pátek 9. ledna 2015

Proč jsou děti strašidelné

Šla jsem na záchod a venku už byla tma, Žmur oběhl všechny místnosti v bytě a zhasnul. Velká legrace, sešli jsme se všichni na futonu a povídala jsem dětem o černých hodinkách, draní peří (jsem si téměř jistá, že v době hypoalergenních přikrývek nepochopili, k čemu to bylo) a krajáncích (jsem si téměř jistá, že si pod tímhle pojmem představují namazené krajíce chleba, které mají nohy z kůrek a chodí mezi samotami). Následoval příběh o své prababičce, která se narodila v Innsbrucku a zamiloval se do ní oficír, většinu příběhu neznám, takže jsem improvizovala a vytvořila novou rodinnou legendu. Milý byl ještě v práci, Čičman souvisle opakuje jen „habn babn“ nebo „čitoto“ a tak byl s dalším příběhem na řadě Žmur. Čekala jsem historku o Dorotce a hasičích (láska ze školky, které se už dva měsíce bez úspěchu odhodlává říct „ahoj“, ale Žmur začal šeptat. „Jednou jsem jel na velké lodi. Pluli jsme daleko a byl tam chapitán. Chapitán byl unavený. Měli jsme hlad. Na palubě pšibývali lidé. Mhtví-lidé. A bžeh byl daleko..Někteší  mhtví lidé začali o-ží-vat. A já jsem ty lidi, mami. Já jsem ty lidi jedl!“

„Odkud přesně znáš tenhle příběh? rozsvěcuju lampičku. „Ále“, mávne rukou. (The true is out there)

Příhoda druhá. Jsme s Milým v koupelně a najednou slyšíme tlumeně prásknout dveře a rychlé krůčky po kuchyni. Podíváme se na sebe. Zase nespí! Protože koupelna těsně naléhá na kuchyni a ta pokračuje do jejich pokoje, vyběhnu jen v ručníku a neomylně si to hasím ke Žmurově posteli. Čekám, že se bude schovávat pod peřinou, křečovitě zatínat víčka a dusit v sobě smích jako obvykle, ale Žmur úplně regulérně odchrapuje a nejeví pražádné známky, že by snad měl někde před minutou běhat. Pohladím ho po hlavě. Spí. Čičman to samé. Vracím se do koupelny s vysvětlením, že se nám to zdálo a z kuchyně oba uslyšíme tlumené zachechtání, jako by se Žmur smál do dlaně, jak nás zase jednou vypekl. Vyběhneme oba – a kuchyně je prázdná. Žmur, který by technicky nestihnul doběhnout do postele, v ní opravdu je a klidně oddechuje. Bydlí nás tu víc? Kolektivní halucinace po námelu v kváskovém chlebu? V každém případě dobrou noc, potom si jděte na záchod jen tak sami a bez rozsvěcení.

Příhoda třetí – tajemný jelení muž. „To je fajn, že tady seš mami“, vítá mě Žmur, když si k němu na chvíli lehnu do postele. „Když jsi tady, tak nepšíde ten bubák. „Bubáci sem přece nemůžou a už vůbec ne do postele“, odříkávám mantru. „Však jo, dyť tohle je ten hodnej bubák. Ten, co má na hlavě parohy. Odhání s nima ty mhtvý lidi, za mnou choděj, víš?“


Aha. Bezva, těší mě. Tak hlavně že ty zástupy umrlců, co se nám promenádují přes byt, někdo trochu reguluje. Možná tenkrát ty umírající lidi na palubě fakt neměl jíst.

30 komentářů:

  1. Šestý smysl někde neviděl? ;)

    OdpovědětVymazat
  2. (Ale jinak, bojím. Ještě že Bibina zatím žádné známky mimosmyslového vnímání nejeví.)

    OdpovědětVymazat
  3. Koukám, že Žmur má vysoce rozvinutý šestý smysl! :-) Náš mladík patří taky k strašidelným dětem, ale těchhle kvalit nedosahuje. Jedna z děsivých historek - čteme pohádku před spaním, mimino uloženo v postýlce a spokojeně spí, manžel mimo domov. Najednou dítě zpozorní, "Mami ticho, u Martínka dělá někdo pššš, pššš" Představa, že mimino uspává nějaká duchochůva mi neudělala nejlíp.
    Catha

    OdpovědětVymazat
  4. Obvykle ten, co má na hlavě parohy chodí domu až poslední... :-)

    OdpovědětVymazat
  5. áj sý déd pipl ! (pomáhá zvon-ek)

    OdpovědětVymazat
  6. Quanti: Já se i s ohledem na aktuální stav snažím duchařské zdroje dost přísně fitrovat a o mrtvém korábu nic nevím. Trochu mi to připomíná Ostrov pokladů, ten ale neviděl - pokud nevysedává u notebooku, zatímco spíme (tahle scéna by mě mimochodem taky dost vyděsila).

    Catha: Fuj, taky jedna z těch lepších. Pravda, že když jsem s dětmi sama, tak mám na tyhle situace zbystřené smysly. Pak si je radši natahám do postele a děsím se chvíle, kdy budu potřebovat čůrat.

    Anonym: My tady nemáme rozpis návštěv, takže nemám přehled. Ale možná to není špatnej nápad, pověsit ve Žmurově pokoji takovej ten formulář s datem, časem a podpisem jako na hajzlech na benzínce.

    extláča: Nebo Rohypnol.

    OdpovědětVymazat
  7. Nám se v ložnici zjevuje někdo mrtvý.
    A někdy předloni jsme v noci slyšeli fakt divný zvuky a ráno jsem na zahradě našel lidské stopy, začínaly uprostřed a končily u kuchyňského okna.
    U nás jsou šílení dospělí, děti spěj jak zabitý:-(

    OdpovědětVymazat
  8. Sejra ... a to zas pr, duši lidské stopy nedělaj ... aspoň ten náš ne. Jeden čas dokonce moje drahá uvažovala o tom, že bude dulou duší, převaděčkou těch, co na druhý břeh tak nějak nedorazily, první zářez na pažbě už má. (btw. taky jsem jednu takovou duši vyvedl z místa, kde ustrnula/zůstala viset).

    OdpovědětVymazat
  9. My máme stopro jednoho ducha u našich na chalupě. Jako dítě jsem ho v noci občas viděla. A na tuty jsem v tu chvíli nespala. Ale nebála jsem se. Ani teď se tam nebojím spát, už se mi nezjevuje. Zato Trudi tam občas nechce spát, prý jsou tam duchové. Takže jsou děti na to asi senzitivnější. Já se teda vůbec nemůžu dívat ma žádný duchařský horory, dokonce ani na takovýty "natočil jsem ducha" videa na youtube. Nenahání mi to strach, ale nějak nepřijemně mě z toho mrazí. Ale Žmurova chapitánská historka teda fakt zní jako něco z minulýho života...inu, kdo ví, jak to všechno ve skutečnosti je. Nikdo.

    OdpovědětVymazat
  10. nebudu tady vyprávět o tom, co jsem jako dítě prožil v tu noc, kdy umřela babička - ale abych vrátil diskusi zpátky na zem: co že jste to dělali s Milým v koupelně, když jsi pak vybehla jen v ručníku? máte těch dětí málo nebo co? ha!

    OdpovědětVymazat
  11. Lobo: smutnej příběh ?

    OdpovědětVymazat
  12. Sejra: s takovou bych už měla odstěhováno, nebo exorcistu v trvalém podnájmu v kumbálku!

    xlt: to byl můj oblíbenej příběh, jestli myslíš toho původního majitele

    F.: já jsem neměla duchy a bubáky, ale jako dítě jsem se úplně iracionálně bála mrtvého bodu, kdy na houpačce vylétneš nejvíc, chvilku se zastavíš a pak se zhoupneš dolů. O tom pocitu se mi i zdálo a mám ho spojený se smrtí. A ještě stojí za zmínku pohřby a zahrabávání panenek (Proč máš zase panenku od hlíny?) a stavění věznice a masového hrobu z Lega (Koukejte, jaké si umí naše Psička stavět pěkné domečky - nikdy jsem to neměla potřebu vyvracet ani vysvětlovat).

    lobo: u nás se v koupelně obvykle svlékáme, než vlezeme do vany. A u vás? Ha! Koupele v latexu?

    OdpovědětVymazat
  13. Hmm, mě jako dítě strašně přitahovalo skočit pod metro, takovej úplně hypnotizující pocit, a zároveň jsem se toho na vědomý rovině dost bála. Mám to do jistý míry doteď, když vidím přijíždět vlak, napadne mě, jaký by to asi bylo, pod něj spadnout... fuj :)

    OdpovědětVymazat
  14. Quanti: to mám taky! Ne teda od dětství, protože nejsem pražská, ale napadá mě to pořád - i to, jestli to mají úplně všichni sebevrazi naplánovaný, nebo někdo z nich podlehne jen spontánnímu šílenství.

    OdpovědětVymazat
  15. aha, tak původní majitel, toho jsem jenom přemlouval, že ho tady už nepotřebuju ... to byl jinej, jednou jsem vyvedl zavalenýho horníka z dolu, byl to dědeček mojí kamarádky, moje drahá odvedla na druhý břeh sebevraha, který skočil z paneláku, byl to příbuzný majitelky, která nám to prodala ... tak snad už to budou všechny, ještě aby nám sem chodila strašit bývalá majitelka

    OdpovědětVymazat
  16. Pro děti se dá vytvořit protibubákový sprej http://carujeme.cz/wp-content/uploads/2014/05/216.jpg

    OdpovědětVymazat
  17. to je teda téma!!! Běhá mi mráz všude :o(
    Mám s Květákem jednu jedinou malinkou epizodku a jinak naštěstí nemám k tomu tématu co říct :o)))

    OdpovědětVymazat
  18. extláča: ...aby pak měl jednou kdo vyvést tebe:)

    Bosorka: super, už vidím, jak nás s tím chodí v noci zastřikovat!

    jarmilka: nenech se pobízet...!

    OdpovědětVymazat
  19. věřím, že až to přijde, poletím odkladů, jako pírko lehký, tam, kde jsem už byl, směr vesmír

    OdpovědětVymazat
  20. extláča: jj, tam mám taky namířeno, právě čtu Tibetskou knihu mrtvých, abych měla na cestu mapu a turbomotor:)

    OdpovědětVymazat
  21. mhtvý chapitán je fakt pecka :) pořád baví ... já už tam jednou v jedné silné meditaci byl ... žádný bílý světlo a tak ... jen vědomí jednoty se vším, viděl jsem galaxie a slyšel zvuk toho všeho pomalého ale nezadžitelného pohybu (óm), bylo to krásné, majestátní a nemohl jsem najít odpověď na otázku, proč bych se měl vrátit do života ... nakonec přišla "jdi zažívat zkušenost" .. takže já nikam nejdu, jen se tam vracím

    OdpovědětVymazat
  22. extláča: A nedá se něco podobnýho zažít i na tvrdých drogách? To by bylo vysvětlení, proč je tak těžký přestat brát...

    OdpovědětVymazat
  23. F: na měkkých jsem měl zážitek transformace plynulé skutečnosti rozfázované do jednotlivých samostatných událostí ... (pak jsem našel, že existuje taková porucha mozku, při které to má člověk takhle furt a už jsem to dál nepokoušel) ale o trvdých ti můžu říct jediné, že jsem to nezkusil, protože strach z toho, že mi mrskne a budu mít rozfázovanou skutečnost až do konce, to by byla na mě přespříliš zažitá zkušenost

    OdpovědětVymazat
  24. F.: tam ale nepřecházíš na druhý břeh ani nelítáš tunelem - pokud ano, pak většinou pouze jednosměrně. (pozn. tvrdé taky neznám a ani se neplánuji dovzdělávat). extláča: smrti jsem se přestala bát po liáně, resp.dodalo mi to vědomí řetězení životů a existencí bez konce.

    OdpovědětVymazat
  25. Doporučuji si na youtube najít video Důkazy a fakta o indigových dětech. Paní tam popisuje hodně podobné historky od dětí, jako je mhtvý chapitán.
    Jakub

    OdpovědětVymazat
  26. Tak že je žmur indigovej, víme už dávno, ne? :-)

    OdpovědětVymazat