Máme, ale neprodáme!

První variantou je, že mě poslední dobou v obchodech, večerkách a marketech pronásleduje nějaký podivný druh smůly. Druhým vysvětlením je, že se na českém trhu začala ve velkém objevovat nekalá praktika – princip nedostupnosti. Nebo snad věříte, že jsou tyhle historky založené na skutečných událostech náhoda?

Deštivé ráno v Albertu. Prodavačky v modrých tričkách se plouží jako obvykle strnulou zombie chůzí a nedobrovolně zatahují zákazníky do svých troskotajících životů. „A to jsem tady včera byla do desíti, protože nevycházely kasy a eště sem musela znova vytřít jak tady ty čuňata zase nacápali“ říká první se smutně zplihlým culíkem a druhá místo odpovědi souhlasně práskne přepravkou, až nadskočím. Nic, vybrat  pár jogurtů a rychle pryč.  Ostatně jediná správná možnost v Albertu po věky věků.

Hm, a co tenhle kokosový s mandlovýma křupinkama? Sáhnu po něm, ale ujede mi pod rukama. Jak vám mohu pomoci totiž odebere celý kartón. „Počkejte, já si jen vezmu ten jogurt“ poprosím, ale prodavačka ultimátně zavrtí hlavou. „To se už musí vodnýst, je před datem spotřeby.“

Do té doby to byl obyčejný kokosový jogurt, kterých je v regálu sto. Ale teď prostě potřebuju mandlové křupinky! Nechci živořit bez karibského kokosu a mandlí, když venku prší!

„To fakt nejde“, přitáhne si prodavačka jogurty k hrudi skoro až mateřským gestem. „Můžete si tady vzít tady ten čokoládovej“. Já nechci žádnej čokoládovej! Mám ji snad sledovat, kam je nese a pak ho nenápadně vzít z kontejneru a jít ke kase? Ne. Jdu ke kase jako čestný člověk a pak vymetu dvě vietnamské večerky, než seženu kokosový jogurt s mandlovými křupinkami. Je to ten nejlepší jogurt, který jsem kdy jedla.

Jemně upravenou taktiku používá setmělý bezejmenný bar ve Vršovicích. V šeru lze identifikovat líně se vzlínající Krakonošovu mlhu z vypálených špeků a typa s plnovousem, který stojí na opačné straně baru, ale tváří se velmi nezúčastněně. Je to obsluha? Nebo je na práškách? Nepřišli jsme snad k někomu domů?

Barman: mlčí a dívá se přímo na mě. Tedy přímo skrz mě. Vyčkáváme. Nějak dlouho.

Teď už je to ale opravdu nespolečensky dlouho.

Já:  „Dobrý večer.“

Obsluha: mlčí a dívá se přímo na mě, pokračuj na první řádek rozhovoru

Já: „Máte bílé víno?“

Obsluha (Sláva, pracuje tu a není postižený! Ledy jsou prolomeny!): „Dobrý den. Kché-chrm.“ Odkašle si a vyplivne hlen do výlevky. „No, víno, to jako asi máme, žejo, když jsme v hospodě. To bejvá častá věc. Ale jestli teda spolu můžeme mluvit votevřeně slečno, já bych si todleto víno fakt nedal.

Já: „Aha, chápu. A co byste si dal, kdyby to nemělo být pivo?“

Barman: „No, to bych si dal asi rum.“

Vyřešeno, piju celý večer stařený rum, zatímco fousáčovi zcela jistě zraje barrique v dubových sudech za výlevkou. Moji běžnou útratu vynásobte čtyřmi. Geniální!