Škrtám si ze seznamu dobrých zvyků: 1. Běh

 

O běžeckým stylu vedeme s Emem neustálý spory. Em byl v minulým životě nejspíš lipicán v cirkusu Berousek. Má neustálou potřebu poklusávat, s čímž mívá problém většina normálních lidí, co s Emem někdy zkusili jít po chodníku nebo na výlet. Mně třeba to jeho poklusávání fakt dráždí – tak buď jdeme jako normální lidi, nebo prostě běžíme, ne? Ne. Na chodníku s Emem můžete vést jen stručné dialogy, které ze sebe stihnete vyrazit dřív, než se zadýcháte při jeho dobíhání. Skoro to zavání tím, že to dělá účelově, že jo? Em má poklusávání ale natolik zažitý, že se s tímhle nešvarem samovolně budí před půl sedmou ráno, namaže dětem chleba ke svačině a vyklusá do parku. Podotýkám, že venku je tma a prší a Em po návratu tvrdí, že to dělá pro zdraví.

Ze srovnání s Emem bych na první dobrou vylezla jako lemra k pohledání, ale naštěstí jsem vyvinula teorii přirozeného pohybu dokazující opak. Zakládá se na evoluční strategii výdeje drahocenné energie pouze v případech, kdy o něco fakt jde. A ne, milý Eme, bezcílné pobíhání po parku před úsvitem mezi tyto aktivity opravdu nepatří.

Vysvětlíme si to na gepardovi. Je to jedna z nejladnějších a nejštíhlejších kočkovitých šelem světa, která stráví povalováním se drtivou většinu svého života. Gepard o sobě dobře ví, že se neválí jak tupý hovado, ale chytře šetří energii. Když ucítí gazelu, běží tak rychle, že se jeho tělo vyskytuje víc ve vzduchu než na zemi.

Pro mě je gazela ujíždějící tramvaj v městské savaně Pamatuju si, že kdysi mi bylo trapný tomuto sportu propadnout – ostatně Em dodnes tvrdí, že je pro něj běžící hlouček lidí směrem k městský symbolem ponížení. Pro mě je ujíždějící tramvaj tučný a šťavnatý sousto. Místo zívajícího řidiče s pleškou v ní začnu vidět hajzla, kterej nám spořádanejm lidem, co si poctivě platíme lítačku, ujíždí naschvál. Ale na mě si nepřijde.

Pro tyto okamžiky se měním v geparda. Je mi jedno, že mám šaty nebo čerstvě udělaný vlasy. V ten moment prostě vystartuju. Jako v dokumentu National Geographic Society, kde ve zvukový stopě začnou hrát zrychlující se bubny. Až po epický okamžik dlouhého doskoku do dveří a zakousnutí se do krční tepny, kdy řidič v poslední křeči troubí a přehrává hlášky pro neposlušné cestující. Mám 90% úspěšnost.

Em říkal, že jsem magor a jednou vlítnu pod auto. Tak hlavně, že tyhle poučky říká člověk, co chodí do parku za setmění, odkud by mohl v případě nouze jenom legračně odklusat. Druhá věc ovšem je, že dneska se to fakt stalo, jen bez toho auta.

Běžím si zase svůj lovecký sprint za kořistí, v lepší kondici než kdy jindy. Tramvaj už zatáčí za roh. Když se pravou špičkou odrážím k dalšímu skoku přímo v zatáčce, podklouzne mi pod nohou zrádná vlhká kostka a odstředivka mě vyplivne o pár metrů dál do nelichotivé pozice na kolenou a loktech. Ještě stihnu zodpovědět starostlivé dotazy diváků, znovu vystartuji a tu tramvaj fakt stihnu, aby bylo jasno.

V ní ale málem omdlím nedostatkem kyslíku a bolestí ze silničního lišeje a natlučených kloubů. Mám roztrhaný punčochy a nemůžu se opřít ani o podělaný opěrky kancelářský židle. Em měl pravdu. Najdu si jinej koníček, slibuju. Zítra odolám a normálně přijdu na zastávku jako důstojný člověk. A ještě s jednou věcí končím, ale o tom zas příště.