Slepičince útočí

 

Hlína je všechno, mohla bych vám shrnout roční bilanci mého balkonového farmaření. Minulou sezónu jsem všechno pěstovala v černozemním bio substrátu. Výsledky? Z keříčkového rajčete, co mělo v popisku výrobce výšku 40 centimetrů, jsem vypěstovala zhruba trojnásobného titána. Papriky jsem rozdávala po návštěvách jako správná holka z venkova.

Černozem voněla žížalama, humusem a deštěm. Když jsem stiskla kyprou hroudu v dlani, pochopila jsem, proč se nechal hrabě Dracula převážet v zemině až do Anglie. Vlezla bych si tam hned taky.

Letos jsem si stejný pěstební substrát objednala znovu, ale evidentně mi nebylo přáno. První balík „se" roztrhl v dodávce DPD. S tou skutečností mě telefonicky obeznámil řidič tak vztekle, že jsem mu generální úklid dodávky fakt přála. Celkem by mě zajímalo, co by mu na takhle zfušovaný doručení řekl hrabě Dracula.

Druhá zásilka byla přes PPL a ztratila se úplně. V tu chvíli už mi ale sazenice přerůstaly přes hlavu, takže jsem koupila bezejmenný substrát z nejbližšího supermarketu.

Když jsem dovlekla ten 25kilovej pytel domů a otevřela ho, naplno jsem pochopila tíhu tohoto omylu. Substrát byl vlastně XXXL puzzle, z něhož jste si mohli poskládat ovčí nohu i s kopytem, kořenový systém řepky olejky, šrapnel z druhý světový a tílko traktoristy. A vůbec nevoněl!

Na další hrátky s pytli o hmotnosti sešrotovaného školáka už jsem neměla čas ani náladu, takže jsem sazenice přesadila a slíbila jim, že substrát časem vylepším. Příležitostně.

Příležitost nastala, když Lidl v rámci francouzského týdne uvedl granulované slepičince. Management řetězce nejspíš kalkuluje s variantou, že v Malešicích nežije početná francouzská komunita, kterou by tímto gestem mohl urazit. Na druhou stranu, lidí se zálibou ve šnecích a camembertu, se nějakým tím hovnem snad ani dotknout nejde. Namazali by si ho na bagetu a dali tomu nafrněný název, který by celý  zbytek světa vyslovoval špatně.

Tříkilovka slepičinců stojí asi 60 korun. A je stejný zlo, jako kdyby se prodávalo tříkilové balení zubní pasty, protože předepsané dávkování je jedna polévková lžíce na rostlinu. Z pytle neubylo skoro nic. Docela se mi příčí představa, že bude ještě generace mých vnuků doma skladovat sušený hovna po babičce, a tak jsem do truhlíků marnotratně nasypala asi trojnásobnou dávku. Zalila jsem to dvěma konvemi a s pocitem dobře udělané manuální práce odešla do své virtuální práce vytvářet barevné tabulky a cloudová řešení.

Patro nad námi bydlí pan Kalashnikov z Kazachstánu, který vypadá přesně jako váš předsudek o obyvateli této postsocialistické republiky. Pan Kalashnikov je divoce zarostlý, zavalitý a jednu dobu jsme ho podle dutých ran do podlahy podezírali, že doma chodí ozbrojen stejnojmenným ikonickým samopalem. Později se k našemu zklamání ukázalo, že šlo jen o berli.

V čem ale Kalashnikov rozhodně přeplnil očekávání, je úplně jiná zbraň hromadného ničení. Jde o schopnost jeho hlasivek rozkmitat chrápání o síle jaderné pumy. Kalashnikov minulé léto někde sehnal ženu, neptejte se mě kde ani za kolik. Musela to být silná žena ve všech ohledech, ale noční detonace nezvládala, takže svýho milovanýho partnera vyhostila s karimatkou a spacákem na balkon.

V těch dnech jsme se seznámili se sousedy z 5. patra a ze všech bytů okolo balkonu pana Kalashnikova. Byly to dny plné nevyspání a sepisování manifestu proti odkládání nepohodlných mužů na balkony. Někteří sousedi nabízeli nemalé částky za vakuové utěsnění jeho bytu. Mně by po třech týdnech beze spánku stačilo ho prostě jen zazdít nebo podminovat.

Vyřešilo se to samovolně na podzim, kdy s prvním sychravým dnem Kalashnikov bouchl do stolu, rozešel se se svou letní láskou a vybojoval si tak právo chrápat doma.

Podezřelým z nejrůznějších odporných činů ale zůstal, protože když jsem ten den čekala na výtah, přidala se ke mně sousedka z 5. patra, paní Hrabáčková.

„Kalashnikov už zase něco nekalýho dělá na balkoně“ nezdržovala se sousedka zdvořilostmi. „Asi si tam stloukl latrínu. Nebo někoho zabil.“

Než jsem se stihla zamyslet nad důvodem těchto vážných obvinění, odemkla jsem dveře našeho bytu. Otevřeným balkonem profukuje těžký vánek francouzského venkova. Slepičince vydatně zalité vodou vytvořily v truhlících mazlavé skupenství prvotřídního sirovodíku.

Je to destilát toho nejhoršího, co jste za svůj život cítili. Zapomeňte na fermentovanou rybí omáčku, islandské shnilé ovčí hlavy i na vietnamské pohřební rituály. Teprve granulované slepičince jsou důkazem o pomíjivosti života (a dobrých sousedských vztahů).

Zbývá mi už jen pár dnů, než paní Hrabáčková zalarmuje policii. Ta u Kalashnikova objeví tak maximálně vodku a kalhotky mokré snad od slz, které u něj jeho milá ve spěchu zapomněla. Nepotřebujete někdo 2,5 kila slepičinců? Potřebuju se zbavit důkazů.

Paprikový výhled z oken. Proč jsou tam ty pingpongáče?
Kdo si ještě vzpomene na post o paní s klacíkem, tak už je doma.

 

 

 

Out of comfort

 

Mám ráda ty sdílecí večery, když už děti spí a my se s Emem rozvalíme po gauči a povídáme si o životě. Ještě radši mám, když Emovi občas ujede pusa a nezdaj se mu dost dobrý moje strategie, jak bojovat se strachem.

„Vždyť jsi zatím nic nedotáhla,“ poučuje mě třeba takhle Em z gauče a podloží si polštářkem nohy v teplejch ponožkách. „KBT terapii jsi nedochodila, na terapeuta po telefonu ses vykašlala, na ketamin do Psyonu to nejdeš ani zkusit.“

A já si pak připadám jako Rambo, co se čerstvě vrátil z Vietnamu. Skáče celej zkrvavenej z helikoptéry, skáče ze zalesněnýho svahu, skáče přes divokou řeku (prosím vás, berte mě s rezervou, já jsem u Ramba pokaždý usnula ve dvanáctý minutě, ale intuice mi říká, že takhle nějak to ve scénáři klidně mohlo být).

„Ale neproskočil jsi hořícím kruhem z vrcholu Everestu,“ řekl by Rambovi zklamaně Em se svýma pletenýma ponožkama a poučil by ho o tom, že je slaboch.

„A kde jsi byl ty, když jsem chodila po Bulovce, dělala trenažér sociofobikovi, přetrpěla hodinu s nesympatickým chlápkem, kterýho bych musela poslouchat další tři měsíce v kuse, aby mě vzali do Psyonu a zdrogovali?“ zeptala jsem se Ema a všichni to tak nějak tušíme: Em žil svůj pohodlnej život a stýkal se s příjemnýma inspirativníma lidma v podnicích s tankovou Plzní a domácím nakládaným hermelínem.

A tak si Psice založila ruce, řekla „dost“ a vymyslela párovou hru „out of comfort“. Pravidla jsou dost jednoduchý. Domluvíte se s tím druhým, jestli se mu daný termín hodí. Pokud ano, jednoduše mu vybookujete kalendář a s úsměvem přecházíte všechny jeho marný snahy dozvědět se aspoň střípek z toho, o jaký typ mučení půjde.

To se totiž dozví až ráno v Den D, kdy najde v bytě schovanou obálku s konkrétním zadáním. A všichni asi tušíme, že nepůjde zrovna o thajskou relaxační masáž chodidel. Součástí zadání totiž je, aby to byla činnost, při který se vám v žilách zoufale rozleje adrenalin spolu s pocitem „bojuj nebo uteč.“ Až na to, že utéct nemůžete. Máte to v kalendáři a přišli byste doma definitivně o celou svou čest.

„Já tě zabiju, nemůžu zvednout ani rohlík“ říkal mi tehdá Em u večeře, když se vrátil z XXL hardcore kruháče a jedl přímo z talíře jako štěně. Ale zároveň uznal, že trenérka je vlastně fajn a někdy příště půjde zas.

„Musím vymyslet něco horšího,“ běželo mi hlavou po tomhle testovacím zadání a přihlásila jsem Ema na nejvíc ezoterické rodinné konstelace, které jsou v Praze k mání. Tam se Emovi nechtělo dost zásadně a zároveň se ukázalo, že je dost velká chyba prozradit zadání dřív než ten den. Konkrétně se s ním nedalo rozumně promluvit celý tři dny.

Ale pak se vrátil a dost nadšeně popisoval, že tam byl jedinej chlap a v závěrečné konstelaci ztělesňoval Boha a ležely před ním všechny zúčastněné ezoženy. „Příště raději něco jen pro muže“ dopřesnila jsem si zadání svého dalšího ďábelského plánu, ale do toho mi přišel úkol od Ema.

Zadání bylo jít na kurz Smysluplných rozhovorů a celkem by mě zajímalo, jestli i vy za touto výzvou vidíte tu implicitní urážku mezi řádky. Em nejspíš defaultně usuzuje, že smysluplná konverzace je totálně mimo mou komfortní zónu. Jako vážně?

Ale šla jsem i jako uražená, právě tyhle pocity k výzvě padnou jak ulitý. Ostatně byl to jediný pocit nepohodlí. Kromě toho, že jsem musela nepřipravená vymýšlet důvody, proč jsem se na tenhle kurz přihlásila, samozřejmě v rozporu s tím, co o mě v úvodním mailu nalhal Em. Bylo celkem občerstvující bavit se s deseti úplně neznámýma lidma nad vnitřní prázdnotou nebo pocitem, kterej máte ze svých narozenin.

Zkrátka se potřetí ukázalo, že se mozek sice může přetrhnout, aby tyhle diskomfortní nápady úplně vymazal, nebo aspoň hodně znepříjemnil. Ale pak sedí na baru a zve na panáky endorfinu všechny mozkový centra i tu protivnou amygdalu, aby to znova všem převyprávěl a patřičně zveličil svý hrdinství.

Čekali byste, že příště kolem toho nebude dělat takový cavyky, ale to se samozřejmě mýlíte. „Budou tam cizí lidi a strašně se ztrapním. Kdoví, jestli se nepočůrám“ krčí se ta rosolovitá hmota někde u kraje lebky a všechno začíná nanovo.

Ale teď jsem na řadě já. Nějaké nápady, jak Emův mozek zahnat do kouta? 

Pugetofobie

Něco na sebe prásknu. Nesnáším řezaný květiny. Nejspíš to má něco společnýho s mou nekrofobií. Ale když se nad tím věcně zamyslíme do podrobna, myslím, že vám na konci tohoto postu budou vadit úplně stejně.

Vůbec nevím, kde se vzal zvyk obdarovávat někoho květinou, ale je to až sarkasticky depresívní akt. Spolu s uřezaným karafiátem/ růží/ gerberou/ whatever obdarovaný holce vlastně nedáváte nic jinýho než připomínku jejího vlastního stárnutí a smrtelnosti.

Jasně, první den to pořád vypadá k světu. Ale my všichni víme, co se stane třetí, pátý a nedejbože desátý den, žejo? Začne se to celý naklánět dolů, opadávají tomu lístky, zatímco ve vodě už se množí rozkladný bakterie a sápou se po stoncích nahoru z vázy, aby se vám rozlezly po bytě a sežraly vašemu křečkovi nohu. Brrr.

Pro mě je to stejný, jako kdyby jste mi přinesli mrtvýho zakrslýho králíka v celofánu se srdíčkama. „Jééé, králíček“ řekla bych falešně nadšeným tónem, „a jak hezky voní“, zaryla bych nos do jeho srsti.

„Máš na něj vázu?“, zeptali byste se mě, protože vy samozřejmě netušíte, že vůbec někdo může nesnášet rozkládající se králíky na stole, naopak, vždyť to přece strašně romantický gesto.

„No to bohužel asi nemám,“ snažila bych se z toho vyvlíknout. „To nevadí, dáme ho do tady toho půllitru“ řekli byste vy a násilím vecpali tu králičí kožku do mé nejoblíbenější nádoby na pití, až by z toho chudáka lítaly odřezky masa. „To je krása, úplně to tu tvoji nudnou kuchyň rozveselilo“ řekli byste spokojeně.

„Musím si koupit novej krígl,“ honilo by se mi hlavou každý další den, co by králík ze své původní smrtelné ztuhlosti začal měknout, klopit uši dolů a vylézali z něj červi.

Tahle situace se naštěstí nestává často, protože Em je obeznámen. V práci se na mou pugetofobii samozřejmě zapomíná, takže jednou za rok na své narozeniny štítivě odnesu z Korporátu zcela zbytečně předraženou kytici, za kterou mi mohli radši koupit něco k jídlu nebo štětku za záchod. O pár minut později s ní podaruji paní na záchodech v metru, což je ve finále dobrej skutek do zápisníčku.

Nedávno měla ale narozeniny Čičman a v souvislosti s touto událostí se doma objevilo asi 50 tulipánů, fakt. Monstróznější kytici byste nezabavili ani  květinovým překupníkům z Amstru, prostě jedná velká tulipánová genocida.

Čičman byla nadšená a já jí to nechtěla kazit. „Do týdne uhnijou a tu karafu si vydezinfikuješ“ opakovala jsem si potichu a pozorovala přitom pyl z jejich mrtvých hlaviček, jak mi padá do talíře s večeří. Jako když se vám v tramvaji sypou do klína lupy umaštěnýho chlápka, co se rozvaluje na sedadle před vámi a drbe se za uchem.

Toho dne jsem přišla o nosní dírky. Prostě mi zarostly. „No to máte alergii jak vyšitou“ byli se mnou v ordinaci ORL rychle hotoví. Tady máte kapky a rovnou se objednejte se na alergologii, tam vás vezmou stejně až na podzim.

Jakože cože? Alergii? Já, míšenec rakousko-uherské a východočeské krve bez jakékoliv stopy téhle zpovykané nemoci v žádné z příbuzenských linií? Já, člověk, který může jíst krevety po kilech a cmrndat si za ně omáčku z roztočů?

To mě docela vykolejilo, ale vzápětí samozřejmě převážily benefity. Už žádné řezané květiny. Never ever! Že mě to s tou alergií nenapadlo dřív.

                                     Nový zábavný způsob, jak zabít Psici

                                  za ilustrák díky Dominika Roseclay/ Pexels

Desetiletá limitka

 

Jestli je nějakej marketingovej trik, kterým si mě prodejci pokaždý namažou na chleba, pak jsou to limitované edice.

Pokaždý mi to připomene našeho nebožtíka labradora, když začala fena od sousedů hárat. Náš Britto zaregistroval od prvního dne a projevoval eminentní zájem. Zdrhačky z domova a rádoby nenápadné postávání za plotem („jen tady něco hledám, nenašli jste tu náhodou mé hodinky?") bylo na denním pořádku. Brzy ztratil veškeré zbytky své chatrné důstojnosti a co za to naopak dostal? Mohl si k ní přivonět.

Potom Asta houpavým krokem odešla, protože přitloustlej labrador na značkových granulích očividně nebyl její typ. Na rozdíl od zrzavýho křížence Péti, největšího pošuka v celý čtvrti.

Přesně po vzoru našeho psa takhle pravidelně nalítávám na limitované zboží v rámci mezinárodních dnů našeho Lidlu. Naposled jsem okamžitě zaregistrovala malinové Shandy, šest malých elegantních lahviček nealko piva s příchutí grenadiny.

Doma jsem si otevřela první lahvičku po náročným pracovním dnu. Seděla jsem na balkóně a olizovalo mě odpolední slunce. Shandy chutnalo přesně tak, jako když pomalu s důrazem na první slabiku vyslovujete tenhle šumivě sametový název. Chutnalo jako americká limonáda, na kterou mě máma vzala jako malou do odstavenýho letadla předělanýho na fancy kavárnu.

Ta buržoazní limoška musela být jen kvůli tomu vysloužilýmu Boeingu děsně předražená i za socialismu. Ale já si ji šetřila, abych ten pocit blaha prodloužila pokud možno napořád. S brčkem v puse a přivřenýma očima jsem se dívala z okýnka tak dlouho, až se trávník přeměnil na šlehačku z mraků a moje tepláky na stejnokroj letušky na služebce do L.A.

Za pár dnů jsem si nenápadně běžela pro další sixpack tekutého flashbacku z dětství a víte, co se stalo? Místo classy Shandy ve stejném regálu zabrala španělská sangria v plastový petce. Sotva jsem si stihla přivonět, a je to pryč.

Podobně se to má s dnešními desátými narozeninami Čičman. Posledních pár dnů jsme byly s Čičman samy, protože Em se Žmurem odjeli na pánskou jízdu. Zjistila jsem díky tomu, že jsme se s Čičman octly v ideálním (ale nejspíš taky v prchavě mihotavém) věkovém průsečíku.

Už je natolik velká, že to výrazně eliminovalo podíl ufňukanosti a záchvatů pláče kvůli čemukoliv. Zároveň ale ještě není tak velká na to, aby předčasně vyrostla z dětského světa (jak se to už zdárně podařilo Žmurovi a neptejte se mě, kdy přesně se v něm zapnul autopilot puberta).

Prostě je přesně taková, jak jsem o ní snila, když jí byly dva roky a při záchvatech vzteku se válela na ulicích v psích hovnech a roztírala si je po obličeji spolu se svými slinami.

Je ve věku, kdy jí ještě není trapný říkat mi klidně 3 x denně „mám tě ráda“.

Je ve věku, kdy si píše přání na papírky a strká si je do kouzelný krabičky s nápisem „splní se“.

Je ve věku, kdy chodí oblečená jako Dan Nekonečný v nejlepších letech a nestydí se za to.

A já ji žeru jako Shandy a s každým novým dnem doufám, že tam zbyde ještě další lahvička znamenitosti i na zítřek. Všechno nej, Čičman!