Proti přírodě

Proti přírodě Ole Giaevera jsem chtěla vidět a byla jsem si poměrně jistá, že ho chci vidět i s Milým, ačkoliv to byla příčina, co mi během sledování působila sadomasochistickou rozkoš jako pomalé odchlipování starého strupu (poznala bych vůbec, že náš vztah je vyhořelý jako jaderné palivo zakopané pod Temelínem? A nekope si  kvůli mé nedůvtipnosti ohledně ukončení vztahu na svých víkendových výletech mělké hroby?)  Nevnímala jsem ho jako hlubinnou sondu do mužské duše, ale spíš jako odklopení pokličky a horkou páru, která rázem ožehne obličej, až to trochu zabolí. A v průběhu filmu si k němu připisovala si k němu vlastní vnitřní komentáře a pointy. Třicetiletá krize z pohledu ženy v Praze.

Start. Ole si zabalí do batohu náhradní tričko a mp3, rozpačitě zamává na ženu a čtyřletého syna a odběhne do hor. Do hor po stezce za svým domem.

Tak tohle bych taky brala. Jednak kdybych si uměla na víkend zabalit slovy jedno náhradní tričko do malého batůžku a ne taky dvoje náhradní ponožky, podprsenku, lehkou mikinu, nepromokavou mikinu, krém proti slunci, sprchový gel a čokoládové tělové máslo, protože mívám suchou kůži. (Většina mužů nyní pohrdá, ženy tuší.) S výsledným vakem bych rozhodně neodklusala tak lehce a za půlhodiny bych byla tak maximálně v Kunratickém lese. Ne, že by se tady nedala odžít vnitřní katarze, ale ze záběrů přírody by bylo potřeba prostříhat lepenkové chýše, poházené flašky vodky, cyklisty, rodiny na výletech a pražské psy navlečené ve svetrech. Mít hory za barákem?  Najděte mi tam domek s velkou terasou a okamžitě vcucnu sebelítostivé slzy zpět do očních jamek.

Ne? Jdi se vysmát? Fajn, jak myslíte. Kamarádi, co vás nepozvou na večer, protože máte děti. Baví se před vámi, že to bude zuřivá jízda na celý víkend. Aha, ona je tady i Psice. Však se můžeš taky třeba přidat. Ale ty budeš moct tak maximálně do půlnoci, ne? A taky, aby to bylo někde v okolí. A víte co? Už mě ani moc neserou, protože jich je od roku čím dál míň. Kojenci nechodí po horách, ale po lidech.

Vnitřní dialogy: Neverending story. Někdy, pardon, málokdy je to opravdu příjemné (viz téma děti, nebo moji rodiče, nebo už mě nikdy nevezmou do dobré práce) a častěji  pořád se musím okřikovat a stejně jako Ole stavět svoji pozornost od začátku na banalitách. Jako barvy toho, co vidím okolo. Jenže u mě to není „převaha zelené, hnědá, oranžová, modrá“. Ale hrášková, mechová,  švestková, vřesová, starorůžová, okr, cyklámenová a studená modrá. Když se rozhlížím kolem, nikdy nevidím jen čtyři barvy. U téhle vnitřní hry se logicky zasekávám o mnoho déle. A dá se hrát i se zvukem. Nebo hlasy. Schizofrenici se tak můžou zabavit na celé dlouhé hodiny!

Prasárny. Tenký led, kde jsou gender síly vzácně vyrovnané. Ve prospěch žen hraje jen to, že si nikdy nemusím sahat do kapsy pro telefon, aby to nebylo poznat a když už by mě napadlo masturbovat za kopcem v lese a zrovna mě u toho přistihnul hajný, nebude přímočaře jasné, kdo z nás se bude cítit víc trapně a odejde jako první.  Ale ne. Zas tak vyrovnané to nebude. Nevzpomínám si na to, kdy jsem naposled odhodila batoh za strom s nutkáním, že zrovna tady a teď si to musím udělat. Být mužem je přece jen nedoceněná a náročná dřina.

Osamělé spaní v přírodě a noční děsy. V lese jsem spala sama jednou. Vlastně by bylo lepší napsat bděla. Právě proto důvěrně znám to, jak člověk vyskakuje ze spacáku s vytřeštěnýma očima a legračními dotazy jako „je tady někdo?“ nebo „haló?“ Jasně, že je. Divoký prase, vítr a támhle za stanem hraje někdo na fujaru. Možná babička, co umřela, když mi byl rok a teď se schovává tam za tím vykotlaným pařezem a pomalu ke mně posouvá klacek jako nejistě podávanou ruku. Ale tam si teď baterkou pro detaily opravdu neposvítím, nezlob se babi. Vlastně jeden rozdíl by tu byl. Nečůrám si do spacáku!

Partnerské myšlenky aneb o tom, co si myslím, kdo si co myslí. Konečně něco pozitivního, aspoň nemám vztah v troskách. Nepřemáhám se psát smsky, abych to měla odbyté. Nemusím snít nad tím, jaké by to bylo, kdyby Milý zemřel při autonehodě – ani nad tím, jak by to bylo na hovno, kdyby se jen zmrzačil a měla bych ho na krku dál jako ležáka. Když už bych musela nad Milým takhle uvažovat, bylo by to zkázonosné. Myslela bych na to hodiny. Hodiny bych vedla úplně zbytečné demagogické vnitřní pindy nad jeho dětstvím, motivy, současností, budoucností a několika scénáři vývoje. Napsala bych mu na skále dva až tři různé dopisy, z toho bych jeden zapomněla na chatě a musela se tam kvůli tomu vracet a potom mu omylem poslala špatnou verzi a musela čekat dva dny u schránek, nebo ukradnout doručovatelce tašku na kolečkách. Mít dítě a vztahovou havárii k tomu je zhruba o 300% bezvýchodnější realita, než to řešit před deseti lety s kamarády u kapsle LSD rozpuštěné do piva.

Svět jako dolce vita s mp3. Jo! Mp3 jsem si beru sebou hlavně v létě na srazy kdekoliv po Praze, protože se s ní skvěle vracelo pěšky, nebo klusem v podstatě odkudkoliv. Mp3 je milosrdná sprcha, pokud už intenzita vnitřních dialogů překročí  meze. Někdy to končí výronem kotníku, jindy jsem vytančila na schodech až do čtvrtého patra a teprve přede dveřmi s klíčem v ruce zjistila, že hned pár schodů za mnou se plíží sousedka. Konkrétně myslím tu hajtru, co chodila donášet ještě do Petschkova paláce a budí pozoruhodnou optickou iluzi, jakoby měla ústa na zip od ucha k uchu. Dobrý den!

Samota. Zvýšenou samoty pozoruji u všech mladých rodičů. A když odjedou Žmuři k babičce na víkend, naplánuju si toho zase tolik, že se doma otočím jen vysprchovat, vyčistit zuby a vyspat. Pro začátek bych potřebovala aspoň dva týdny samoty. Z toho ten první nebudu dělat nic jiného, než poslouchat svoji hudbu, jíst svoje oblíbená jídla, psát, kouřit z okna a popíjet u toho portské. Druhý týden bych se chodila domů vyspat a osprchovat.

Děti. Nikdy mě moc nenapadlo přemýšlet, jestli mám se svými dětmi vztah, nebo ne. Protože jsem s nimi v průměru 20 hodin z 24 (vzhledem k faktu, že chodí spát k nám do postele), připadá mi jako pokročilejší jogínská meditace spíš nevytvořit si k nim vztah. Což se vůbec nevylučuje s tím, kolik k nim mám vlastních živých výčitek. Pokud bych měla mluvit jen za včerejšek, tak jsem je oba seřvala nepřirozeně vysokým hlasem, protože nasypali tři krabice hraček smíchaných s legem do čičmaní postele, která měla toho času spát (úklid cca na 25 minut), snědli mi oběd z talíře během krátké chvilky, co jsem šla dolů pro poštu  a Žmur paří už dvacet minut Angry birds na mém mobilu, abych měla aspoň chvíli pokoj „na práci“. (Počkejte, až jednou najde tyhle stránky).

Možná ode mně očekáváte, že napíšu o zvýšené pozornost k počínajícím neduhům a vadnoucímu vzhledu, ale po srazu s Metalistou to neudělám. Metalista se mně svěřil, že si přetáhl svých deset fotek od dvaceti do třiceti pod sebe a pozorně se zaměřil detaily. Kdy byl v nejlepší formě, kolik vážil a jak mu padají po třicítce koutky dolů. Tak tohle by mě (zatím) fakt nenapadlo. Možná proto, že můžu použít korektor a make-up.

A mělký hrob si kopat nikdy  nebudu, protože to neumím s lopatou. Jestli už budu mít někdy přetékající kapsy žalu, zapiju si jako příkladný zbabělec prášečky tvrdým alkoholem. (A pak půjdu do klubu, protože zjistím, že to byly extáze pubertálního Žmura, co si je ulil do lékovky v poličce nebo antikoncepce třináctileté Čičman…)