Dohazovačka

 

Minule jsme u Dominika Filipa odstartovali čtenářský kroužek fosilní literatury, dnes můžeme rovnou navázat ultimátní klasikou. Božena Němcová, Babička. Právě tahle kniha je prý důvodem, proč generace Z se čtením skončila navždy a sjíždí videa na TikToku.

Po Koránu a Mein Kampf patří Babička do první trojky nejkontroverznějších knih světa. Vesnická selanka napsaná rukou ženy s čerstvým monclem pod okem od manžela. Neobjektivní vyobrazení vztahů mezi šlechtou a plebejci. Gender nekorektní, věkově diskriminační. Sotva padesátnice v nejlepším věku, ve kterém mají ženy řídit firmy a plánovat první umělé oplodnění, je tady v roli nezdravě spořivé seniorky odsouzené jen k hlídání vnoučat, šíření nevědeckých hoaxů a obsedantnímu hromadění odpadků včetně kůrek od pečiva.

Kapitola O Viktorce byla prostě jasnou volbou pro jeden z pochmurným zimních večerů na návštěvě u našich. Původně jsem si myslela, že zaujme jen Čičman, která je ve všem po mně. Babička ale tajemným magnetismem přitáhla i Žmura. Jen si dal záležet, aby to navenek nehltal stejně jako Čičman.

Trochu jsem se bála, aby hlavní okruh dotazů nesměřoval na černého myslivce a vojenské konflikty napoleonských válek. Jeho císařská výsost odpustí, ale tohle téma je pro mě stejně zakletý jako národní obrození.

To se díkybohu nestalo, protože děti mnohem víc zaujal škapulíř a funkce dohazovače, který Viktorce domlouval svatbu s mladým Tomšem.

Škapulíř bude každopádně prvním předmětem, který si oba vyrobí v novém roce. „A co se tam tak dává?“ ptá se Žmur a já si rozvzpomenu, že jsem kdysi měla podobný váček od mé babičky, obsahující vysušenou zaječí pacičku a ampuli s jeruzalémskou prstí. Hlavně se mě neptejte, kde k těm proprietám moje babička přišla. Já ji měla za bigotní katoličku, ale dost možná běhala s kámoškama nahá po lese a s výskáním odsekávala zajícům končetiny sekyrkou. Nebo odkusovala? Jestli byla ta hlína zrovna z Jeruzaléma jí taky nemusíme úplně věřit, zvlášť při jejích častých pochůzkách na maloměstský hřbitov. Stejně podezíravý a fascinovaný byly moje děti. Je trochu smutný, že si u nich člověk vybuduje trochu respektu jen jako potomek starýho satanistickýho rodu.

Institut dohazovače jsem jim popsala jako vymřelý obyčej, dokud jsem po návratu do Prahy nezašla pro večeři do Alberta.

„Á, losůsek, brambory a zelenina, to jste hezky vymyslela“ pochválí mě prodavačka za invenci.

Když si balím nákup do tašky, markuje víno pánovi za mnou.

„No vidíte, bílý víno, to se akorát hodí k tý rybě, co má tady pani!“ komentuje nadšeně další položku na pásu. „Nechcete se spolu domluvit na večeři? Ukažte – dyť vy byste se k sobě i hodili!“ 

Situace neodvratně spěje k tomu, že si prodavačka vyžádá vzájemnou výměnu telefonních čísel, zatímco bude dav ve frontě skandovat „Pu-su, pu-su!“

Pán postupně rudne a flekatí. „Já se vomlouvám, na mě doma čeká manželka“ vycouvá z toho jako gentleman. Miluju prodavačky, co žijou příběhy svých zákazníků. Dělala bych to taky. Ale v tomhle případě jsem byla fakt vděčná, že se pán neotočil jen pro kondomy.