Dělám si to sama

Nějakou dobu jsem žila v přesvědčení, že jsem v životě celkem soběstačná. A skromná, hodilo by se vytesat pozlaceným písmem. Karanténa mi nastavila zrcadlo, nakřáplý mou vlastní pěstí. Jsem rozmazlenej nesamostatnej fracek.

Poprvé mi to došlo, když mi volali od zubaře: „Paní Psicová, všichni se díváme na zprávy, že? Takže vás asi moc nepřekvapí, že tu prevenci budeme muset odložit, počkejte si, vezmu si kalendář. Ém, na neurčito.“

„No moment, ale co čištění zubního kamene? A co když mě začne bolet zub?“ svíjím se v panice jako odhalený poloprůhledný členovec žijící ve tmě pod kamenem, kde zamýšlel pohodlně strávit zbytek svého života.

„Jsme ve válce“, prohlásí pateticky sestra. „Když vás bude něco bolet, přijdete si na akutní příjem a pan doktor vám to vytrhne. Vrtat se nesmí, nemáme respirátory. Pěkný den a děkujeme za vaši přízeň“, třískne sluchátkem.

Ten den jsem se naučila čistit zubní kámen pomocí nůžtiček na nehty.

Ještě pár dnů poté mě krutě brala rozrýpaná dáseň, než se mi podařilo pozornost přeostřit na jinou tichou bolest. Vlasy. Ty aspoň nekrvácí, ale zato mi začínají doslova přerůstat přes hlavu.

Vlichotila jsem se za tím účelem do přízně Em. Pro to jedno odpoledne jsem zapomněla na to, jak mě většinu života vysírá svou nezlomitelnou preciznosti. Jak by ustřiženou tapetu nejradši přeměřil elektronovým mikroskopem a křivě upižlané atomy rozřezal na přesné půlky gama nožem.

„Vlasy? Jak to jako myslíš, přibližně tři centimetry? Jakou odchylku na každé straně toleruješ? Dá se to vyřídit se zastřihovačem vousů? A proč zrovna já?“ je jen namátkový výběr otázek, které následovaly.

Naštěstí díky synchronicitě událostí kdesi o čtyřicet kilometrů dál F. zrovna stříhala loba.

F. je na tom se soběstačností mnohem dál než já a vsaďte se, že dokonce dál než vy. F. nečeká na karanténu a stříhá se sama už dávno. „Normálka“, odzívla si nad prvostřihačkou. „Na youtube toho najdeš mraky!“

O tom, čeho všeho mraky se dají najít na youtube, bych mohla napsat samostatný nechutný post. Když se ale pro dnešek zaměříme jen na stříhání vlasů, tak najdete hlavně videa s emotivní podkresovou hudbou, kde se na vás usmívají profi ostříhaný holky s fancy nůžkama. Vlasy si vážou do culíku na všechny možný strany, stříhají to lehkomyslněji, než já tapetu a z oslňujícího výsledku by se šla moje kadeřnice otrávit kysličníkem, pokud by měla aspoň kousek cti v těle.

Musím se přiznat, že mi to otevřelo úplně nový svět. Naučila jsem se to nejdřív bez nůžek, zato se sexy hudbou, vlněním boků, mrkáním a závěrečnými palci nahoru. Em to chtěl vidět večer bez oblečení, ale ve mně dosud kvasila hořkost nad jeho odmítnutím.

Když jsem si si žoužala culík našima tragickýma nůžkama používanýma zejména na domečky z lepenky, myslela jsem (kromě toho, že jsme ve válce a že by na mě sestra od zubaře byla hrdá) na to, že jsem si zapomněla přečíst komentáře pod tutoriálem.

Jak mě mohlo utěšit, většina z nás řeší ten samý problém:

Pak je to jako s koronavirem. Statisticky 80 % vyšlo ze sebestříhacích pokusů víceméně úspěšně (eM by vám to spočítal na stovky desetinných míst):

No, a pár z nás by skončilo na jednotce intenzívní kadeřnické péče. 

Nevadí. Doma to vypadá, že mám hlavu neustále flirtovně nakloněnou k jedné straně, ale pod rouškou se nějaká ta asymetrie schová. Za pár měsíců už budou tak dlouhé, že je budu moct položit na prkýnko a na jedno mávnutí přeseknout sekyrou. 

A jestli se ptáte, co dalšího mám v diáři na duben, tak je to odstranění mateřských znamínek a gynekologická prevence. Doufám, že aspoň s tím druhým mě eM už nenechá napospas hlubinám internetu.

Tak jde čas: V karanténě

Jasný. Já vím, je to pro dobrou věc. Zatneme zuby a všichni to zvládneme. Dokonce vychází články o tom, jak je to pro rodiče jedinečná šance poznat svoje děti, v dobách hospodářské konjunktury narychlo políbené před spaním.

Jedna konspirační: Koronavirus vyvinuli učitelé během laboratorních prací, abychom si my, zpovykaní rodiče, začali konečně vážit, že se o krakeny někdo vydrží starat 10 měsíců a syndrom vyhoření si vyleží až během letních prázdnin. Moje druhá konspirační teorie směřuje ukazováček na nedoceněné kuchařky z jídelny, které virus kultivovaly ve várnici čaje, nebo na dně hrnce s nedojezeným rýžovým nákypem.

Ať je to jak chce, máme je doma. Když už máme simulátory nakažených, pojďme se podívat, jak to bude vypadat v rodinách, na které se koronavirus nedostane:

Den 1

Spíme do 8:15. Panebože, kdy jsme spali naposled přes týden takhle dlouho?! Po snídani si čteme z knížky a hrajeme slovní fotbal. Na slovo koronavirus vytvoříme řetězec slunce-elán-nálada. Home office je celkem fajn věc, když pořád padá připojení k VPN. Za to přece vy nemůžete. Odpoledne jdeme ven. Ještě v době, kdy si děti mohly házet balónem s jinými dětmi. Piju s ostatníma matkama kafe z kelímku. Venku řvou ptáci a vidím to na další tři měsíce celkem snesitelně.

Den 3

Spíme do 8.30, potom mi volá šéf. Přes víkend se posílily kapacity serverů a VPN je vytuněná pro naše nadstandardní zaměstnanecké nasazení, takže se žádná ranní pohoda s knížkou a kafem v posteli nekoná.

Uprostřed napínavé konferenční schůzky mě ze záchodu hlasitě volá Čičman. „Mamí! Pojď okamžitě sem. Zůstalo mi hovínko v zadku a nejde to utřít!“ Závidím všem lidem, kteří si můžou pustit mikrofon, aniž by ostatní připojení kolegové neslyšeli prdění, hádky o hračky, nebo jen bohapustý a celým bytem prostupující řev.

Den 7

Spíme do 6.30 jako vždy, protože děti si už svoje spánkový dluhy dávno dospaly. Dnešní ranní fotbal padaly slůvka jako nech mě spát- tyran-nutrie-eště jednou mi stáhneš tu peřinu a zabiju tě.

Den 10

Odpoledne jdeme ven, ne zcela bez podoby s komparzem duchařských béčkových filmů. Mám pocit, že mi slunce vyškvaří zornice přivyklé zatemněnému bytu. Lidé pro mě znamenají už jen hlasy v konferenčních hovorech. Já pro ně znamenám prdění, řev a žádosti o nápravu špatně utřenýho zadku.

Proto je pro mě překvapení, když v parku potkám Katku, jednu ze známých matek. Okamžitě se zarouškujeme a hulákáme na sebe přes lavičku. Katka těsně vyhrává 50:49 v soutěži o nejhorší děti, ale to jen díky tomu, že jí Anička v nestřežené chvilce zapnula kameru na notebooku a všichni se díky tomu mohli přesvědčit, že na home office nenosí podprdu a má fleky na noční košili. Děti si udržují přirozený odstup honěním se po parku. „Máš koronavirus!“ plácne mě údychaně Vincek, když nemůže chytit nikoho ve své věkové kategorii.

Den 13

Těstoviny jíme už čtvrtý den v řadě, když mě osvítí nápad při sypání žrádla do Chlupininy misky. Slunečnicový semínka jsou boží. Vůbec netuším, z čeho se vyrábí ty jasně červený a žlutý granule, ale po semolině a protlaku to chutná přesně jako lanýže, fakt. Jen trošku barví jazyk.

Den 17

S Katkou se potkáváme v Žabce a strašně se pohádáme o poslední toaleťák v regálu. Rozežene nás až prodavačka s rozprašovačem Sava.

V rámci velikonoční výzdoby a zapřažení dětí vyfoukáme vejce a nechám jim je ozdobit. Skoro na všech jsou červená koronavirová kolečka a tom posledním je napsaný „NENÁVYDÍM SVOU SESTRU“. No co, když se nezapne kamera, tak to koledníci stejně neuvidí.

Den 21

Ten den došlo žrádlo Chlupině. Snažila jsem se každý den užírat jen po jedné jasně žluté granuli, ale přerostlo mi to přes hlavu. Pěkně se mi po ní spalo. Na rozdíl od červených granulí, po kterých jsem několik předchozích dnů běhala v kolečku po obýváku.

Den 25

„Jíst křečka je normální věc“, vysvětluje eM Čičman.

„Jestli se bude ještě někdy lítat, podívej se do Peru. Tam jedí morčata úplně běžně a nikdo se nad tím neušklibuje“ dodávám, když obaluji Chlupinu ve strouhance.

Den 153

Ten den mě postřelila policie, protože jsem nezaregistrovala pátou změnu otevírací doby pro důchodce, která byla odhlasována během jednoho dopoledne. Špatně se mi před nimi utíkalo, protože si šlapu na vlasy a dovedu zaostřit jen v šeru. Jak dlouho už nefungují kadeřnictví?

Den 3285

Dnes dám na stůl slavnostní ubrus a zavážu si do drdolu vlasy vedoucí z kuchyně až k rohožce u vchodových dveří. Čekají nás domácí maturity. Doufejme, že si děti na vysoké vyberou obor, který budeme schopní vyučovat jednu lekci v předstihu jako dosud. 

Abych nezapomněla, Žmur si našel na Tinderu vážnou známost. Jeho Eliška je dobrá partie, vlastní jednu z největších výroben roušek na Vinohradech. Žmur se stěhuje i s Eliškou v mobilu do vedlejšího pokoje.

Den 12957

Když vyprávím svým vnoučatům, roztomilým malým kyborgům, přes Microsoft Teams o mládí stráveném venku, jejich operační systém na mě hází nechápavý error. Chtějí, abych používala modernější vzdálené přístupy, nakupovala na darknetu a neustále mi vnucují robotickou končetinu místo mého postřeleného pahýlu. 

Dobrou zprávou zůstává, že si za společný důchod v bitcoinech můžeme s eM dovolit hned několik pytlíků granulovaného krmiva pro křečky. eM už pár dnů spí a já píšu své paměti – odstavec po odstavci, vždy po každém kolečku kolem obýváku.

Svařená griotka vděčnosti pro paní Baudyšovou

Když mi bylo devět, jezdila jsem každou sobotu za babičkou. Big adventure, sama přes celý město. Od jara do podzimu na kole. Jednou jsem se strašlivě vymázla na obrubníku pokrytým mokrým listím a babička mi potom čistila fleky od bahna na bundě, abych z toho doma neměla průšvih. Tenkrát bych měla dusno já (za roztrhaný tepláky) a ne máma (za to, že posílá malý dítě na kole bez dozoru).

Obvyklá návštěva babičky spočívala v all you can eat konzumaci lékorek, hraní hazardních karetních her o desetníky a čaji s Alenkou Baudyšovou, nejlepší kejmoškou babičky. Ten čaj babička vařila jen pro mě. Ibiškový. Aby aspoň barvou připomínal svařenou griotku, se kterou si ťukala s Alčou. Mám paměť na vůně a dodneška mám babičku ve vzpomínkách uloženou jako Alpu, levandulový mejdlíčka v prádle a sladký višně.

S Alčou babičku spojovalo několik věcí. Obě byly vdovy a obě se do baráku nastěhovaly nastejno. Občas se přede mnou babička s Alčou štengrovaly, kdo koho v tý době neměl rád víc. Babička si o Alče myslela, že má nezvedený děti a neumí vařit. Paní Baudyšová měla zase svůj jasný názor na babiččiny toalety a kožichy ještě z Innsbrucku, jejího rodného města. V našem poklidném maloměstě musela působit jako Dan Nekonečný rozhazující po ulicích třpytky a kokain.

Tohle všechno se přestalo řešit za okupace. Babička musela většinu kožichů prodat a kuchařské umění paní Baudyšové mělo najednou srovnání. Placky z brambor a mouky uměla stejně dobře jako babička. Občas se rozdělily o kus masa a paní Baudyšová nosila babičce silný slepičí vývary celý šestinedělí, když v lednu 1945 porodila tátu. Ne že by občas neřešily výši důchodů a připálený koláče, ale tohle v nich zůstalo až do mého dětství. Babička umřela pár měsíců po Alče. Vyhrála – to byla jejich poslední výzva. Kdo vydrží dýl.

Připadá mi, že se najednou lidi v mém okolí začínají chovat podobně jako babička s Alčou. Z hodiny na hodinu. Stejně jako je v posledních dnech večer všechno jinak než ráno.

Nevím, jestli sledujete komentáře pod minulým příspěvkem, ale vztah s firmou AAA Záchranné technické služby dospěl do vztahové roviny Kim Čong-un versus Donald Trump. Reklamace zamítnuta. Vyměňujeme si podněty na ČOI a tituly nejhorší zákazník roku jako mezikontinentální balistické střely.

Poslední dny mám vybitý mobil už odpoledne. Všichni píšou, volají, ptají se a zdraví, asi se s mnoha z nich nějakou dobu neuvidíme. Takže když volal někdo z AAA, nejdřív jsem si myslela, že jde o telemarketing ojetin. Místo toho volal nový ředitel ZTS, jak vám došlo určitě rychleji než mě. Neuvěřitelně sympatický pán, se kterým jsme probrali nejen (nově) uznanou reklamaci a starý kotle, ale taky ayurvédu, indický čaje a to, co jsme si o sobě navzájem mysleli, než jsme si zavolali.

Asi vám tady ani nemusím popisovat, jak boží je home office a kolik práce uděláte s dvěma dětma, co vám za zadkem odpalují prskavky z Vánoc. Ale. Díky tomu se začala formovat skupinka kolem krakeních spolužáků. Jedno dopoledne hlídáte vy a druhý den můžete fakt pracovat, protože jsou děti na střídačku jinde. Při vyzvedávání si dáte společný kafe a dozvíte se věci, na který dřív nebyl vůbec čas.

Nepopírám temnou stránku síly. Koronašmejdy, chrchlající lidi v metru a chrchlající lidi v práci, který se s vámi přes centrální klimošku solidárně rozdělí o obsah svých plic (zlatý prskavky za zadkem).

Ale pokud by z těch všech sraček měla na konci potrubí mezi lidmi zbýt esence vztahu babičky a Alči Baudyšové, bude to znatelný přilepšení, než to jen se sklopenýma ušima přežít.

Náfuka

Když už jsme tady nakousli téma věcí, co se nehodí.

Em v sobotu odjel na dva týdny na svou několik měsíců v předstihu plánovanou cestu do Kolumbie. Nebudeme se tady bavit o konspiračních teoriích, ale sotva za sebou zabouchl dveře, překročil hranice Prahy koronavirus, moje máma a taky začal ve stejný okamžik kapat kotel. Náhoda? Nemyslím si.

Přinejmenším ze strany kotle jde o předem promyšlenou a dokonale načasovanou sabotáž.

Doma to začalo připomínat strašidelný barák v koloniálním stylu, ve kterým se zlověstnými chodbami šourají už jen vyšetřovatelé paranormálních jevů s ghost metery, protože členové rodiny se týden po nastěhování navzájem upižlali nožíkem na máslo. Na konci filmu zpravidla dochází k odhalení, že barák stojí na indiánským pohřebišti. Upižlaný rodině už to život nevrátí, ale stay tuned. Těšte se na další díl, a do tý doby bacha na příbory a mrtvý indiány.

U nás to bylo podobný. Jdete spát a najednou vás z dřímoty vytrhne zvuk sestřeleného bombardéru Junkers 89 včetně smrtelného zachroptění generála Ernsta Udeta. Vyběhnete na chodbu vyzbrojeni nožíkem na máslo. A tam nic.

Ráno si umyjete obličej teplou vodou. Smrdí připálenou gumou.

Obouváte se a u toho zamyšleně hloubáte, jestli to náhodou nemá spojitost s vaší noční můrou. Čichal snad někdo z vás k mrtvýmu esesákovi? Ne? Tak jak si můžete být jistí, že nesmrdí po spálený gumě?

Než si stihnete tuhle otázku zodpovědět, vyteče vám z boty něco černýho.

„Tak to už je vrchol, náš barák stojí na fašistickým pohřebišti!“ chce se mi zařvat, ale skutečnost je mnohem děsivější.

Botník je pod blikajícím bojlerem, ze kterého trpělivě a nezúčastněně odkapávají další kapky. Je neděle, takže jsem odkázaná na pohotovostní technické služby.

„Dobře, že jste mě zavolala“ nešetří pan opravář chválou. „Dotáhneme tady ten ventilek – ták – a já vás poprosím o podpisek a 2400 korunek.“ Hotovo do pěti minut. Tolik nevydělává ani můj zubař!

Mohla jsem si za ty prachy koupit nový suchý boty, ale nekoupila. Brala bych to jako daň za to, že jsem se hůř neučila a neudělala si výučák na instalatérku, kdyby. Kdybych k večeru nedorazila domů a neslyšela hned ve dveřích proradné kap-kap-kapy-kap. Už chápu waterboarding. Chápu a objímám všechny lidi, co se z toho zvuku zbláznili.

Následující noc jsem vynášela po dvou hodinách kyblíky s vodou, protože oficiální stanovisko NONSTOP technické pohotovosti znělo: „Jejda, my tu teď nikoho nemáme. My se ráno poradíme a po osmé vám zavoláme.“

Jediný, kdo v devět ráno volal, jsem byla já. Volala jsem našemu starému opraváři, který nám dělá každoročně revizi. Zná kotel od plenek a s ním i jeho negativní povahové rysy. Asi jsem zněla fakt úpěnlivě, protože odvolal dopolední zakázky a přijel.

Po téměř dvouhodinové operaci ležely na linu zrezlé součástky a kousky spálené gumy. Na moji historku s Pražskou technickou pohotovostí reagoval: „No jo, to víte, když viděl samotnou ženskou doma…“

Myslíte, že když bych si teď do okna vystavila tohle, tak si koronavirus nebude myslet to samý?