středa 29. prosince 2021

Jedenáctiny

 

Za dva dny to bude jedenáct let, co se narodil Žmur. Když uvážíme, že v té době byla slušná nabídka legračně levných nemovitostí, ČSSD vyhrávala jedny volby za druhýma a surfovalo se na WAP portálu, vychází z toho chudák Žmur spíš jako pterodaktyl v čestný vitríně Národního muzea než úsvit nové generace.

Narodit se na Silvestra hodinu před půlnocí je super nápad. Spolu s vybuchujícíma rachejtlema jsem si připadala jako dobře protřepaná láhev šampaňskýho, ze který má vylítnout zátka. Ale nevylítne, takže po dvou dnech halucinací z nevyspání jsem vnímala nabídku císařskýho řezu jako jackpot. Včetně dárku na rozloučenou od anestezioložky „a teď malou odměnu pro maminku“, kdy mi porodu do kanyly pustila něco, díky čemuž jsem se vzbudila až dopoledne s bolehlavem a provinilým pocitem jako po vánočním večírku. Kdo to vedle mě leží? A kde jsem zapomněla břicho?

Aktuálně je Žmur už vyšší než moje máma. Vede si tajnej deník, vede tajnej spolek ve škole a doma si zavedl tajnou agenturu AFP pro odhalování známek mimozemského života v našem bytě. Jeho jediným zaměstnancem je Čičman, zato generuje hustě popsané stránky v sešitku „Evidence nadpřirozených jevů“ vyskytujících se převážně v naší ložnici. Žmur vypadá jako zmenšenina Ema, po mně má smysl pro obskurní humor (včetně toho, že se někdy směje sám a ještě většinou není poznat, jestli se směje nebo brečí) a vnitřní žár pro matematiku zdědil po brněnský babičce. Po kom miluje arktické podnebí, netušíme. Jako každou zimu ale i tuhle s příchodem sněhu výrazně ožil.

Vsuvka. Když jsem byla malá, hltala jsem Pohádky ze zapomenuté země od Dominika Filipa. Nejde o žádný povrchní příběhy o princeznách (kterýma jsem opovrhovala), a retardovaných prosťáčcích z venkova, kteří si je brali za ženy (což jsem těm nafintěným kravkám vždycky ze srdce přála).

Pohádky ze zapomenuté země jsou něco jako kniha Genesis přepsaná Stephenem Kingem. Poslední holčička ve vesnici ztrestané černým morem se sklání nad smrtelným ložem matky. S pohřbem nafouklé mrtvoly, z jejichž nateklých mízních uzlin tryská černá krev, pomáhají trpaslíci. Později dívku na můj vkus bezcitně opustí kvůli postupující katolizaci v kraji. 

Nebo moje oblíbená: Vesnická stařena se intoxikuje při sběru nejedlých hub a podlehne alzheimerovským bludům, že se po její světničce potloukají chlupatí démoni a navíc kradou. 

Garantuju vám, že v téhle knize nikdy a nic nedopadne dobře. Někdy je to nahnutý – už si radostně mnete ruce, teď se to snad ani nemůže posrat. Prásk, autor nechá na poslední chvíli hlavního hrdinu umrznout v závěji, přijde mor, nebo to nejhorší, přijdou trpaslíci. Jak říkám, je to skvělá kniha a mám pocit, že mě nic nemohlo na neustále hrozící úskalí života připravit lépe. Možná bych bez ní neměla panické ataky, zato bych měla atrofovanou představivost a nehty okousané nudou.

Jedna z  pohádek je o sněhulích, bytostech z jiného světa. Sněhule přilétají v zimě, fascinované sněhem a ledem. Když k jedné z nich nedej bože začnete cítit něco jako city a pokusíte se s ní navázat s ní plnohodnotný partnerský vztah, dostanete od autora samozřejmě opět přes prsty. Sněhule umře, vám velmi pomalu a bolestivě vykrvácí srdce a do kraje přijdou žoldáci nakažení morem. 

O mrtvých jen dobře, ale myslím, že někdo ze Žmurových předků se Sněhulí prožil krátký, zato intenzivní vztah (než mu puklo srdce). Protože vždycky, když přijde počasí, před kterým bych se já nejradši na půl roku schovala do nory a hibernovala, tak Žmur vyběhne v euforii ven a udělá ve sněhu svýho andělíčka blaženosti. Ale takhle epicky rozmazat psí hovna, to by snad nedopustil ani Dominik Filip!



úterý 21. prosince 2021

Odcházení podle Havla


Pamatujete si, jak jsem vám psala ty pomlouvačný řeči o hlodavčím seniorovi, že jo? Je to tak deset dnů, co Chrudoš omládl. Normálně pootočil kolem času, jako Přemek Podlaha kolotočem štěstí Mountfield. Stal se opět bezstarostným křeččím mládětem. Ať jsem se vrátila odkudkoliv, poskakoval Chrudoš na pryčně a chtěl se mazlit a dovádět. Bez ohledu na nejvyšší level roztomilosti to v nás zaselo stín pochybností.

Já jsem podezírala novej sáček krmiva. Přisypává snad výrobce do granulí taneční drogy? Jde o odvážné tvrzení, ale vezměte si ty dopady. Zfetovanej křeček vás považuje za životního partnera. Umazlil by vás. Rychle si vybuduje závislost a odmítá krmivo jiné značky. Vy jako spotřebitel máte doma veselýho a přítulnýho mazlíka jako z reklamy. Co na tom, že má rozjetý zornice a jeho chemická moč vytváří důlky do plastového dna klece. Vy jste spokojený, zvíře si žije svůj discopříběh a výrobce vydělává. Dává to děsivý smysl. A co přidáváte dětem do kornflejků, chce se mi jako matce zahrozit pěstí směrem k nadnárodním korporacím.

Je docela zvláštní, že s druhou teorií přišel zrovna Em, protože čestné místo největšího pesimisty v rodině patří odjakživa mně. Jestli teda chcete slyšet ještě horší tvrzení, než že mezinárodní producenti sypou mazlíčkům drogy do granulí, tak Em přišel s teorií posledního vzepětí před smrtí. Tedy stavu, kdy umírající v náhlém dobrém rozmaru odhazují berle, objednávají si na pokoj luxusní společnice a za uškudlený peníze na pohřeb nakupují letenky do Kostariky.

„Myslím, že umře“ pronesl Em truchlivě, když se mu Chrudoš úpěnlivě snažil popátý vlézt pod tričko a olízat mu břicho. S dětmi jsme se na něj podívali jako na babu Vangu, slepou a depresivní věštkyni z Bulharska.

„Proč by měl umírat zrovna teď, když začal žít?“ zeptala jsem se Ema. "A ještě před Vánoci?" ťukala si na čelo Čičman, podle níž je smrt o svátcích zcela nepravděpodobná. Žmur k tomu pohodově dodal, že Chrudoš odpoledne překonal svůj časový rekord v běhu za granulí. Což by jednoznačně prokazovalo spíše mou teorii, když už jsme u absurdních tvrzení.

V sobotu ráno Chrudoš nekřepčil u mříží s požadavkem na venčení jako obvykle. Z misky zmizela jen lžička pomazánkovýho másla, jeho nejoblíbenějšího jídla. Salátu se ani nedotknul. Nojo, dospává divokou noc, pomyslela jsem si. A druhý hlas v mé hlavě obratem dodal „Em měl pravdu“. Ale tyhle věci se nahlas neříkají.

Místo toho jsem se nahlas, s hranou bezstarostností nekrofobika, Ema zeptala: „Mohl by ses podívat, jestli Chrudoš spí?“ a odešla se zhroutit do vedlejšího pokoje. Když jsem z něj vykoukla, Em stál nad klecí s palcem dolů.

Umřel ve spánku, stočenej do klubíčka. Dal si na cestu svůj milovanej pomazánkáč a dost možná prožil svůj nejlepší týden života. Trhnul pár rekordů v běhu, olízal nás všechny na rozloučenou a svůj cit pro výjimečný data prokázal úmrtím na výročí Havla. Pozdravuj tam nahoře Chlupinu a díky za všechno, kamaráde!

středa 15. prosince 2021

Škrtám si ze seznamu dobrých zvyků: 2. Elementární slušnost

 

Pořádně navlhčit. Opatrně zanořit ostrý okraj zednické lžíce a po-ma-li-nku odtrhnout co největší kus tapety. Pokud se vám podaří odloupnout kus větší než metr, vyplaví váš mozek stejný množství dopaminu, jako když se vám v dětství podařilo oloupat mandarinku na jeden kus slupky.

V odstraňování tapet jsem fakt dobrá. Nechávám za sebou čistou zeď bez jediného nežádoucího vrypu, jemná chirurgická práce. Nechci se pochopitelně přehnaně chlubit, ačkoliv bych už mohla mít rozepsanej e-book s názvem „Proč jsou ženy lepší řemeslníci než muži“. Mohla bych ho mít rozepsanej, kdybych se už třetí podělanej den nesrala se zkrabatělýma rukama starý pradleny s tapetou tropického vzoru vyrobenou nejspíš z hajzlpapíru, protože její odstraňování postupuje po stejně velkých útržcích.

Pamatujete se na věštbu mé kamarádky Jany a jak jsem vám všem tvrdila, že naši řemeslníci jsou dostihoví koně? Rada, pod kterou by se podepsal i žokej Váňa zní: „Nikdy si nekupuj koně na internetu“. A druhá: „Když ti uteče kůň, musíš Taxis přeskočit sám“.

Když jsme se s našimi plnokrevníky domlouvali na termínu, tvrdil nám elektrikář, že rozvody jsou maličkost na pět dnů. Neřekl nám ale, že těch pět dnů bude rozprostřených zhruba v horizontu následujících dvou let, přičemž se počítá i jeho zjevení na půl hodinky odpoledne, během kterého přidělá jednu lištu a starostlivě si promne vous s povzdechnutím, že má ještě spoustu práce někde jinde.

„Jako kde někde jinde? Kdy se vrátíte?“ ptám se jako opomíjená milenka do telefonu a utírám si zbytky mokrý tapety do legín. Pan Vasilenko mi bez známky jakéhokoliv rozrušení slibuje, že dorazí v sobotu ráno na schůzku, u které má být taky i zedník a malíř. Jsou dvě hodiny odpoledne, v pozadí telefonátu slyším AZ kvíz a snadno si představím i ten měkkej gaučík a otevřený pivko. Měla jsem se hůř učit.

V sobotu s Emem zaspíme a dorazíme v 9 s provinilým pocitem, že někoho necháváme zbůhdarma půlhodiny čekat. V bytě ale kromě nás samozřejmě nikdo není.

Houstnoucí atmosféru rozjasní až do růžova vyspaná parta řemeslníků, co do bytu vpadne po desáté. „To nám to pěkně nasněžilo“ hlaholí vesele pan Vasilenko a okopává si břečku z bot, evidentně osvobozen od tlaku společenských konvencí se třeba omluvit. Malíř nepřijel vůbec, protože jeho slovy „si nestihl přezout auto, protože u nás musí furt hákovat a nechce se kvůli nám na tý mokrý silnici zabít“.

Během toho víkendu se rozhodlo, že se budeme stěhovat až na konci ledna. A taky jsme si s Emem řekli, že je na čase změnit strategii. Konec slušnýho chování, co do nás nadřely mámy, učitelky ve školce a lektor v tanečních. Nazrál čas zahrát si na hodnýho a zlýho policajta.

Od doby, co dělám divadelní improvizaci, mě do zlých rolí nemusí nikdo dvakrát pobízet. Umím se proměnit v tupou domácí kravku, sexuálního predátora a psychopata, ze kterýho vám bude běhat mráz po zádech i při nočním courání na záchod. Em si s úlevou vzal toho hodnýho.

Ještě to odpoledne jsem zavolala panu Vasilenkovi. Zhruba polovinu z tohoto telefonátu se pan Vasilenko opakovaně nadechoval a pokoušel se skočit mi do řeči, ale nedostal na to prostor. Na jeho konci jsme se domluvili na tom, že si udělá pracovní neděli a dodělá ty podělaný járky do zdi, na který se přijdu podívat v pondělí a pokud to nebude, zůstanu tam do jejich vyhloubení. Osobně. Na což mohl jen smutně pokývat, že tohle opravdu nechce.

V pondělí ráno volal Vasilenko Emovi, jestli by spolu mohli zajet pro keraštuk do stavebnin. Což byl samozřejmě krycí manévr pro projevy sympatií a chlapské solidarity. „Sem si všim, že máte hodně nervózní tu vaši pani. To asi doma moc klidu neužijete“ použije mě Vasilenko jako laciný ice breaker.  

„Pak vzpomínal na dětství v dětským domově. A jak je to náročný jít ze zakázky do zakázky, když máš artrózu v obou kolenech“ říká Em soucitně.

V tu chvíli mě došla skutečná velikost našeho soupeře. A že jsme prohráli. Prostě se v tom bytě bude vrtat ještě pár let. Občas něco udělá, ale častěji budeme trávit víkendy hledáním jeho biologické matky. Za pár let bude na kolečkovým křesle s lahváčem v ruce udílet rady jako kultovní pan Lorenc a já si ty drážky pod jeho vedením prosekám do betonu úplně sama. A víte co? Už chápu, proč lidi zadávají do Google dotazy „elektrické rozvody svépomocí“. To si ušetříte aspoň  karmu psychicky nevyrovnaný pindy.

pondělí 6. prosince 2021

Škrtám si ze seznamu dobrých zvyků: 1. Běh

 

O běžeckým stylu vedeme s Emem neustálý spory. Em byl v minulým životě nejspíš lipicán v cirkusu Berousek. Má neustálou potřebu poklusávat, s čímž mívá problém většina normálních lidí, co s Emem někdy zkusili jít po chodníku nebo na výlet. Mně třeba to jeho poklusávání fakt dráždí – tak buď jdeme jako normální lidi, nebo prostě běžíme, ne? Ne. Na chodníku s Emem můžete vést jen stručné dialogy, které ze sebe stihnete vyrazit dřív, než se zadýcháte při jeho dobíhání. Skoro to zavání tím, že to dělá účelově, že jo? Em má poklusávání ale natolik zažitý, že se s tímhle nešvarem samovolně budí před půl sedmou ráno, namaže dětem chleba ke svačině a vyklusá do parku. Podotýkám, že venku je tma a prší a Em po návratu tvrdí, že to dělá pro zdraví.

Ze srovnání s Emem bych na první dobrou vylezla jako lemra k pohledání, ale naštěstí jsem vyvinula teorii přirozeného pohybu dokazující opak. Zakládá se na evoluční strategii výdeje drahocenné energie pouze v případech, kdy o něco fakt jde. A ne, milý Eme, bezcílné pobíhání po parku před úsvitem mezi tyto aktivity opravdu nepatří.

Vysvětlíme si to na gepardovi. Je to jedna z nejladnějších a nejštíhlejších kočkovitých šelem světa, která stráví povalováním se drtivou většinu svého života. Gepard o sobě dobře ví, že se neválí jak tupý hovado, ale chytře šetří energii. Když ucítí gazelu, běží tak rychle, že se jeho tělo vyskytuje víc ve vzduchu než na zemi.

Pro mě je gazela ujíždějící tramvaj v městské savaně Pamatuju si, že kdysi mi bylo trapný tomuto sportu propadnout – ostatně Em dodnes tvrdí, že je pro něj běžící hlouček lidí směrem k městský symbolem ponížení. Pro mě je ujíždějící tramvaj tučný a šťavnatý sousto. Místo zívajícího řidiče s pleškou v ní začnu vidět hajzla, kterej nám spořádanejm lidem, co si poctivě platíme lítačku, ujíždí naschvál. Ale na mě si nepřijde.

Pro tyto okamžiky se měním v geparda. Je mi jedno, že mám šaty nebo čerstvě udělaný vlasy. V ten moment prostě vystartuju. Jako v dokumentu National Geographic Society, kde ve zvukový stopě začnou hrát zrychlující se bubny. Až po epický okamžik dlouhého doskoku do dveří a zakousnutí se do krční tepny, kdy řidič v poslední křeči troubí a přehrává hlášky pro neposlušné cestující. Mám 90% úspěšnost.

Em říkal, že jsem magor a jednou vlítnu pod auto. Tak hlavně, že tyhle poučky říká člověk, co chodí do parku za setmění, odkud by mohl v případě nouze jenom legračně odklusat. Druhá věc ovšem je, že dneska se to fakt stalo, jen bez toho auta.

Běžím si zase svůj lovecký sprint za kořistí, v lepší kondici než kdy jindy. Tramvaj už zatáčí za roh. Když se pravou špičkou odrážím k dalšímu skoku přímo v zatáčce, podklouzne mi pod nohou zrádná vlhká kostka a odstředivka mě vyplivne o pár metrů dál do nelichotivé pozice na kolenou a loktech. Ještě stihnu zodpovědět starostlivé dotazy diváků, znovu vystartuji a tu tramvaj fakt stihnu, aby bylo jasno.

V ní ale málem omdlím nedostatkem kyslíku a bolestí ze silničního lišeje a natlučených kloubů. Mám roztrhaný punčochy a nemůžu se opřít ani o podělaný opěrky kancelářský židle. Em měl pravdu. Najdu si jinej koníček, slibuju. Zítra odolám a normálně přijdu na zastávku jako důstojný člověk. A ještě s jednou věcí končím, ale o tom zas příště.