Trable s malým ptákem

Odpověď na lobova angry birda

Před dávnými a dávnými lety, když jsme začali s Milým chodit a ještě jsme se roztomile ostýchali zeptat se na nějaké věci napřímo a spoléhali na sílu pohledů a zpocených dlaní, jsem jednou v lese mylně vyhodnotila jeho zasněné povzdechnutí nad zpěvem ptáků jako signál. Napadlo mě, že kdyby měl doma čiřikající sýkorky, plně by to saturovalo jeho potřebu přírody a mazlíčka zároveň. Ptáčka, se kterým budou od zítra všechna rána prosycena zpěvem a radostí nad novým svítáním. (Fakt by mě s odstupem zajímalo, co přesně a v jakém množství jsem si tenkrát balila do dlouhého papírku). A to přišly první nepřehlédnutelné náznaky, že tohle nebude nápad roku.

Jako v petcentru. Klec plná ptáků. Okřídlení mafiáni si v rohu vyřizují účty a klofou se, až lítají pařáty vzduchem, zbytek nekoordinovaně plive zrní po lidech a štěbetá. Pár jich sedí uvadle, přesto se snaží tvářit customer friendly. Zbytek jsou mrtvolky, které pracovníci petcentra navázali na bidýlka drátkem. Fakt to chceme mít doma? Ale já si vyberu dvě holky, mírumilovné holubičky…“Třeba tyhle“ ukazuju prodavačce. „Uhm“, odpoví nezaujatě a nasadí si rukavici. 

Vnitřek ptačí klece se v pár vteřinách promění v horror od Hitchcocka. Kriminálníci se jí snaží zobákem prorazit tepny, ostatní naráží do pletiva, páreček provozuje poslední sex, než budou navždy rozděleni. Prodavačka odloupne z bidýlka dvě apatické samičky, kterým je to úplně jedno a posadí je do vedlejší ubikace. Zamžourají na mě korálkovýma očima.

Doma Milý jeví neurčité známky radosti, ale daleko větší pozornost věnuje mému novému spodnímu prádlu, než mým ptákům. „Jak mým?“ pozastavuji se. „To jsou teď tví ptáci“. Že to jeho ptáci nebudou si vysvětlíme kolem páté ranní, kdy nás z hlubin vytrhne skřehotavá dětská trumpetka. Tutu-rutu-tuuu-tu! Tutu-rutu-tuuu-tu! Stereo. Celý boží den až do večera.

Druhý den Milý přichází z práce s pár zajímavými informacemi, které si o chovu zebřiček nastudoval. Nejvíc ho zaujala průměrná délka dožití tři až pět let. Vyslovím nahlas podezření, že si dohledával jenom tohle. Aspoň já ano.

A i když jsme zlí a cyničtí, musím říct, že mě ranilo, když jsem jednou přišla domů a jedna z mých holek, těch mírumilovných holubiček, ležela v kleci jako pachole v Erbenově Vodníkovi. Dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: ptačí hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy!

Druhá sedí na bidýlku, jako by se udělalo kolegyni pouze nevolno. Zamžourá na mě korálkovýma očima. To je ta ženská rivalita. Z příručky o chovu zebřiček vím, že nemohou žít sami, protože jim pukne srdce. Jdu do petcentra a zakoupím samečka. Barevného kriminálníka s uklofaným pařátem.

Na to, že se pták prezentuje jako ostrý hoch, se z něj stává bačkora už během jejich svatební cesty do nové klece. Pravidelně potom ptáka nacházím s vytrhaným peřím okolo krku, což posiluje mou nedůvěru v teorii, že mrtvou kamarádku zabil dravec (v době incidentu byla klec v okně na čerstvém vzduchu. Jedna z bývalých kolegyň dokonce vyslovila odvážnou hypotézu, že ji zabil had, který se v centru Prahy účelově doplazil po hromosvodu až do pátého patra).

V každém případě, když před dvěma lety umřela, ptákovi nepuklo srdce žalem. Pěkně se zakulatil (zřejmě se na přístup k misce musel dovolovat, přičemž mu nebylo často vyhověno) a dorostlo mu vytrhané peří. Spokojený vdovec.

Tedy až do minulého týdne. Z vrchních pater klece se přes bidýlka v mezipatří postupně propracoval až na dno. Pajdá v semínkách a tváří se zpuchřele. 

A tak ti sypu výběrové zrní a snažím se tvářit jako obvykle. 

Ale tohle je konec, kamaráde.