Lektvar na zničení Tunga

Ze Žmurova prvního školního dne se mi navždy obtiskl do mozku jeden obraz. Slunečné ráno před budovou školy, vůně kávy a antiperspirantů. Matky ve slavnostním (příště si vezmu aspoň podprsenku, slibuju!). Skupinka vyděšených prvňáků, co klopýtá do širokých školních vrat. Zezadu to vypadá jako animované aktovky na hubených dlouhých nožičkách. Vedle deváťáků, co kouří za rohem a chlubí se sbírkou náramků z hudebních festivalů, byli tak maličcí a nevinní, že by je člověk nejradši nacpal do kočárku a poklusem odvezl zpátky do školky. Tam starší spolužáci aspoň nepěstují nechráněný pohlavní styk a marihuanu na balkóně.

Po pár týdnech ve škole se v první třídě začíná formovat hierarchie. Poznáte to podle toho, že se váš maličký nevinný chlapeček vrátí s natrhlou mikinou a zaschlou krví pod nosem. 

„Ty máš rýmu, že ti tekla krev z nosu?“

„Uhm.“

„Tak velkou, že sis kýchnutím roztrhnul i mikinu?“

„Nó, vlastně jsme si s Rózou udělali bunkr z židlí a potom přiběhl Honza s Jirkou, ať vypadnu a nechám jim Rózu, nebo dostanu do huby. Ale tam se stejně ani netrefil, tak mi jen tekla červená z nosu.“

„A to nikdo nezasáhl? Co dělala ksakru učitelka?“ zeptala jsem se jako správný archetyp hysterické matky, kterou nenávidí celý učitelský sbor a kvůli jejímž intervencím dotčené dítě spolužáci zavírají do skříňky a kutálí ze schodů.

„Učitelka šla na záchod. Všechno se přece řeší, jen když jsou učitelky pryč.“ 

Zanedlouho mě na chodbě školy zastaví jiná maminka z první á. Prý jestli Žmur neřeší jisté… ehm problémy. Pokud jde o jejího syna, tak fyzické problémy malého Tomáška spočívají hlavně v monoklu a kousancích na rukou po organizovaném útoku spolužáků. Šlo o ty dva, co dali Žmurovi na budku kvůli bunkru s Rózou. Náš rozhovor slyšela náhodou další paní. Honza a Jirka? Ale to jsou přece ti, co se posmívají Maxíkovi za to, že je tlustý! Atmosféra začala připomínat recepci hollywoodského studia, kde se náhodně navzájem identifikují oběti Harveyho Weinsteina včetně uklízečky, co tam zrovna stírá podlahu. MeToo!

Hysterická matka ve mně začala zlověstně přebublávat přes okraj. To se přece nemůže legálně dít? Zná někdo jejich rodiče? Mají proboha vůbec rodiče, nebo je to lokální pobočka gangu dětí, co žijí v bukurešťských kanalizačních tunelech a živí se prodejem drog?

Jedná z maminek se rozvzpomněla, že jednou viděla paní, co se v družině ohlásila příjmením té dětské stvůry. „No a jaká byla?“ povzbuzujeme ji. „Byla taková schoulená a kolem hlavy měla šátek a kapucu. Připadala mi vystrašená“ povídá matka A. „Možná kryje stopy po domácím násilí“, odplivne si matka B. „Otec Honzíka je možná bije jak žito oba“. Pocítíme spravedlivou chuť kopnout do koulí chlápka, kterého žádná z nás neviděla a s velkou pravděpodobností se za dá za jeho největší poklesek považovat to, že mu jednou prodavačka v pekárně omylem vrátila o pětikorunu víc a on si ji nechal.

Včera jsme uklízeli Žmurův domeček. Domeček je poněkud eufemistické označení undergroundu jeho patrové postele, ve kterém se zamilovaně objímají (použité) fusekle s panáčky z lega. V krabici na auta najdete mezi krámy odkazující se spíš na bangladéšský sirotčinec než hračky dítěte ze střední Evropy taky (nepoužité) tampóny, které zmizely za nevyjasněných okolností zrovna v nejsilnější den menstruace, šperky, šlupky od arašídů a další kontraband. 

„Jsme uklízeli“ je taky eufemismus, protože uklidit si to měl Žmur, ale svá bohatství jen shrnul dozadu za krabice a za pár minut se ohlásil, že má hotovo.

Tak jsem přišla s nabídkou pomoci a 60litrovým pytlem na odpadky. 

„Jé, moje tampóny. A prstýnek!“ raduju se z nečekaného setkání s věcmi, o kterých jsem se domnívala, že tajemně sublimovaly. „A copak je tohle?“ třímám v ruce láhev se zakaleným obsahem. Vypadá to jako něco, co seškrábnete na dálnici po srážce kamionu s autobusem plným japonských turistů. 

„Neotvírej to!“ vykřikne Žmur. Pozdě. Smrdí to, jako když ty přejetý japonský turisty naházíte do úklidové místnosti nejbližšího motorestu, zamknete a policajtům budete až do letních veder lhát, že jste si ničeho podezřelého nevšimli.

Následuje mrazivých deset vteřin neverbální oční komunikace. Žmure, mluv!

„To je lektvar na zničení Tunga“ začíná poněkud nesouvisle.

„Tung je ten spolužák. Číňan, co škodí Vinckovi“, připomene mi. Vincek je nejlepší kámoš. Začíná to dávat zvrácený smysl. 

„No a my jsme se s Vinckem rozhodli ho zlikvidovat…“

„Co v tý flašce proboha je?“

„Mlíko, prací prášek, zubní pasta a tvůj šampón. Tátova chilli omáčka“ počítá Žmur na prstech. „A ještě… Vincentovy čůránky. A moje čůránky. Chtěli jsme mu to nalít do pití“ doznává se Žmur. 

Ode dneška se budu choulit před školou v koutku pro neschopné rodiče vedle maminky Honzíka Rozparovače a všichni ti ostatní správní rodiče budou mít právo střílet po nás obvinění ze zanedbání péče a kuličky z použitých ubrousků od svačin. Žmurův úmysl je nejen nečestný, ale ještě k tomu rasistický a namířený proti říši středu. Díkybohu, že Tung není gay, nebo Žid.

Najdu jednou v poštovní schránce Sedm pokladů jako odpověď?