Náfuka

Když už jsme tady nakousli téma věcí, co se nehodí.

Em v sobotu odjel na dva týdny na svou několik měsíců v předstihu plánovanou cestu do Kolumbie. Nebudeme se tady bavit o konspiračních teoriích, ale sotva za sebou zabouchl dveře, překročil hranice Prahy koronavirus, moje máma a taky začal ve stejný okamžik kapat kotel. Náhoda? Nemyslím si.

Přinejmenším ze strany kotle jde o předem promyšlenou a dokonale načasovanou sabotáž.

Doma to začalo připomínat strašidelný barák v koloniálním stylu, ve kterým se zlověstnými chodbami šourají už jen vyšetřovatelé paranormálních jevů s ghost metery, protože členové rodiny se týden po nastěhování navzájem upižlali nožíkem na máslo. Na konci filmu zpravidla dochází k odhalení, že barák stojí na indiánským pohřebišti. Upižlaný rodině už to život nevrátí, ale stay tuned. Těšte se na další díl, a do tý doby bacha na příbory a mrtvý indiány.

U nás to bylo podobný. Jdete spát a najednou vás z dřímoty vytrhne zvuk sestřeleného bombardéru Junkers 89 včetně smrtelného zachroptění generála Ernsta Udeta. Vyběhnete na chodbu vyzbrojeni nožíkem na máslo. A tam nic.

Ráno si umyjete obličej teplou vodou. Smrdí připálenou gumou.

Obouváte se a u toho zamyšleně hloubáte, jestli to náhodou nemá spojitost s vaší noční můrou. Čichal snad někdo z vás k mrtvýmu esesákovi? Ne? Tak jak si můžete být jistí, že nesmrdí po spálený gumě?

Než si stihnete tuhle otázku zodpovědět, vyteče vám z boty něco černýho.

„Tak to už je vrchol, náš barák stojí na fašistickým pohřebišti!“ chce se mi zařvat, ale skutečnost je mnohem děsivější.

Botník je pod blikajícím bojlerem, ze kterého trpělivě a nezúčastněně odkapávají další kapky. Je neděle, takže jsem odkázaná na pohotovostní technické služby.

„Dobře, že jste mě zavolala“ nešetří pan opravář chválou. „Dotáhneme tady ten ventilek – ták – a já vás poprosím o podpisek a 2400 korunek.“ Hotovo do pěti minut. Tolik nevydělává ani můj zubař!

Mohla jsem si za ty prachy koupit nový suchý boty, ale nekoupila. Brala bych to jako daň za to, že jsem se hůř neučila a neudělala si výučák na instalatérku, kdyby. Kdybych k večeru nedorazila domů a neslyšela hned ve dveřích proradné kap-kap-kapy-kap. Už chápu waterboarding. Chápu a objímám všechny lidi, co se z toho zvuku zbláznili.

Následující noc jsem vynášela po dvou hodinách kyblíky s vodou, protože oficiální stanovisko NONSTOP technické pohotovosti znělo: „Jejda, my tu teď nikoho nemáme. My se ráno poradíme a po osmé vám zavoláme.“

Jediný, kdo v devět ráno volal, jsem byla já. Volala jsem našemu starému opraváři, který nám dělá každoročně revizi. Zná kotel od plenek a s ním i jeho negativní povahové rysy. Asi jsem zněla fakt úpěnlivě, protože odvolal dopolední zakázky a přijel.

Po téměř dvouhodinové operaci ležely na linu zrezlé součástky a kousky spálené gumy. Na moji historku s Pražskou technickou pohotovostí reagoval: „No jo, to víte, když viděl samotnou ženskou doma…“

Myslíte, že když bych si teď do okna vystavila tohle, tak si koronavirus nebude myslet to samý?