středa 10. ledna 2018

Lektvar na zničení Tunga


Ze Žmurova prvního školního dne se mi navždy obtiskl do mozku jeden obraz. Slunečné ráno před budovou školy, vůně kávy a antiperspirantů. Matky ve slavnostním (příště si vezmu aspoň podprsenku, slibuju!). Skupinka vyděšených prvňáků, co klopýtá do širokých školních vrat. Zezadu to vypadá jako animované aktovky na hubených dlouhých nožičkách. Vedle deváťáků, co kouří za rohem a chlubí se sbírkou náramků z hudebních festivalů, byli tak maličcí a nevinní, že by je člověk nejradši nacpal do kočárku a poklusem odvezl zpátky do školky. Tam starší spolužáci aspoň nepěstují nechráněný pohlavní styk a marihuanu na balkóně.

Po pár týdnech ve škole se v první třídě začíná formovat hierarchie. Poznáte to podle toho, že se váš maličký nevinný chlapeček vrátí s natrhlou mikinou a zaschlou krví pod nosem. 

„Ty máš rýmu, že ti tekla krev z nosu?“
„Uhm.“
„Tak velkou, že sis kýchnutím roztrhnul i mikinu?“
„Nó, vlastně jsme si s Rózou udělali bunkr z židlí a potom přiběhl Honza s Jirkou, ať vypadnu a nechám jim Rózu, nebo dostanu do huby. Ale tam se stejně ani netrefil, tak mi jen tekla červená z nosu.“

„A to nikdo nezasáhl? Co dělala ksakru učitelka?“ zeptala jsem se jako správný archetyp hysterické matky, kterou nenávidí celý učitelský sbor a kvůli jejímž intervencím dotčené dítě spolužáci zavírají do skříňky a kutálí ze schodů.

„Učitelka šla na záchod. Všechno se přece řeší, jen když jsou učitelky pryč.“ 

Zanedlouho mě na chodbě školy zastaví jiná maminka z první á. Prý jestli Žmur neřeší jisté… ehm problémy. Pokud jde o jejího syna, tak fyzické problémy malého Tomáška spočívají hlavně v monoklu a kousancích na rukou po organizovaném útoku spolužáků. Šlo o ty dva, co dali Žmurovi na budku kvůli bunkru s Rózou. Náš rozhovor slyšela náhodou další paní. Honza a Jirka? Ale to jsou přece ti, co se posmívají Maxíkovi za to, že je tlustý! Atmosféra začala připomínat recepci hollywoodského studia, kde se náhodně navzájem identifikují oběti Harveyho Weinsteina včetně uklízečky, co tam zrovna stírá podlahu. MeToo!

Hysterická matka ve mně začala zlověstně přebublávat přes okraj. To se přece nemůže legálně dít? Zná někdo jejich rodiče? Mají proboha vůbec rodiče, nebo je to lokální pobočka gangu dětí, co žijí v bukurešťských kanalizačních tunelech a živí se prodejem drog?

Jedná z maminek se rozvzpomněla, že jednou viděla paní, co se v družině ohlásila příjmením té dětské stvůry. „No a jaká byla?“ povzbuzujeme ji. „Byla taková schoulená a kolem hlavy měla šátek a kapucu. Připadala mi vystrašená“ povídá matka A. „Možná kryje stopy po domácím násilí“, odplivne si matka B. „Otec Honzíka je možná bije jak žito oba“. Pocítíme spravedlivou chuť kopnout do koulí chlápka, kterého žádná z nás neviděla a s velkou pravděpodobností se za dá za jeho největší poklesek považovat to, že mu jednou prodavačka v pekárně omylem vrátila o pětikorunu víc a on si ji nechal.

Včera jsme uklízeli Žmurův domeček. Domeček je poněkud eufemistické označení undergroundu jeho patrové postele, ve kterém se zamilovaně objímají (použité) fusekle s panáčky z lega. V krabici na auta najdete mezi krámy odkazující se spíš na bangladéšský sirotčinec než hračky dítěte ze střední Evropy taky (nepoužité) tampóny, které zmizely za nevyjasněných okolností zrovna v nejsilnější den menstruace, šperky, šlupky od arašídů a další kontraband. 

„Jsme uklízeli“ je taky eufemismus, protože uklidit si to měl Žmur, ale svá bohatství jen shrnul dozadu za krabice a za pár minut se ohlásil, že má hotovo.
Tak jsem přišla s nabídkou pomoci a 60litrovým pytlem na odpadky. 

„Jé, moje tampóny. A prstýnek!“ raduju se z nečekaného setkání s věcmi, o kterých jsem se domnívala, že tajemně sublimovaly. „A copak je tohle?“ třímám v ruce láhev se zakaleným obsahem. Vypadá to jako něco, co seškrábnete na dálnici po srážce kamionu s autobusem plným japonských turistů. 

„Neotvírej to!“ vykřikne Žmur. Pozdě. Smrdí to, jako když ty přejetý japonský turisty naházíte do úklidové místnosti nejbližšího motorestu, zamknete a policajtům budete až do letních veder lhát, že jste si ničeho podezřelého nevšimli.

Následuje mrazivých deset vteřin neverbální oční komunikace. Žmure, mluv!

„To je lektvar na zničení Tunga“ začíná poněkud nesouvisle.
„Tung je ten spolužák. Číňan, co škodí Vinckovi“, připomene mi. Vincek je nejlepší kámoš. Začíná to dávat zvrácený smysl. 
„No a my jsme se s Vinckem rozhodli ho zlikvidovat…“
„Co v tý flašce proboha je?“
Mlíko, prací prášek, zubní pasta a tvůj šampón. Tátova chilli omáčka“ počítá Žmur na prstech. „A ještě… Vincentovy čůránky. A moje čůránky. Chtěli jsme mu to nalít do pití“ doznává se Žmur. 

Ode dneška se budu choulit před školou v koutku pro neschopné rodiče vedle maminky Honzíka Rozparovače a všichni ti ostatní správní rodiče budou mít právo střílet po nás obvinění ze zanedbání péče a kuličky z použitých ubrousků od svačin. Žmurův úmysl je nejen nečestný, ale ještě k tomu rasistický a namířený proti říši středu. Díkybohu, že Tung není gay, nebo Žid.

Najdu jednou v poštovní schránce Sedm pokladů jako odpověď?

17 komentářů:

  1. Měla jsem z absence žmurohistorek v poslední době dojem, že Žmur školní docházkou přílišné zeseriózněl, ale vidím, že to bylo pouhé neobjektivní zdání!

    OdpovědětVymazat
  2. Plně chápu jeho motivaci, jen ta metoda je taková nemístná... Travičství mi přijde takové nečestné a nesportovní. Proč ho radši neflákne cihlou?

    OdpovědětVymazat
  3. Nojo, my jsme zase řešili následky akce "mléko do škol" - mladýmu nalil grázlovitý spolužák do tašky půl litru mlíka. Že to odnesly sešity, je asi putna, ale skoro nový sluchátka zamrzely. Nasraně jsme kontaktovali rodiče toho grázlíka, ti to velice zlehčili, vesele se zasmáli a poslali nám podklady pro pojišťovnu.

    OdpovědětVymazat
  4. Quanti: Taky jsem měla obavy, že Žmur předčasně zestárl a bude žít jako pojišťovák už od sedmi let. Naštěstí se ukázalo, že šlo jen o bouři s poryvy zodpovědnosti, po které se vyjasnilo nebe průzračného dětství:)

    Galahad: No právě! M. si chce vzít Žmura stranou na workshop mužských dovedností a čestné odplaty. Ale obávám se, že to dopadne spíš tak, že až někoho zdemoluje, tak nás vzápětí napráská úče, že mu to radili rodiče...

    Sejra: Zamrzí...a grázl má koukám protřelé rodiče, když je na tyhle legrácky i pojištěnej. Nicméně pokud je mléko do škol ta hrůza v kelímku od jogurtu, tak obnáší vysoké riziko exploze a znečištění i bez postranních úmyslů. Vůbec je mi celý tento výrobek hodně proti srsti. To bych radši dotovala jablka od českých sadařů, pokud je tedy bezpodmínečně nutné děti něčím organizovaně krmit. Ale mlíko s cukrem a jahodovým aroma?

    OdpovědětVymazat
  5. Jý bych asi postupoval tak, že by workshopu s výukou konkrétních bojových technik předcházel hell week, v němž by se Žmurovi za pomoci spánkové a nutriční deprivace kombinované se zvýšenou fyzickou zátěží vštípilo, že účám se odpovídá jenom při zkoušení na otázky týkající se učiva a na pozdrav A NIKDY JINDY :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. K tomu bohužel nezbývá než dodat, že Žmurovo patolízalství vůči pedagogickým autoritám zůstalo v nezměněné podobě navzdory plánovaným vraždám a dalším drobným rebeliím. Takže by se stejně účitelce napráskal sám při první velké přestávce (aby nevyrušoval výklad při hodině).

      Vymazat
    2. 2x Hell Week... :-D
      No a když to nepomůže, workshop bych odpískal a zůstal u toho travičství...

      Vymazat
  6. Mlíko do škol.
    Čůránky do škol...
    Staré mlíko smrdí stejně hrozně jako staré to druhé.

    A kdo platí to mlíko do škol? Rodiče? Na tom bych se odmítla podílet. Pokud to platí stát, už se bezmocně podílím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale starý čůránky si většinou aspoň nenaliješ do kafe v dobré víře, že nestály v lednici dlouho a tím pádem považuju za většího a zákeřnějšího křiváka mlíko:)
      Mimochodem na mlíku do škol a potažmo likvidaci Tunga se podílíš i ty jako daňový poplatník!

      Vymazat
  7. Když jsem chodil do základní školy, také nám dávali mléko. V malých skleněných lahvičkách (jogurtových), denně 1/4 litru. Protože mně mléko nechutnalo, dával jsem ho k vypití spolužákům, kterým chutnalo. Školník totiž kontroloval, jestli se mu vracejí lahvičky dopité. Dva spolužáci zase chodili a sbírali hliníkové čepičky těch lahviček - nasbírali plný pytel, docela těžký, a ve sběrných surovinách za to dostali hodně peněz (nevím už podrobnosti, ale bylo to pro děti v 60. letech opravdu hodně).
    Kdy ta akce s mlékem pro děti skončila, to nevím, to si nepamatuji.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Za nás byly ve škole povinné jen každodenní fluoridové tabletky. Doteď si pamatuju tu podivnou nasládlou příchuť. Fleky na zubech to nestihlo zanechat, protože jsme to ve velkém používali jako náboje do foukaček.

      Vymazat
    2. Tak to zase nepamatuji já.
      Ale povinné polykání rybího tuku ano.
      Milan

      Vymazat
  8. Nám nic povinně během let nedávali, jen výhradně na škole v přírodě nám dávali malilinkou oranžovou tabletku celaskonu a spolužáci to dumlali a chutnalo jim to. Mně ně, já to šoupla do lavice (a nemocní bývali oni, ne já). Mlíko nám naštěstí nedali, to by bylo horší a ten dopad by myslím nechtěli vidět.

    OdpovědětVymazat
  9. By mohl Žmur vyrobit ještě jednu várku a odeslat na nejvyšší místa...v láhvi od Becherovky

    Shanti

    OdpovědětVymazat
  10. Liška: Na Celaskon mi nesahej, to byla láska mého dětství! Je teda fakt, že jsem byla jako malá nemocná pořád. Ale naštěstí jsem z nemocí i Celaskonu vyrostla. Jestli je mezi Celaskonem a nemocností kauzalita, nebo korelace, se neodvažuji tvrdit:)

    Shanti: To jo! A jestě by se mohl naučit balit cigára z vydrolených prskavek!

    OdpovědětVymazat
  11. Začínám mít podezření, že každá třída má svého tlustého vysmívaného Maxíka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nomen omen. Kdo pojmenuje děcko Maxík, už tak předem musí počítat s maximální konfekční velikostí...

      Vymazat