Dárek pro paní ušitelka: Pán má vysráno?

Vy v tom určitě umíte chodit, ale my s M. jsme pořád zmatené a vyděšené prvorodičky, co se týká školní docházky. První vysvědčení je pro nás stejný stres jako když pozvete příbuzné ze samoty v Jizerkách na Ples v Opeře. Tak dlouho jsme si povídali nad ošatkou vajec v naší světničce o tom, co pořídit pančitelce řídící, až nastal předvečer vysvědčení a nebylo nic. Nebyla kytka, čistá košile a nebyl ani M., co vyrazil na pivo s kamarádem Václavkou. 

„Úplně jsem zapomněla, že vysvědčení je už zítra! Mohl bys cestou domů ve večerce koupit něco učitelce?“ volám M. s prosíkem. 

„Zítra. Učitelce.“ potvrzuje bezstarostně M. a doufá, že mu jako obvykle projde jen zopakovat konce vět. V dálce slyším cinkání kríglů a Václavovy sexuální fantazie o učitelce s brýlema, drdolem a vlněnou sukní. 

„Bezva, že souhlasíš. A máš nějaký nápad? Myslela jsem něco čokoládovýho, jestli neseženeš kytku.“ 

„Počkej, jakože já mám něco kupovat učitelce?“ probral se M. „A proč zrovna já? Mě úči vždycky nenáviděly. I když jsem nosil do školy kaštany. Nečetl jsem žádnou odbornou příručku o vhodných dárcích pro pedagogy. Chyběl jsem…“ 

„Tak díky moc a pěkně si to užijte!“ rozloučím se melodickým zvoláním, co jsem se naučila od Čičman a zavěsím. 

Ráno je tak těžké a dusivé, že to málem spustí detektor oxidu uhelnatého. „Pojď se podívat“, zvedá mě M. z postele a vede si mě hrdě do kuchyně. Nejdřív se rozespale zaraduju, že koupil nové snídaňové cereálie. Na druhý pohled si vzpomenu na dárek pro úču a úsměv mi zatuhne. 

„No to nemyslíš vážně! Tohle má reprezentovat Žmurův vděk za vzdělání?!“ 

„Ty to nemyslíš vážně! Obešli jsme s Václavem tři večerky, než jsme to sehnali! Explicitně jsem mluvil o požadavku na kytku a obsah čokolády pro učitelku a ta prodavačka nám to doporučila jako to nejlepší, co může Vietnam nabídnout českému školství. Koukej, tohle nám přidala zdarma k nákupu: kytka!“ 

A prásknul vedle krabice s vietnamskýma čokopiškotama plněnýma maršmelounovou pěnou (??!) uschlý kaktus s připíchnutým falešným květem (?!!). 

„Taky jsem mohl koupit sušenou chobotnici, nebo ty smradlavý houby shitaké“ krčí M. ukřivděně rameny a snaží se mě tímto starým trikem vychcaných podomních prodejců přesvědčit, že to mohl být ještě mnohem, mnohem horší kauf. Ale já myslím, že fakt ne.

Složení obsahuje odhadem půlku Mendělejevovy periodické tabulky prvků
a většinu sortimentu neratovické Spolany

Doufám, že u každého z dvanácti pytlíčků utrpení
pomyslí učitelka na Žmura v dobrém 

Bojím se, že budu zlobit

Včera k nám přijela máma na víkend. „Fuj, vy tady máte zas přetopeno“ řekla má horkokrevná matka – horalka, co v baráku udržuje průměrnou roční teplotu Islandu a to si tam ještě vykračuje v tričku a kraťasech. „Můžu se napít?“ Ani nepočkala na odpověď a hodila do sebe plný hrnek, co stál na lince. My se Žmurem jsme jen polkli naprázdno.

Čičman za poslední týden zapustila do našeho rodinné konverzačního podhoubí hned dvě praktická úsloví. To první zní: „Bojím se, že budu zlobit.“ A druhé: „Bojím se, že se mi po tom bude stýskat“. 

První se dá použít úplně na všechno, co víte, že nebude přijímáno s povděkem. Chystáte se kreslit na okno zubní pastou, nakreslit si lihovkou hvězdičky na jazyk, nebo vydloubnout panence oko propiskou? Tohle všechno pokryje jediná kouzelná věta. 

Tím druhým komentuje Čičman v podstatě všechny movité věci, které se jí dostanou do ulepených prstíků. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“ zastrkuje si vzdorovitě do kapsy použitý papírový kelímek od kávy, potrhaný obal od sušenky a igráčkovu nohu amputovanou v koleni. Máte v baráku podivíny, co si skladují odpadky v bednách od banánů a přijde se na to, až když někomu prosákne stropem mrtvá kočka? Radši si zkontrolujte, jestli nebydlíme o patro výš.

Stojím před automatem na sliz v kelímku s dvackou v ruce a hlavou mi problesknou obě Čičmaniny hlášky. „Stejně není spravedlivý, že si hračky kupuješ ty“ trucoval Žmur. „Ve všech normálních rodinách si slizáky a kindrvajíčka kupujou děcka.“

„Ale já to potřebuju do práce“, obhajuju se. Abych vás seznámila s aktuální situací na devátém patře, lokální legrácky s chobotničkama na kaktusu nám všem trochu přerostly přes hlavu. Nerozpakuji se použít výrazu občanská válka, která už překročila hranici divize. Po posledním útoku na klávesnici, kdy jsem čmuchala jako policejní protidrogový vlčák po celým patře včetně záchodů a hledala ztracená písmenka A,H,O a J si umím tuhle plazmu z Ghostbusters živě představit rozplesknutou na monitoru našeho brigoše.

„No tak dobře, slizáka pro všechny“, udělám haura. Automat vyplivne tři kelímky. „Jéé! Ten můj lízák je ale roztomilej! Bude se jmenovat Aleš a budu se o něj starat.“ rozplývá se Čičman. 

„Než to otevřete, mám tři podmínky“, zabavím jim na okamžik kelímky. „Nebudu to mít ve vlasech, nebudete to jíst a pokud se to jakýmkoliv způsobem dostane do tátovy pracovny, tak se my tři neznáme.“ Všichni to horlivě odkývou.

Příběh lízáka Aleše je stručný a dynamický, jako když přejedete zakrslého králíčka sekačkou na trávu. Ještě to odpoledne ho Čičman položí na svou čínskou pokladničku a zmáčkne kouzelné tlačítko. Z útrob pokladny se vysune panda a s mechanicky odříkanou mantrou „tůta-aúú“ zasune pacičkou slizáka dovnitř. 

„Aleše už ven nedostaneme“, kroutím hlavou a marně s pandou třískám do stolu. Tahle záležitost za pět dolarů z Aliexpressu je totiž něco jako vesmírná skartovačka, co bere, ale nedává. Nic z toho, co do ní vložíte, už v životě neuvidíte. Přála bych si mít takovou virtuální pandu s tlačítkem na vyčítavý maily od šéfa a premenstruační syndrom. Taky bych si přála vědět, co čínsky znamená „túta aúú“. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“, uzavřela to Čičman. 

Žmurův metalický slizák v barvě rtuti sice nedostal jméno, zato toho stihnul zažít o mnoho víc. Měla jsem ho ve vlasech, Žmur i Čičman ho svorně kousek snědli a ano, milý M., byl i v tvé pracovně. Díky jeho pobytu bylo experimentálně ověřeno, že sliz kapající z monitoru bude jedním z highlightů nudného korporátního pondělí. Mezi jeho poslední adrenalinový kousek patřil průtok skrz šprušle horkého radiátoru. Po téhle akci dole na parketách připomínal spíš než rtuť jen šedý flusanec prachu a chytré plastelíny, která před časem protekla topením taky, jen vykapávala o mnoho týdnů déle. 

"Bojím se, že se na tebe budu dost zlobit", sprdla jsem Žmura a hodila zmučenýho slizáka do hrnku s vodou, aby se oddělilo zrno od plev. A ten zbytek už vlastně znáte z prvního odstavce.

Lektvar na zničení Tunga

Ze Žmurova prvního školního dne se mi navždy obtiskl do mozku jeden obraz. Slunečné ráno před budovou školy, vůně kávy a antiperspirantů. Matky ve slavnostním (příště si vezmu aspoň podprsenku, slibuju!). Skupinka vyděšených prvňáků, co klopýtá do širokých školních vrat. Zezadu to vypadá jako animované aktovky na hubených dlouhých nožičkách. Vedle deváťáků, co kouří za rohem a chlubí se sbírkou náramků z hudebních festivalů, byli tak maličcí a nevinní, že by je člověk nejradši nacpal do kočárku a poklusem odvezl zpátky do školky. Tam starší spolužáci aspoň nepěstují nechráněný pohlavní styk a marihuanu na balkóně.

Po pár týdnech ve škole se v první třídě začíná formovat hierarchie. Poznáte to podle toho, že se váš maličký nevinný chlapeček vrátí s natrhlou mikinou a zaschlou krví pod nosem. 

„Ty máš rýmu, že ti tekla krev z nosu?“

„Uhm.“

„Tak velkou, že sis kýchnutím roztrhnul i mikinu?“

„Nó, vlastně jsme si s Rózou udělali bunkr z židlí a potom přiběhl Honza s Jirkou, ať vypadnu a nechám jim Rózu, nebo dostanu do huby. Ale tam se stejně ani netrefil, tak mi jen tekla červená z nosu.“

„A to nikdo nezasáhl? Co dělala ksakru učitelka?“ zeptala jsem se jako správný archetyp hysterické matky, kterou nenávidí celý učitelský sbor a kvůli jejímž intervencím dotčené dítě spolužáci zavírají do skříňky a kutálí ze schodů.

„Učitelka šla na záchod. Všechno se přece řeší, jen když jsou učitelky pryč.“ 

Zanedlouho mě na chodbě školy zastaví jiná maminka z první á. Prý jestli Žmur neřeší jisté… ehm problémy. Pokud jde o jejího syna, tak fyzické problémy malého Tomáška spočívají hlavně v monoklu a kousancích na rukou po organizovaném útoku spolužáků. Šlo o ty dva, co dali Žmurovi na budku kvůli bunkru s Rózou. Náš rozhovor slyšela náhodou další paní. Honza a Jirka? Ale to jsou přece ti, co se posmívají Maxíkovi za to, že je tlustý! Atmosféra začala připomínat recepci hollywoodského studia, kde se náhodně navzájem identifikují oběti Harveyho Weinsteina včetně uklízečky, co tam zrovna stírá podlahu. MeToo!

Hysterická matka ve mně začala zlověstně přebublávat přes okraj. To se přece nemůže legálně dít? Zná někdo jejich rodiče? Mají proboha vůbec rodiče, nebo je to lokální pobočka gangu dětí, co žijí v bukurešťských kanalizačních tunelech a živí se prodejem drog?

Jedná z maminek se rozvzpomněla, že jednou viděla paní, co se v družině ohlásila příjmením té dětské stvůry. „No a jaká byla?“ povzbuzujeme ji. „Byla taková schoulená a kolem hlavy měla šátek a kapucu. Připadala mi vystrašená“ povídá matka A. „Možná kryje stopy po domácím násilí“, odplivne si matka B. „Otec Honzíka je možná bije jak žito oba“. Pocítíme spravedlivou chuť kopnout do koulí chlápka, kterého žádná z nás neviděla a s velkou pravděpodobností se za dá za jeho největší poklesek považovat to, že mu jednou prodavačka v pekárně omylem vrátila o pětikorunu víc a on si ji nechal.

Včera jsme uklízeli Žmurův domeček. Domeček je poněkud eufemistické označení undergroundu jeho patrové postele, ve kterém se zamilovaně objímají (použité) fusekle s panáčky z lega. V krabici na auta najdete mezi krámy odkazující se spíš na bangladéšský sirotčinec než hračky dítěte ze střední Evropy taky (nepoužité) tampóny, které zmizely za nevyjasněných okolností zrovna v nejsilnější den menstruace, šperky, šlupky od arašídů a další kontraband. 

„Jsme uklízeli“ je taky eufemismus, protože uklidit si to měl Žmur, ale svá bohatství jen shrnul dozadu za krabice a za pár minut se ohlásil, že má hotovo.

Tak jsem přišla s nabídkou pomoci a 60litrovým pytlem na odpadky. 

„Jé, moje tampóny. A prstýnek!“ raduju se z nečekaného setkání s věcmi, o kterých jsem se domnívala, že tajemně sublimovaly. „A copak je tohle?“ třímám v ruce láhev se zakaleným obsahem. Vypadá to jako něco, co seškrábnete na dálnici po srážce kamionu s autobusem plným japonských turistů. 

„Neotvírej to!“ vykřikne Žmur. Pozdě. Smrdí to, jako když ty přejetý japonský turisty naházíte do úklidové místnosti nejbližšího motorestu, zamknete a policajtům budete až do letních veder lhát, že jste si ničeho podezřelého nevšimli.

Následuje mrazivých deset vteřin neverbální oční komunikace. Žmure, mluv!

„To je lektvar na zničení Tunga“ začíná poněkud nesouvisle.

„Tung je ten spolužák. Číňan, co škodí Vinckovi“, připomene mi. Vincek je nejlepší kámoš. Začíná to dávat zvrácený smysl. 

„No a my jsme se s Vinckem rozhodli ho zlikvidovat…“

„Co v tý flašce proboha je?“

„Mlíko, prací prášek, zubní pasta a tvůj šampón. Tátova chilli omáčka“ počítá Žmur na prstech. „A ještě… Vincentovy čůránky. A moje čůránky. Chtěli jsme mu to nalít do pití“ doznává se Žmur. 

Ode dneška se budu choulit před školou v koutku pro neschopné rodiče vedle maminky Honzíka Rozparovače a všichni ti ostatní správní rodiče budou mít právo střílet po nás obvinění ze zanedbání péče a kuličky z použitých ubrousků od svačin. Žmurův úmysl je nejen nečestný, ale ještě k tomu rasistický a namířený proti říši středu. Díkybohu, že Tung není gay, nebo Žid.

Najdu jednou v poštovní schránce Sedm pokladů jako odpověď?

Jak vytrhnout Žmurovi stoličku

Pamatujete si na dobu, když vám začaly v dětství vypadávat mléčné zuby? Já mám tyhle mrazivé vzpomínky spojené s maloměstským zubařem. Chlap jako hora, co mi strkal tlustý prsty do pusy a vyhrožoval, že pokud si své viklany nevyřeším svépomocí do další návštěvy, vytáhne kleště. A potom s nimi zacvakal nad hlavou jako průvodčí v rychlíku. Tenkrát jsem si všechny nadbytečné zuby radši masochisticky pižlala papírovým kapesníkem od rána do večera, než by mělo dojít k jednorázovému násilnému aktu, kdy by bylo všechno odbyto do tří sekund.

Pižmič je v otázce chrupu konzervativní klient. První zub mu narostl těsně před prvními narozeninami a Žmur o něj rozhodně bůhvíjak nestál. Podezřívám ho z toho, že pro něj bylo pohodlnější naučit se svou oběť na talíři jednorázově spolknout jako kobra a odvalit se s nafouklým břichem. Takhle se stravuje mimochodem dodnes.

V řídkozubém období, kdy se většina jeho spolužáků usmívá jak polámané plaňky v plotě, Žmur zůstává tvrdohlavým mlíčňákem. Ale ledy se začínají lámat a Žmur přes svou hltounskou pohodlnost osobní evoluci neobelstí. Přišel čas pořídit si nový zuby. A vypadá to, že to sice bude se zpožděním, ale v trsech.

Prvního viklana nechal Žmur v jablku na sklonku léta. Krátce poté, co začal být nestabilní. To jsem byla fakt ráda, protože svou spodní jedničku ukazoval na potkání jako cirkusové číslo a poslední, co chcete vidět u večeře, je (jakákoliv) ústní dutina zblízka, ve které nelze lhostejně přehlédnout česnekovou pomazánku a kymácející zub jako maják v bouři natrávenýho chleba.

Druhý viklan byl vánoční. Žmur se zprvu radoval, že dostane od víly Zuběnky i  extra bonus, ale druhá spodní jednička nechtěla zůstat v jablku, ani vanilkovým rohlíčku. Poté, co byl zub opakovaně zneužit na vystrašení a znechucení všech členů rodiny i širšího příbuzenstva v rámci svátečních návštěv, stal se nežádoucím i pro Žmura

Jestli si ale myslíte, že chodí s papírovým kapesníkem v puse a systematicky na tom dělá, tak tady máte přehled nejen gender, ale i mezigenerační rozdílů:

„Heue maumi, mohla by fi mi tady uděuat pohádnej uhlík?“ zašišlá na mě Žmur a z pusy mu visí usliněná dentální nit jako mucholapka, na které jsou místo hmyzu nepovedené uzlíky vlastní výroby. Posloužím ambulanťákem kolem zubu. 

„A kam přivážeme ten druhej konec?“ optám se podezřívavě.

Žmur se maniakálně zašklebí a vytáhne z kapsy náboj do nerfky. „Fem!“

„Budeš si vystřelovat zub nerfkou?“

„Uh-huh!“

A pak se ozve výstřel. Žmur zařve. Náboj se zacintanou nití se obtiskne na tričko Em, který nakouknul do kuchyně přiváben střelbou. Jinak se nestane vůbec nic. Zub se zlomyslně viklá dál.

Kompletní výčet Žmurových kreativních zubařských potřeb:

· Klika (Jenom nikdy nevydržel zabouchnutí dveří, takže běhal uvázán na nitce jako pejsek kdykoliv někdo otvíral/ zavíral dveře)

· Splachovadlo

· Vláček na baterky

· Em cestovní sada šroubováků (obzvlášť drásavé!)

· Žvýkačky

Jestli vám připadá, že se Žmur neklidné jedničky nezbaví nikdy, tak jsme si to až do včerejška mysleli všichni. Dokud jsme nestáli na kopci v Parku a já jsem nezařvala: „Tři, dva, jedna, start!“ Nejdřív se na bahně vykrosila Čičman, Žmur hodil salto skoro až dole. Kromě toho, že měl zabahněná celá záda a vyskytly se opodstatnělé pochyby, zda jde jen o bláto, spokojeně odplivl krvavou slinu s vyvrženým tesákem. 

Někdy je lepší namlátit si držku, než se s tím trápit a pižlat do omrzení. Kdybych si vedla předsevzetí, asi si na začátek roku vytesám právě tohle.