Den, který nebyl

O síle sugesce

Vraťme se k výrostku Aloisovi, o kterém jsem vám tu už jednou psala. Má se dobře a prospívá, děkuji za optání. Kdyby ale nebylo podivuhodné časové smyčky, Alois by už mezi námi nebyl. Pokud tomu nerozumíte, vůbec si to nevyčítejte. Jsem na tom úplně stejně.

Termín Aloisovi excize byl stanoven na čtvrtek v osm ráno. V předvečer události se ptám Milého, jestli počítá s dopoledním hlídáním Čičman. Přesto, že jsem se připomínala pošesté, jevil Milý nefalšované známky překvapení až nepřipravenosti čelit této možnosti, nicméně si dopoledne přeplánoval a zařídil v práci a já mohla vyrazit na svou velkou operaci. Po cestě jsem volala do školky, abych na dnešek omluvila Žmurovu absenci.

„Dobrý den, já jen volám, že Žmur dnes nepřijde, ale zítra dorazí jako obvykle, nashledanou“ zdravím a loučím se.

„Jasně, myslíte v pondělí, že přijde“, ujišťuje se učitelka

„Nene, myslím tím, že přijde zítra v pátek“ vysvětluji trpělivě, jsem na to ze života s dětmi trénovaná.

Učitelka ze školky je ale proti mně guru po-ma-lé-ho vysvětlování základních faktů a tak odpoví: „Pá-tek je dnes-ka. Takže v pon-dě-lí přijde“.

„Počkejte, ale dnes je čtvrtek“, odporuji.

„Dneska je pátek“ trvá na svém na to pedagožka, ale z hlasu se pomalu vytrácí jistota.

„Nebo počkejte, já se zeptám kolegyně“ (Vidíte, už je rozložená). V dálce je slyšet zmatené dohadování. Do diskuze se zřejmě zapojují také děti.

„Já se moc omlouvám, ale my si tady kolektivně myslíme, že je opravdu pátek“ praví za chvíli udýchaně do sluchátka.

Před základkou stojí hlouček školáků a šmelí mezi sebou nálepky hokejistů. První stupeň kouří cigarety, druhý stupeň jointa, radikální frakce se chystá zapálit koš před tramvajovou zastávkou. „Kluci, je dneska čtvrtek nebo pátek?“ půjčuji jim zapalovač. Malí kuřáci tvrdí, že spíš pátek, malí huliči soudí, že na tom nezáleží, protože dneska už do školy stejně nepáchnou. Zapalovač, který koluje po malých grázlech, už nikdy nedostanu zpět.

Zato vratká skupinka Britů, které právě vyrazili z kabaretu, nepochopila ani tohle jednoduché zadání. Domnívají se, že se ptám na bar Friday´s, ale bohužel si nejsou zcela jistí, jestli už bude otevřeno.

Ztrátu zapalovače aspoň částečně kompenzuje získání časopisu od jehovistů. Přeprogramovaní dědci sice netuší, která bije, zato jsou plni ochoty jít k nám domů a probrat to společně s předčítáním nejzajímavějších článků aktuálního vydání Strážné věže.

Stejně nezbývá, než zavolat Milému a přiznat si prohru. Je pátek. A za chvíli se opravdu ukáže v celé nahé kráse, že si přeplánoval dopoledne úplně zbytečně, protože po čtyřech letech mateřské jsem nadobro ztratila schopnost rozlišovat pracovní dny a víkend, natož dodržet slovo, že někde budu ráno v osm.

Ale řekla jsem si, že na kožní zavolám s pravdivou omluvou, ačkoliv ji sestra přijala chladně a s neskrývaným pohrdáním, jako když jsem na základce třídní učitelce tvrdila, že naše kočka porodila na žákovskou knížku a tím ji trvale znehodnotila k dalšímu nošení do školy. Zbývá ještě pár měsíců, abych svůj budoucí dream job přizpůsobila aktuálním schopnostem. Takže, noční hlídačka? Přebalovací pohotovost? Profesionální odvšivovačka? Nebo využít nových kontaktů jako distributorka Strážné věže?