Proč jsou děti strašidelné

Šla jsem na záchod a venku už byla tma, Žmur oběhl všechny místnosti v bytě a zhasnul. Velká legrace, sešli jsme se všichni na futonu a povídala jsem dětem o černých hodinkách, draní peří (jsem si téměř jistá, že v době hypoalergenních přikrývek nepochopili, k čemu to bylo) a krajáncích (jsem si téměř jistá, že si pod tímhle pojmem představují namazené krajíce chleba, které mají nohy z kůrek a chodí mezi samotami). Následoval příběh o své prababičce, která se narodila v Innsbrucku a zamiloval se do ní oficír, většinu příběhu neznám, takže jsem improvizovala a vytvořila novou rodinnou legendu. Milý byl ještě v práci, Čičman souvisle opakuje jen „habn babn“ nebo „čitoto“ a tak byl s dalším příběhem na řadě Žmur. Čekala jsem historku o Dorotce a hasičích (láska ze školky, které se už dva měsíce bez úspěchu odhodlává říct „ahoj“, ale Žmur začal šeptat. „Jednou jsem jel na velké lodi. Pluli jsme daleko a byl tam chapitán. Chapitán byl unavený. Měli jsme hlad. Na palubě pšibývali lidé. Mhtví-lidé. A bžeh byl daleko..Někteší  mhtví lidé začali o-ží-vat. A já jsem ty lidi, mami. Já jsem ty lidi jedl!“

„Odkud přesně znáš tenhle příběh? rozsvěcuju lampičku. „Ále“, mávne rukou. (The true is out there)

Příhoda druhá. Jsme s Milým v koupelně a najednou slyšíme tlumeně prásknout dveře a rychlé krůčky po kuchyni. Podíváme se na sebe. Zase nespí! Protože koupelna těsně naléhá na kuchyni a ta pokračuje do jejich pokoje, vyběhnu jen v ručníku a neomylně si to hasím ke Žmurově posteli. Čekám, že se bude schovávat pod peřinou, křečovitě zatínat víčka a dusit v sobě smích jako obvykle, ale Žmur úplně regulérně odchrapuje a nejeví pražádné známky, že by snad měl někde před minutou běhat. Pohladím ho po hlavě. Spí. Čičman to samé. Vracím se do koupelny s vysvětlením, že se nám to zdálo a z kuchyně oba uslyšíme tlumené zachechtání, jako by se Žmur smál do dlaně, jak nás zase jednou vypekl. Vyběhneme oba – a kuchyně je prázdná. Žmur, který by technicky nestihnul doběhnout do postele, v ní opravdu je a klidně oddechuje. Bydlí nás tu víc? Kolektivní halucinace po námelu v kváskovém chlebu? V každém případě dobrou noc, potom si jděte na záchod jen tak sami a bez rozsvěcení.

Příhoda třetí – tajemný jelení muž. „To je fajn, že tady seš mami“, vítá mě Žmur, když si k němu na chvíli lehnu do postele. „Když jsi tady, tak nepšíde ten bubák. „Bubáci sem přece nemůžou a už vůbec ne do postele“, odříkávám mantru. „Však jo, dyť tohle je ten hodnej bubák. Ten, co má na hlavě parohy. Odhání s nima ty mhtvý lidi, za mnou choděj, víš?“

Aha. Bezva, těší mě. Tak hlavně že ty zástupy umrlců, co se nám promenádují přes byt, někdo trochu reguluje. Možná tenkrát ty umírající lidi na palubě fakt neměl jíst.