Slepičince útočí

 

Hlína je všechno, mohla bych vám shrnout roční bilanci mého balkonového farmaření. Minulou sezónu jsem všechno pěstovala v černozemním bio substrátu. Výsledky? Z keříčkového rajčete, co mělo v popisku výrobce výšku 40 centimetrů, jsem vypěstovala zhruba trojnásobného titána. Papriky jsem rozdávala po návštěvách jako správná holka z venkova.

Černozem voněla žížalama, humusem a deštěm. Když jsem stiskla kyprou hroudu v dlani, pochopila jsem, proč se nechal hrabě Dracula převážet v zemině až do Anglie. Vlezla bych si tam hned taky.

Letos jsem si stejný pěstební substrát objednala znovu, ale evidentně mi nebylo přáno. První balík „se" roztrhl v dodávce DPD. S tou skutečností mě telefonicky obeznámil řidič tak vztekle, že jsem mu generální úklid dodávky fakt přála. Celkem by mě zajímalo, co by mu na takhle zfušovaný doručení řekl hrabě Dracula.

Druhá zásilka byla přes PPL a ztratila se úplně. V tu chvíli už mi ale sazenice přerůstaly přes hlavu, takže jsem koupila bezejmenný substrát z nejbližšího supermarketu.

Když jsem dovlekla ten 25kilovej pytel domů a otevřela ho, naplno jsem pochopila tíhu tohoto omylu. Substrát byl vlastně XXXL puzzle, z něhož jste si mohli poskládat ovčí nohu i s kopytem, kořenový systém řepky olejky, šrapnel z druhý světový a tílko traktoristy. A vůbec nevoněl!

Na další hrátky s pytli o hmotnosti sešrotovaného školáka už jsem neměla čas ani náladu, takže jsem sazenice přesadila a slíbila jim, že substrát časem vylepším. Příležitostně.

Příležitost nastala, když Lidl v rámci francouzského týdne uvedl granulované slepičince. Management řetězce nejspíš kalkuluje s variantou, že v Malešicích nežije početná francouzská komunita, kterou by tímto gestem mohl urazit. Na druhou stranu, lidí se zálibou ve šnecích a camembertu, se nějakým tím hovnem snad ani dotknout nejde. Namazali by si ho na bagetu a dali tomu nafrněný název, který by celý  zbytek světa vyslovoval špatně.

Tříkilovka slepičinců stojí asi 60 korun. A je stejný zlo, jako kdyby se prodávalo tříkilové balení zubní pasty, protože předepsané dávkování je jedna polévková lžíce na rostlinu. Z pytle neubylo skoro nic. Docela se mi příčí představa, že bude ještě generace mých vnuků doma skladovat sušený hovna po babičce, a tak jsem do truhlíků marnotratně nasypala asi trojnásobnou dávku. Zalila jsem to dvěma konvemi a s pocitem dobře udělané manuální práce odešla do své virtuální práce vytvářet barevné tabulky a cloudová řešení.

Patro nad námi bydlí pan Kalashnikov z Kazachstánu, který vypadá přesně jako váš předsudek o obyvateli této postsocialistické republiky. Pan Kalashnikov je divoce zarostlý, zavalitý a jednu dobu jsme ho podle dutých ran do podlahy podezírali, že doma chodí ozbrojen stejnojmenným ikonickým samopalem. Později se k našemu zklamání ukázalo, že šlo jen o berli.

V čem ale Kalashnikov rozhodně přeplnil očekávání, je úplně jiná zbraň hromadného ničení. Jde o schopnost jeho hlasivek rozkmitat chrápání o síle jaderné pumy. Kalashnikov minulé léto někde sehnal ženu, neptejte se mě kde ani za kolik. Musela to být silná žena ve všech ohledech, ale noční detonace nezvládala, takže svýho milovanýho partnera vyhostila s karimatkou a spacákem na balkon.

V těch dnech jsme se seznámili se sousedy z 5. patra a ze všech bytů okolo balkonu pana Kalashnikova. Byly to dny plné nevyspání a sepisování manifestu proti odkládání nepohodlných mužů na balkony. Někteří sousedi nabízeli nemalé částky za vakuové utěsnění jeho bytu. Mně by po třech týdnech beze spánku stačilo ho prostě jen zazdít nebo podminovat.

Vyřešilo se to samovolně na podzim, kdy s prvním sychravým dnem Kalashnikov bouchl do stolu, rozešel se se svou letní láskou a vybojoval si tak právo chrápat doma.

Podezřelým z nejrůznějších odporných činů ale zůstal, protože když jsem ten den čekala na výtah, přidala se ke mně sousedka z 5. patra, paní Hrabáčková.

„Kalashnikov už zase něco nekalýho dělá na balkoně“ nezdržovala se sousedka zdvořilostmi. „Asi si tam stloukl latrínu. Nebo někoho zabil.“

Než jsem se stihla zamyslet nad důvodem těchto vážných obvinění, odemkla jsem dveře našeho bytu. Otevřeným balkonem profukuje těžký vánek francouzského venkova. Slepičince vydatně zalité vodou vytvořily v truhlících mazlavé skupenství prvotřídního sirovodíku.

Je to destilát toho nejhoršího, co jste za svůj život cítili. Zapomeňte na fermentovanou rybí omáčku, islandské shnilé ovčí hlavy i na vietnamské pohřební rituály. Teprve granulované slepičince jsou důkazem o pomíjivosti života (a dobrých sousedských vztahů).

Zbývá mi už jen pár dnů, než paní Hrabáčková zalarmuje policii. Ta u Kalashnikova objeví tak maximálně vodku a kalhotky mokré snad od slz, které u něj jeho milá ve spěchu zapomněla. Nepotřebujete někdo 2,5 kila slepičinců? Potřebuju se zbavit důkazů.

Paprikový výhled z oken. Proč jsou tam ty pingpongáče?
Kdo si ještě vzpomene na post o paní s klacíkem, tak už je doma.