Trable s mrtvým ptákem

Od poslední úmrtní historky uběhly skoro dva měsíce, což je číslo, kterým pták překvapil. Dva měsíce na útěku, než ho Zubatá dostihla. Vás to asi moc neohromilo, ale nás nekrofobiky najde smrt pokaždé nepřipravené jako silničáře, na které se tiše snáší sněhové vločky.

Mně osobně tedy na ptáku v poslední době zaujaly minimálně tři věci:

1. Byla to zebřička s nejdelším dožitím v zajetí ve střední Evropě (bezmála 11 let)

2. Až ten poslední měsíc našeho soužití jsem zjistila, jak se o něm necelých jedenáct let neprávem domnívám, že má v hlavě vakuum. Ale on vůbec nebyl hlupoň.  Nebo aspoň ne vůbec. Jasně, že jeho soft skills končily u odtroubení povinné odrhovačky „Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu! Tu-tu-ru-tu-tůůůů-tu!“ a rozlišovací schopnosti zůstaly celý život na úrovni, zda je miska se zrním plná/prázdná/zase si do ní nasral (tj. bezhlavě do ní klovat je efektivní pouze v prvním případě).

3. V okamžiku, kdy začal umírat, náš pták poznal, že se ho bojím. Asi volání divočiny, stejně jako nesmíte opětovat pohled z očí do očí medvědici s mládětem, když máte holé ruce. A já jsem udělala kapitální chybu, že jsem ucukla pod jeho pomalu uhnívajícím pařátkem, když se mě omylem dotkl při krmení.

Od té doby se totiž místo na umírání začal soustředit na to, aby mě dostal. Jasně, mohl umřít za den, prostě si lehnout do kouta, trochu se uvolnit a natáhnout brka, ale tohle pro něj byla výzva, na kterou čekal celé desetiletí.

Každé ráno jsem šla na záchod kolem jeho klece a po očku nahlédla, jestli žije (OK), nebo umřel (správná chvíle pro propadnutí do nekrofobické paniky). Pták si dal dvě a dvě dohromady, vytvořil si časový harmonogram mého vstávání a byl připraven. Choulil se v rohu klece s hrozivě vyvráceným křídlem a jakmile jsem zařvala „Můj bože!“, otevřel oko, vylítnul proti mně a mlátil se hlavou do mříže jako v béčkovém horroru, takže jsem se strašně polekala a běžela se vyblít. Když jsem šla zpátky ze záchoda a dosmrkávala zvratky do toaleťáku, seděl pohodlně rozvalen na bidýlku, klátil se ze strany na stranu a poškleboval se, nebo na mě povzbudivě zatroubil „Tutu-rutu-tůůů-tu! Já-jen-tak-nechcíííípnu!“

Pozpěvovat si přestal asi tak před týdnem. To mu totiž došlo, že si sice nakrásně může poslední chvíle zpříjemňovat tím, že někoho děsí, ale i tak si Zubatá každý večer před spaním odlepuje ze zdi nad smrtelnou postelí jednu nálepku ptáčka a až si odlepí i tu poslední, dojde si pro něj. A že jich tam už moc nezbývá. V týmu se mnou navíc hrál Žmur, co si k jeho kleci vždycky přisunul židli a ptal se ho zvonivým hláskem „Ptáčku, už si umšel? A kdy umšeš?“ Cynikovi, jako je náš pták, se tohle občas hodí připomenout.

Pták začal poléhávat celé dny, ale spotřeba prémiového krmiva v misce šla rapidně nahoru. (To mě mátlo. Opravdu prémiové krmivo funguje?) Zvedal už jen hlavu a tvářil se jako Jack Nicholson, což bylo mnohem plíživější psycho, než přihlouplé vyskakování monstra jen tak na efekt. Z jeho prázdného pohledu na mě cenila své obnažené dásně hniloba, prázdnota a rozklad. Zkrátka nejvyšší čas odjet s dětmi na pár dnů za rodinou do východních Čech.

Na pár dnů se zklidnit, spravit si žaludek, pokud mámě nebude umírat třeba kočka, a až se vrátím do vydezinfikovaného bytu, místo klece bude na lednici květináč s azalkou. Ta pod mou péčí taky brzy zhebne, ale aspoň u toho nebude nikoho strašit a pak smrdět a lepkat.

To by byla pro ptáka samozřejmě prohra na plné čáře. Takže radši uzavřel nějaký pakt s ďáblem, o kterém tady raději nechci vést dohady, a těch pár dnů počkal. Pak tiše zemřel pravděpodobně na následky nudy, protože se ho během mé nepřítomnosti nikdo neděsil a nechytal se za srdce, když dělal Nicholsona. 

Číhal na mě mrtvý, když jsem s dětmi přišla z nádraží.

Šok. Teď co s ním. Při bližším ohledání ze vzdálenosti dvou metrů leží, nedýchá a je scvrklý. To je tím, že už je určitě posmrtně ztuhlý! Oklepu se. Posílám Žmura, nadšeného mladého biologa, co by do něj klidně šťouchnul vidličkou, kdybych mu to dovolila. „Ten je mhtvej na cucky“ potvrzuje mé domněnky koroner Žmur, takže se jdu obligátně vyblít, udělám si čaj Spánek a nervy a pak si sednu za stůl, autisticky míchám lžičkou a snažím se jednat chladnokrevně.

Rozhodně nemůže zůstat v kuchyni. Nejlépe by mu bylo v Milého pracovně, protože Milý má podle mých měřítek k mrtvolám poměrně lhostejný až smířlivý vztah. Jdu tam otevřít okno, aby mohla dušička vylétnout ven a zejména proto, aby se tam nevznášel hnilobný puch. Jestliže to aranžmá ale bude vypadat podezřele, začne Milý opět označovat můj alternativní vztah ke smrti pojmem problém a obratem navrhovat řešení jako nějakou menší, sympatickou terapeutickou skupinu.

Z tohoto úhlu pohledu by bylo lepší obalit celou klec i s ptákem neprůhlednou fólií, počkat na západ slunce a fláknout to všechno do popelnice v sousedním baráku. A večer potom tvrdit Milému, že jsem ho dala do rakvičky z Pringles, pohřbila pod lípu v parku a jsem v pohodě. Potom si vzpomenu na třídírny odpadu a kriminalisty, kteří řeší nálezy potracených plodů. Když ho tam hodím s klecí, může si někdo myslet, že tam byl vhozen účelově a živý. Ještě si taky můžou vydedukovat, že jde o zavražděné ptáčátko, jak je smrsklý!To by bylo pro to lstivé zvíře příznačné. Aby tady zítra zvonili fízlové v čele s Greenpeace a zakabouněnou Martou Kubišovou . A nikdo mi neuvěří, že to byl geront, který pravidelně zapomínal zemřít už tak osm let a co na mě za poslední měsíc strojil.

Terapie neterapie, pták si půjde odpočinout k Milému minimálně do doby, než přijde z práce a zahájíme pohřební briefing. Plížím se ke kleci, beru za drátěné očko nahoře a opakuji si, že to je úplně to samé, jako nést obyčejnou prázdnou klec, protože pták tam z pohledu matematiky už není. Byl odečten. 

Běžným vizuálním pohledem tam ale je a je hrozný až běda. Dál si vybavuji pouze to, že má pravá ruka pouští očko poněkud předčasně, takže klec hned za prahem zprudka odletí, třískne pletivem o zem a překutálí se na bok. Vzduchem lítá zrní, peří a mrtvoly, já nekontrolovaně ječím a pak zabouchnu dveře od pracovny, až se opět urve ten kus zdi, co urazil Žmur a byl tam od té doby jen volně zastrčený.

A tohle je celá story o tom, jak se se to ptákovi povedlo. Protože se vsaďte, že tamto, co teď leží rozprasené po celém pokoji, vyděsí k smrti i Milého!