Jedenáctiny

 

Za dva dny to bude jedenáct let, co se narodil Žmur. Když uvážíme, že v té době byla slušná nabídka legračně levných nemovitostí, ČSSD vyhrávala jedny volby za druhýma a surfovalo se na WAP portálu, vychází z toho chudák Žmur spíš jako pterodaktyl v čestný vitríně Národního muzea než úsvit nové generace.

Narodit se na Silvestra hodinu před půlnocí je super nápad. Spolu s vybuchujícíma rachejtlema jsem si připadala jako dobře protřepaná láhev šampaňskýho, ze který má vylítnout zátka. Ale nevylítne, takže po dvou dnech halucinací z nevyspání jsem vnímala nabídku císařskýho řezu jako jackpot. Včetně dárku na rozloučenou od anestezioložky „a teď malou odměnu pro maminku“, kdy mi porodu do kanyly pustila něco, díky čemuž jsem se vzbudila až dopoledne s bolehlavem a provinilým pocitem jako po vánočním večírku. Kdo to vedle mě leží? A kde jsem zapomněla břicho?

Aktuálně je Žmur už vyšší než moje máma. Vede si tajnej deník, vede tajnej spolek ve škole a doma si zavedl tajnou agenturu AFP pro odhalování známek mimozemského života v našem bytě. Jeho jediným zaměstnancem je Čičman, zato generuje hustě popsané stránky v sešitku „Evidence nadpřirozených jevů“ vyskytujících se převážně v naší ložnici. Žmur vypadá jako zmenšenina Ema, po mně má smysl pro obskurní humor (včetně toho, že se někdy směje sám a ještě většinou není poznat, jestli se směje nebo brečí) a vnitřní žár pro matematiku zdědil po brněnský babičce. Po kom miluje arktické podnebí, netušíme. Jako každou zimu ale i tuhle s příchodem sněhu výrazně ožil.

Vsuvka. Když jsem byla malá, hltala jsem Pohádky ze zapomenuté země od Dominika Filipa. Nejde o žádný povrchní příběhy o princeznách (kterýma jsem opovrhovala), a retardovaných prosťáčcích z venkova, kteří si je brali za ženy (což jsem těm nafintěným kravkám vždycky ze srdce přála).

Pohádky ze zapomenuté země jsou něco jako kniha Genesis přepsaná Stephenem Kingem. Poslední holčička ve vesnici ztrestané černým morem se sklání nad smrtelným ložem matky. S pohřbem nafouklé mrtvoly, z jejichž nateklých mízních uzlin tryská černá krev, pomáhají trpaslíci. Později dívku na můj vkus bezcitně opustí kvůli postupující katolizaci v kraji. 

Nebo moje oblíbená: Vesnická stařena se intoxikuje při sběru nejedlých hub a podlehne alzheimerovským bludům, že se po její světničce potloukají chlupatí démoni a navíc kradou. 

Garantuju vám, že v téhle knize nikdy a nic nedopadne dobře. Někdy je to nahnutý – už si radostně mnete ruce, teď se to snad ani nemůže posrat. Prásk, autor nechá na poslední chvíli hlavního hrdinu umrznout v závěji, přijde mor, nebo to nejhorší, přijdou trpaslíci. Jak říkám, je to skvělá kniha a mám pocit, že mě nic nemohlo na neustále hrozící úskalí života připravit lépe. Možná bych bez ní neměla panické ataky, zato bych měla atrofovanou představivost a nehty okousané nudou.

Jedna z  pohádek je o sněhulích, bytostech z jiného světa. Sněhule přilétají v zimě, fascinované sněhem a ledem. Když k jedné z nich nedej bože začnete cítit něco jako city a pokusíte se s ní navázat s ní plnohodnotný partnerský vztah, dostanete od autora samozřejmě opět přes prsty. Sněhule umře, vám velmi pomalu a bolestivě vykrvácí srdce a do kraje přijdou žoldáci nakažení morem. 

O mrtvých jen dobře, ale myslím, že někdo ze Žmurových předků se Sněhulí prožil krátký, zato intenzivní vztah (než mu puklo srdce). Protože vždycky, když přijde počasí, před kterým bych se já nejradši na půl roku schovala do nory a hibernovala, tak Žmur vyběhne v euforii ven a udělá ve sněhu svýho andělíčka blaženosti. Ale takhle epicky rozmazat psí hovna, to by snad nedopustil ani Dominik Filip!