Desetiletá limitka

 

Jestli je nějakej marketingovej trik, kterým si mě prodejci pokaždý namažou na chleba, pak jsou to limitované edice.

Pokaždý mi to připomene našeho nebožtíka labradora, když začala fena od sousedů hárat. Náš Britto zaregistroval od prvního dne a projevoval eminentní zájem. Zdrhačky z domova a rádoby nenápadné postávání za plotem („jen tady něco hledám, nenašli jste tu náhodou mé hodinky?") bylo na denním pořádku. Brzy ztratil veškeré zbytky své chatrné důstojnosti a co za to naopak dostal? Mohl si k ní přivonět.

Potom Asta houpavým krokem odešla, protože přitloustlej labrador na značkových granulích očividně nebyl její typ. Na rozdíl od zrzavýho křížence Péti, největšího pošuka v celý čtvrti.

Přesně po vzoru našeho psa takhle pravidelně nalítávám na limitované zboží v rámci mezinárodních dnů našeho Lidlu. Naposled jsem okamžitě zaregistrovala malinové Shandy, šest malých elegantních lahviček nealko piva s příchutí grenadiny.

Doma jsem si otevřela první lahvičku po náročným pracovním dnu. Seděla jsem na balkóně a olizovalo mě odpolední slunce. Shandy chutnalo přesně tak, jako když pomalu s důrazem na první slabiku vyslovujete tenhle šumivě sametový název. Chutnalo jako americká limonáda, na kterou mě máma vzala jako malou do odstavenýho letadla předělanýho na fancy kavárnu.

Ta buržoazní limoška musela být jen kvůli tomu vysloužilýmu Boeingu děsně předražená i za socialismu. Ale já si ji šetřila, abych ten pocit blaha prodloužila pokud možno napořád. S brčkem v puse a přivřenýma očima jsem se dívala z okýnka tak dlouho, až se trávník přeměnil na šlehačku z mraků a moje tepláky na stejnokroj letušky na služebce do L.A.

Za pár dnů jsem si nenápadně běžela pro další sixpack tekutého flashbacku z dětství a víte, co se stalo? Místo classy Shandy ve stejném regálu zabrala španělská sangria v plastový petce. Sotva jsem si stihla přivonět, a je to pryč.

Podobně se to má s dnešními desátými narozeninami Čičman. Posledních pár dnů jsme byly s Čičman samy, protože Em se Žmurem odjeli na pánskou jízdu. Zjistila jsem díky tomu, že jsme se s Čičman octly v ideálním (ale nejspíš taky v prchavě mihotavém) věkovém průsečíku.

Už je natolik velká, že to výrazně eliminovalo podíl ufňukanosti a záchvatů pláče kvůli čemukoliv. Zároveň ale ještě není tak velká na to, aby předčasně vyrostla z dětského světa (jak se to už zdárně podařilo Žmurovi a neptejte se mě, kdy přesně se v něm zapnul autopilot puberta).

Prostě je přesně taková, jak jsem o ní snila, když jí byly dva roky a při záchvatech vzteku se válela na ulicích v psích hovnech a roztírala si je po obličeji spolu se svými slinami.

Je ve věku, kdy jí ještě není trapný říkat mi klidně 3 x denně „mám tě ráda“.

Je ve věku, kdy si píše přání na papírky a strká si je do kouzelný krabičky s nápisem „splní se“.

Je ve věku, kdy chodí oblečená jako Dan Nekonečný v nejlepších letech a nestydí se za to.

A já ji žeru jako Shandy a s každým novým dnem doufám, že tam zbyde ještě další lahvička znamenitosti i na zítřek. Všechno nej, Čičman!