Svařená griotka vděčnosti pro paní Baudyšovou

Když mi bylo devět, jezdila jsem každou sobotu za babičkou. Big adventure, sama přes celý město. Od jara do podzimu na kole. Jednou jsem se strašlivě vymázla na obrubníku pokrytým mokrým listím a babička mi potom čistila fleky od bahna na bundě, abych z toho doma neměla průšvih. Tenkrát bych měla dusno já (za roztrhaný tepláky) a ne máma (za to, že posílá malý dítě na kole bez dozoru).

Obvyklá návštěva babičky spočívala v all you can eat konzumaci lékorek, hraní hazardních karetních her o desetníky a čaji s Alenkou Baudyšovou, nejlepší kejmoškou babičky. Ten čaj babička vařila jen pro mě. Ibiškový. Aby aspoň barvou připomínal svařenou griotku, se kterou si ťukala s Alčou. Mám paměť na vůně a dodneška mám babičku ve vzpomínkách uloženou jako Alpu, levandulový mejdlíčka v prádle a sladký višně.

S Alčou babičku spojovalo několik věcí. Obě byly vdovy a obě se do baráku nastěhovaly nastejno. Občas se přede mnou babička s Alčou štengrovaly, kdo koho v tý době neměl rád víc. Babička si o Alče myslela, že má nezvedený děti a neumí vařit. Paní Baudyšová měla zase svůj jasný názor na babiččiny toalety a kožichy ještě z Innsbrucku, jejího rodného města. V našem poklidném maloměstě musela působit jako Dan Nekonečný rozhazující po ulicích třpytky a kokain.

Tohle všechno se přestalo řešit za okupace. Babička musela většinu kožichů prodat a kuchařské umění paní Baudyšové mělo najednou srovnání. Placky z brambor a mouky uměla stejně dobře jako babička. Občas se rozdělily o kus masa a paní Baudyšová nosila babičce silný slepičí vývary celý šestinedělí, když v lednu 1945 porodila tátu. Ne že by občas neřešily výši důchodů a připálený koláče, ale tohle v nich zůstalo až do mého dětství. Babička umřela pár měsíců po Alče. Vyhrála – to byla jejich poslední výzva. Kdo vydrží dýl.

Připadá mi, že se najednou lidi v mém okolí začínají chovat podobně jako babička s Alčou. Z hodiny na hodinu. Stejně jako je v posledních dnech večer všechno jinak než ráno.

Nevím, jestli sledujete komentáře pod minulým příspěvkem, ale vztah s firmou AAA Záchranné technické služby dospěl do vztahové roviny Kim Čong-un versus Donald Trump. Reklamace zamítnuta. Vyměňujeme si podněty na ČOI a tituly nejhorší zákazník roku jako mezikontinentální balistické střely.

Poslední dny mám vybitý mobil už odpoledne. Všichni píšou, volají, ptají se a zdraví, asi se s mnoha z nich nějakou dobu neuvidíme. Takže když volal někdo z AAA, nejdřív jsem si myslela, že jde o telemarketing ojetin. Místo toho volal nový ředitel ZTS, jak vám došlo určitě rychleji než mě. Neuvěřitelně sympatický pán, se kterým jsme probrali nejen (nově) uznanou reklamaci a starý kotle, ale taky ayurvédu, indický čaje a to, co jsme si o sobě navzájem mysleli, než jsme si zavolali.

Asi vám tady ani nemusím popisovat, jak boží je home office a kolik práce uděláte s dvěma dětma, co vám za zadkem odpalují prskavky z Vánoc. Ale. Díky tomu se začala formovat skupinka kolem krakeních spolužáků. Jedno dopoledne hlídáte vy a druhý den můžete fakt pracovat, protože jsou děti na střídačku jinde. Při vyzvedávání si dáte společný kafe a dozvíte se věci, na který dřív nebyl vůbec čas.

Nepopírám temnou stránku síly. Koronašmejdy, chrchlající lidi v metru a chrchlající lidi v práci, který se s vámi přes centrální klimošku solidárně rozdělí o obsah svých plic (zlatý prskavky za zadkem).

Ale pokud by z těch všech sraček měla na konci potrubí mezi lidmi zbýt esence vztahu babičky a Alči Baudyšové, bude to znatelný přilepšení, než to jen se sklopenýma ušima přežít.