Nos v hajzlu míti, zadek v plamenech zříti

wiki: Anosmie (též čichotupost či ztráta čichu) je zdravotní handicap, který se vyznačuje ztrátou schopnosti vnímat čichové vjemy (pachy, vůně). Jedná se o méně závažný handicap, který člověka omezuje velmi málo, ale přesto se o handicap jedná.

Omezuje velmi málo? Pojďme si do detailu říct, co všechno se může stát za tři dny rýmy, která mě připravila o čich a důvěru k blízkému okolí.

Aby dnešní post nevyzněl zbytečně bolestínsky, je nutno předestřít, že ztráta čichu má i své pozitivní dopady a to především v praktickém životě s malými dětmi. Hnědoplná plína? Už není nutno odvracet tvář, nebo nasazovat respirátor. Jde o pouhý vizuální dojem, snadno odstranitelný pomocí balení vlhčených kapesníků. Zakutálené shnilé jablíčko k svačině pod skříní? Žádný problém, uklidí to Psice, která na místě rozeznává pouze jemný buket zralých broskví.

O poznání horší je situace v gastronomii. Už jsem odvolala veškeré srazy v lepších kavárnách a restauracích. Můžu se totiž klidně potloukat po pajzách jako je Suchá dáseň, nebo hospoda na růžku pod námi a pít radši turka za dvacet, než výběrový french press za pade. A ani mi to tam nebude připadat zakouřený. Chcete mě potěšit dezertem po obědě? Nalijte mi do misky trochu tělového mléka a já to vychválím jako nejlepší crème brulée, co jsem kdy jedla. Vůbec teď dám hodně na vizuál: když mi v lednici zvadla rukola, posypala jsem si chleba s lučinou koriandrem a ani jsem nemrkla.

Jediné jídlo, co nechutná křupavě, vyslizle, ožoužaně, nebo prostě vůbec nijak, jsou jarní závitky z Pho Vietnam na Jiřáku a to především díky divoké chilli omáčce. Ta se dá ještě vytunit lžičkou sušených papriček a limetkou. Živím se tím druhý den a nebýt dnešní příhody, vydržela bych si s touhle pochoutkou do posledního smrkance.

Je totiž ještě jeden zákeřný druh potravin. Nevypadají ovadle, plesnivě, ani se neroztečou pod rukama, přesto škodí. Jako například mléko.

“Je to dobrý?” ptám se rutinně Milého a podávám mu krabici. Za mě je to bílé a nic v tom neplave, tedy vhodné ke konzumaci. Jen už si nevzpomínám, jak dlouho to v lednici stojí.

“Jako z horských pastvin”, přičichne si Milý tak metr od víčka a věnuje se zajímavějším věcem.

Kafe z toho bylo skvělé, jako v poslední době všechno. Chutnalo trochu po banánových karamelkách. Ale nevěřím, že v tom, co se záhy dělo na záchodě, nemají horské pastviny žádný podíl viny. Spíš to bylo mlíko ze kravína, kde zapomněl zootechnik bandasku přes víkend v hnoji a ještě se do ní vysrala kuřata z vedlejší slepičárny.

Něco vám povím: to, že nemohu cítit pachy ještě neznamená, že nemohu cítit bolest. A ode dneška budou zase všechna jídla chutnat nijak.