. Těch mazlavých. Wow!

Vykradené hroby domácích zvířátek. Já jsem to Houbičovi říkala, že bych mrtvou myš nepohřbívala do parku, kam chodí venčit půlka Prahy. Prý když bude v krabičce a nad ní kámen a svíčka, tak i ti čokli pochopí, že mají zachovat pietu. Hádejte, co je tam teď? Ale obřad měla krásnej…

Nová mimina v kočárcích a dělohách. Stačí, když dodám, že mi s úderem jara zbývají poslední dvě bezdětné kamarádky. A je to zatím nezvyk, řešit místo koncertů a kumbálů, kde mají nejlepší kafe a víno, vývoj plodu týden po týdnu a nekuřácké podniky s dětským koutkem. Byla jsem taky taková?  Nebo ještě těhotnější? Někdy se musím hlídat, abych nebyla cynická a zamlčela hrůzné poznatky z porodů, laktační deprese a zanedbané domácnosti. Přes selektivní paměť vím dodnes mnohé!

Všechny ostatní poklady. Klíče, ožoužané tenisáky, víčka od piva, osamělé rukavice na větvích a krabičky od kondomů. Protože jaro je tady!

pátek 9. ledna 2015

Proč jsou děti strašidelné

Šla jsem na záchod a venku už byla tma, Žmur oběhl všechny místnosti v bytě a zhasnul. Velká legrace, sešli jsme se všichni na futonu a povídala jsem dětem o černých hodinkách, draní peří (jsem si téměř jistá, že v době hypoalergenních přikrývek nepochopili, k čemu to bylo) a krajáncích (jsem si téměř jistá, že si pod tímhle pojmem představují namazené krajíce chleba, které mají nohy z kůrek a chodí mezi samotami). Následoval příběh o své prababičce, která se narodila v Innsbrucku a zamiloval se do ní oficír, většinu příběhu neznám, takže jsem improvizovala a vytvořila novou rodinnou legendu. Milý byl ještě v práci, Čičman souvisle opakuje jen „habn babn“ nebo „čitoto“ a tak byl s dalším příběhem na řadě Žmur. Čekala jsem historku o Dorotce a hasičích (láska ze školky, které se už dva měsíce bez úspěchu odhodlává říct „ahoj“, ale Žmur začal šeptat. „Jednou jsem jel na velké lodi. Pluli jsme daleko a byl tam chapitán. Chapitán byl unavený. Měli jsme hlad. Na palubě pšibývali lidé. Mhtví-lidé. A bžeh byl daleko..Někteší  mhtví lidé začali o-ží-vat. A já jsem ty lidi, mami. Já jsem ty lidi jedl!“

„Odkud přesně znáš tenhle příběh? rozsvěcuju lampičku. „Ále“, mávne rukou. (The true is out there)

Příhoda druhá. Jsme s Milým v koupelně a najednou slyšíme tlumeně prásknout dveře a rychlé krůčky po kuchyni. Podíváme se na sebe. Zase nespí! Protože koupelna těsně naléhá na kuchyni a ta pokračuje do jejich pokoje, vyběhnu jen v ručníku a neomylně si to hasím ke Žmurově posteli. Čekám, že se bude schovávat pod peřinou, křečovitě zatínat víčka a dusit v sobě smích jako obvykle, ale Žmur úplně regulérně odchrapuje a nejeví pražádné známky, že by snad měl někde před minutou běhat. Pohladím ho po hlavě. Spí. Čičman to samé. Vracím se do koupelny s vysvětlením, že se nám to zdálo a z kuchyně oba uslyšíme tlumené zachechtání, jako by se Žmur smál do dlaně, jak nás zase jednou vypekl. Vyběhneme oba – a kuchyně je prázdná. Žmur, který by technicky nestihnul doběhnout do postele, v ní opravdu je a klidně oddechuje. Bydlí nás tu víc? Kolektivní halucinace po námelu v kváskovém chlebu? V každém případě dobrou noc, potom si jděte na záchod jen tak sami a bez rozsvěcení.

Příhoda třetí – tajemný jelení muž. „To je fajn, že tady seš mami“, vítá mě Žmur, když si k němu na chvíli lehnu do postele. „Když jsi tady, tak nepšíde ten bubák. „Bubáci sem přece nemůžou a už vůbec ne do postele“, odříkávám mantru. „Však jo, dyť tohle je ten hodnej bubák. Ten, co má na hlavě parohy. Odhání s nima ty mhtvý lidi, za mnou choděj, víš?“


Aha. Bezva, těší mě. Tak hlavně že ty zástupy umrlců, co se nám promenádují přes byt, někdo trochu reguluje. Možná tenkrát ty umírající lidi na palubě fakt neměl jíst.

sobota 3. ledna 2015

Manuál na psaní novoročních předsevzetí

Někdy před patnácti lety jsem si zavedla takovou vlastní vánoční kult spojený s novoročními předsevzetími. Na Štědrý večer před rozdáváním dárků jsem si na papírek napsala deset, někdy dvacet věcí, které v novém roce bezpodmínečně chci. (Ne, nechybí tam slovo „udělat“, ani „dodržet“! V tom je ta svoboda vesmíru, že vám to klidně může spadnout do kapsy jako tunguzský meteorit a nemusíte z toho mít špatné svědomí). Pokračujeme. Papírek poskládáme zhruba do velikosti krabičky od sirek.  Zalepíme opravdu větším než velkým množstvím izolepy a nadepíšeme rok. Tohle je vaše virtuální kapsle pro příští rok s postupným uvolňováním splněných přání. Tak a teď se můžou rozbalovat ty věcné dary pod stromkem. 

Pravidlo č. 1: Nikdy neotevírat! Pravidlo č. 2: Zajistit, aby neotevíral nikdo z vaší rodiny („Jé, co se to tady Psici válí v zásuvce, pojďme se na to všichni podívat. Přineste někdo nůžky!“).  

Musím říct, že pravidlo číslo 1 mě na rozdíl od dvojky dlouhodobě vrtá hlavou. Sice jsem většinu ročníků poztrácela stěhováním se po Praze, takže se nad nimi možná pobavil někdo úplně jiný, než moje rodina, ale zhruba deset kousků ještě mám, včetně prémiového roku 2004. To jsme se seznámili s Milým a přestěhovala jsem se do Prahy.  (A jsem si poměrně jistá, že o to si tam nepíšu. Tak o čem herdek? A kde je teda to kouzlo?)

V každém případě jsem se díky papírkům s novoročními předsevzetími vypracovala tak, že mě vůbec nemůžete skolit prázdnými klišé „No to ti to dlouho nevydrželo!“. Mám totiž na plnění předsevzetí celý rok!

6 pravidel úspěšných novoročních předsevzetí

1.) Buďte vágní. Bohatě stačí „Začnu!“ Nebo „Přestanu.“ Anebo moje oblíbené „Budu se snažit.“ O co se budete snažit nikomu nic není a většina lidí se vás na to stejně nepřeptá, pokud na konci této věty správně klesnete hlasem.

2.) Slibem nezarmoutíš. O to víc, když do vás nikdo vyčítavě nezabodne ukazováček, až budete na Tři krále přistiženi, jak se zpíjíte v knajpě a zapalujete si jednu od druhé. Takže co třeba  „Budu se víc hýbat“?

3.) Špetka oportunismu. „Od nového roku jen kvalitní alkohol!“  „Zaměřím se na svůj osobnostní rozvoj, naučím se dva jazyky a nebudu ztrácet čas malichernostmi (jako je třeba  uklízení nebo chození na bazén. Stejně je to tam o plíseň).

4.) Pro osobní rozvoj potřebujete vhodné pomůcky. Pozor, tady dělá většina lidí klíčové chyby. Takže žádné zákazy, nebo omezování online nákupů. Díky úspoře času z bodu 3.) budete mít čas na úplně všechny  knížky. A na chození po kurzech se prostě potřebujete obléknout a použít ten správný šampón/parfém/rtěnku.

    5.) Citové vydírání. Nestyďte se zatáhnout do svých předsevzetí lidi kolem vás. „Ráda bych, aby jste mě přestali stresovat, protože potom je skončit s kouřením téměř nemožné.“ (Přistiženi? Odkažte se na bod 5.)!)


    6.) Sluníčkářem po celý rok. Na závěr se hodí připsat pár globálních rozněžnělých cmrndů, které v životě nemáte šanci ovlivnit. „A ze všeho nejvíc světový mír!“  „Konec Zemanových živých vstupů!“ „Konec Zemana!“ Prostě konec!