Pravou dámou?

Nebo fashion pi…

pipinou? Je možné stát se obojím?

Není. Fakt ne, aspoň když se pokusíte v centru Prahy nakoupit dva basic kusy oblečení: černou úzkou sukni a něco navrch.

Na mateřské potřebujete v podstatě strašně málo věcí. Když půjdeme úplně na dřeň, stačí si okopírovat seznam věcí  na pionýrský tábor (devadesátá kopie z psacího stroje na průklepáku, co byl připnutej kancelářskou sponkou k potvrzení o bezinfekčnosti ):

·   2x tepláky

·   3x tričko

·   7x spodní prádlo

·   7x teplé ponožky

·   1x větrovka

·   1x holínky

·   1x diffusil na vši

·   1x hudební nástroj

·    a dobrou náladu (hahaha…)

Já bych k tomu připsala ještě dětské vlhčené kapesníky, které používám od odličování až po boty od bláta.

A věci, které potřebuju  pouze v případech, když s dětmi nejsem. Nevzpomínám si, že bych kdy v kanceláři pociťovala takové nutkání pořídit si nové zelené šaty k dvěma dalším do skříně a to jsem je mohla nosit jako pracovní oděv pořád a ještě se několikrát denně převlékat před schůzkami s klienty na záchodě. 

Abstinenční syndrom po práci? Sotva. Spíš po životě před dětmi. Aspoň na mě to působí vyloženě uklidňujícím dojmem, když se můžu někdy večer převléknout a rychle vycouvat ze dveří, než se mi děti stihnou vysmrkat na rameno a orazítkovat punčochy.

V neděli slavnostně zakončujeme s Luckou bezdětný víkend velkomožným obědem, který akci přímo předurčuje k tomu, abychom si následně zakoupily všechno o číslo větší, než ve skutečnosti jsme a vyrážíme do prvního obchodu. 

Lucka jde po těhotenských a já po běžné konfekci, příjemné si v tomhle jednou vyměnit roli. Abyste pochopili ten velkozážitek, v normálním oděvním řetězci jsem nebyla několik měsíců. Hlavně kvůli tomu, že jakmile se pokusím do některého z nich vstoupit s dětmi, tak Čičman spouští už před výlohou řev č. 9: nenávidím svoji matku a všechny prodavačky jsou ludry laciný. To Pižmič aspoň zachová dekorum. Každá minuta tohoto týrání dětí mě totiž stojí čusík, mrhlinu, nebo velmi dlouhý pobyt v herně a on si je toho dobře vědom a mlčí jenom proto, že soustředěně počítá minuty. Akce s dětmi bývají korunovány pouze vratkým úspěchem, jako je nákup ponožek a gumiček do vlasů. Takže většinou vybavím svou garderobu online a ve vintage sekáči na Slezské a dětské oděvy odbavím s F. směnou za masáž a večeři (dovedete si vůbec představit příjemnější nákup? Doma vám přistane krabice oblečení a vy se jdete v rámci refundace společně dobře najíst.)

S plnými břichy vejdeme do HM a já ho mám dokonce tak plný, že mířím s Luckou ze zvyku do těhotenského oddělení. Teprve tam se vzpamatuji, oklepu a s úlevou se vracím do běžné dámské konfekce. Respektive do transsexuálního oddělení. Koženkové sukně, flitrové topy a moje nejoblíbenější: trička s dementními nápisy. A teď se ke mně dokonce jeden transsexuál blíží! 

„Můžu vám poradit?“ lísá se a natřásá zlatým plastovým krutořetězem kolem krku. „Popravdě hledám takové neobyčejně  obyčejné černé tričko“ neodolám, protože mě zajímá, jestli zatřepotá svými umělými řasami a začne tahat podpultovky. Tím by se ukázalo, že jsem promrhala celý dosavadní konzumní život, protože personál vždycky odbývám a oni se pak uraženě počítají ramínka, aby před šéfem opticky vykázali činnost. „Přesně vím, co myslíte“, přikývne a donese dvě trička. „Tohle jsem si taky koupila“, přichichtne se spojenecky. Na prvním ramínku sklesle visí černý hadr s křivými švy a nápisem FABULOUS přes prsa. A na tom druhém oškubané tričko Metallica. Něco podobného jsem provedla s máminou spodní košilkou, Savem a nůžkama, když mi bylo šestnáct. A dostala za to hroznej kartáč.

Tak takhle teda ne, pánové, řekl by na to Žmur a my s Luckou jen zavrtíme hlavou a jdeme na kafe. A já už vím, co bych potřebovala: dvakrát ročně surprise krabici s oblečením na míru. Něco mezi sezónní biobedýnkou zeleniny a chlapskou zásilkou!