Škrtám si ze seznamu dobrých zvyků: 2. Elementární slušnost

 

Pořádně navlhčit. Opatrně zanořit ostrý okraj zednické lžíce a po-ma-li-nku odtrhnout co největší kus tapety. Pokud se vám podaří odloupnout kus větší než metr, vyplaví váš mozek stejný množství dopaminu, jako když se vám v dětství podařilo oloupat mandarinku na jeden kus slupky.

V odstraňování tapet jsem fakt dobrá. Nechávám za sebou čistou zeď bez jediného nežádoucího vrypu, jemná chirurgická práce. Nechci se pochopitelně přehnaně chlubit, ačkoliv bych už mohla mít rozepsanej e-book s názvem „Proč jsou ženy lepší řemeslníci než muži“. Mohla bych ho mít rozepsanej, kdybych se už třetí podělanej den nesrala se zkrabatělýma rukama starý pradleny s tapetou tropického vzoru vyrobenou nejspíš z hajzlpapíru, protože její odstraňování postupuje po stejně velkých útržcích.

Pamatujete se na věštbu mé kamarádky Jany a jak jsem vám všem tvrdila, že naši řemeslníci jsou dostihoví koně? Rada, pod kterou by se podepsal i žokej Váňa zní: „Nikdy si nekupuj koně na internetu“. A druhá: „Když ti uteče kůň, musíš Taxis přeskočit sám“.

Když jsme se s našimi plnokrevníky domlouvali na termínu, tvrdil nám elektrikář, že rozvody jsou maličkost na pět dnů. Neřekl nám ale, že těch pět dnů bude rozprostřených zhruba v horizontu následujících dvou let, přičemž se počítá i jeho zjevení na půl hodinky odpoledne, během kterého přidělá jednu lištu a starostlivě si promne vous s povzdechnutím, že má ještě spoustu práce někde jinde.

„Jako kde někde jinde? Kdy se vrátíte?“ ptám se jako opomíjená milenka do telefonu a utírám si zbytky mokrý tapety do legín. Pan Vasilenko mi bez známky jakéhokoliv rozrušení slibuje, že dorazí v sobotu ráno na schůzku, u které má být taky i zedník a malíř. Jsou dvě hodiny odpoledne, v pozadí telefonátu slyším AZ kvíz a snadno si představím i ten měkkej gaučík a otevřený pivko. Měla jsem se hůř učit.

V sobotu s Emem zaspíme a dorazíme v 9 s provinilým pocitem, že někoho necháváme zbůhdarma půlhodiny čekat. V bytě ale kromě nás samozřejmě nikdo není.

Houstnoucí atmosféru rozjasní až do růžova vyspaná parta řemeslníků, co do bytu vpadne po desáté. „To nám to pěkně nasněžilo“ hlaholí vesele pan Vasilenko a okopává si břečku z bot, evidentně osvobozen od tlaku společenských konvencí se třeba omluvit. Malíř nepřijel vůbec, protože jeho slovy „si nestihl přezout auto, protože u nás musí furt hákovat a nechce se kvůli nám na tý mokrý silnici zabít“.

Během toho víkendu se rozhodlo, že se budeme stěhovat až na konci ledna. A taky jsme si s Emem řekli, že je na čase změnit strategii. Konec slušnýho chování, co do nás nadřely mámy, učitelky ve školce a lektor v tanečních. Nazrál čas zahrát si na hodnýho a zlýho policajta.

Od doby, co dělám divadelní improvizaci, mě do zlých rolí nemusí nikdo dvakrát pobízet. Umím se proměnit v tupou domácí kravku, sexuálního predátora a psychopata, ze kterýho vám bude běhat mráz po zádech i při nočním courání na záchod. Em si s úlevou vzal toho hodnýho.

Ještě to odpoledne jsem zavolala panu Vasilenkovi. Zhruba polovinu z tohoto telefonátu se pan Vasilenko opakovaně nadechoval a pokoušel se skočit mi do řeči, ale nedostal na to prostor. Na jeho konci jsme se domluvili na tom, že si udělá pracovní neděli a dodělá ty podělaný járky do zdi, na který se přijdu podívat v pondělí a pokud to nebude, zůstanu tam do jejich vyhloubení. Osobně. Na což mohl jen smutně pokývat, že tohle opravdu nechce.

V pondělí ráno volal Vasilenko Emovi, jestli by spolu mohli zajet pro keraštuk do stavebnin. Což byl samozřejmě krycí manévr pro projevy sympatií a chlapské solidarity. „Sem si všim, že máte hodně nervózní tu vaši pani. To asi doma moc klidu neužijete“ použije mě Vasilenko jako laciný ice breaker.  

„Pak vzpomínal na dětství v dětským domově. A jak je to náročný jít ze zakázky do zakázky, když máš artrózu v obou kolenech“ říká Em soucitně.

V tu chvíli mě došla skutečná velikost našeho soupeře. A že jsme prohráli. Prostě se v tom bytě bude vrtat ještě pár let. Občas něco udělá, ale častěji budeme trávit víkendy hledáním jeho biologické matky. Za pár let bude na kolečkovým křesle s lahváčem v ruce udílet rady jako kultovní pan Lorenc a já si ty drážky pod jeho vedením prosekám do betonu úplně sama. A víte co? Už chápu, proč lidi zadávají do Google dotazy „elektrické rozvody svépomocí“. To si ušetříte aspoň  karmu psychicky nevyrovnaný pindy.