Bojím se, že budu zlobit

Včera k nám přijela máma na víkend. „Fuj, vy tady máte zas přetopeno“ řekla má horkokrevná matka – horalka, co v baráku udržuje průměrnou roční teplotu Islandu a to si tam ještě vykračuje v tričku a kraťasech. „Můžu se napít?“ Ani nepočkala na odpověď a hodila do sebe plný hrnek, co stál na lince. My se Žmurem jsme jen polkli naprázdno.

Čičman za poslední týden zapustila do našeho rodinné konverzačního podhoubí hned dvě praktická úsloví. To první zní: „Bojím se, že budu zlobit.“ A druhé: „Bojím se, že se mi po tom bude stýskat“. 

První se dá použít úplně na všechno, co víte, že nebude přijímáno s povděkem. Chystáte se kreslit na okno zubní pastou, nakreslit si lihovkou hvězdičky na jazyk, nebo vydloubnout panence oko propiskou? Tohle všechno pokryje jediná kouzelná věta. 

Tím druhým komentuje Čičman v podstatě všechny movité věci, které se jí dostanou do ulepených prstíků. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“ zastrkuje si vzdorovitě do kapsy použitý papírový kelímek od kávy, potrhaný obal od sušenky a igráčkovu nohu amputovanou v koleni. Máte v baráku podivíny, co si skladují odpadky v bednách od banánů a přijde se na to, až když někomu prosákne stropem mrtvá kočka? Radši si zkontrolujte, jestli nebydlíme o patro výš.

Stojím před automatem na sliz v kelímku s dvackou v ruce a hlavou mi problesknou obě Čičmaniny hlášky. „Stejně není spravedlivý, že si hračky kupuješ ty“ trucoval Žmur. „Ve všech normálních rodinách si slizáky a kindrvajíčka kupujou děcka.“

„Ale já to potřebuju do práce“, obhajuju se. Abych vás seznámila s aktuální situací na devátém patře, lokální legrácky s chobotničkama na kaktusu nám všem trochu přerostly přes hlavu. Nerozpakuji se použít výrazu občanská válka, která už překročila hranici divize. Po posledním útoku na klávesnici, kdy jsem čmuchala jako policejní protidrogový vlčák po celým patře včetně záchodů a hledala ztracená písmenka A,H,O a J si umím tuhle plazmu z Ghostbusters živě představit rozplesknutou na monitoru našeho brigoše.

„No tak dobře, slizáka pro všechny“, udělám haura. Automat vyplivne tři kelímky. „Jéé! Ten můj lízák je ale roztomilej! Bude se jmenovat Aleš a budu se o něj starat.“ rozplývá se Čičman. 

„Než to otevřete, mám tři podmínky“, zabavím jim na okamžik kelímky. „Nebudu to mít ve vlasech, nebudete to jíst a pokud se to jakýmkoliv způsobem dostane do tátovy pracovny, tak se my tři neznáme.“ Všichni to horlivě odkývou.

Příběh lízáka Aleše je stručný a dynamický, jako když přejedete zakrslého králíčka sekačkou na trávu. Ještě to odpoledne ho Čičman položí na svou čínskou pokladničku a zmáčkne kouzelné tlačítko. Z útrob pokladny se vysune panda a s mechanicky odříkanou mantrou „tůta-aúú“ zasune pacičkou slizáka dovnitř. 

„Aleše už ven nedostaneme“, kroutím hlavou a marně s pandou třískám do stolu. Tahle záležitost za pět dolarů z Aliexpressu je totiž něco jako vesmírná skartovačka, co bere, ale nedává. Nic z toho, co do ní vložíte, už v životě neuvidíte. Přála bych si mít takovou virtuální pandu s tlačítkem na vyčítavý maily od šéfa a premenstruační syndrom. Taky bych si přála vědět, co čínsky znamená „túta aúú“. „Bojím se, že se mi po něm bude stýskat“, uzavřela to Čičman. 

Žmurův metalický slizák v barvě rtuti sice nedostal jméno, zato toho stihnul zažít o mnoho víc. Měla jsem ho ve vlasech, Žmur i Čičman ho svorně kousek snědli a ano, milý M., byl i v tvé pracovně. Díky jeho pobytu bylo experimentálně ověřeno, že sliz kapající z monitoru bude jedním z highlightů nudného korporátního pondělí. Mezi jeho poslední adrenalinový kousek patřil průtok skrz šprušle horkého radiátoru. Po téhle akci dole na parketách připomínal spíš než rtuť jen šedý flusanec prachu a chytré plastelíny, která před časem protekla topením taky, jen vykapávala o mnoho týdnů déle. 

"Bojím se, že se na tebe budu dost zlobit", sprdla jsem Žmura a hodila zmučenýho slizáka do hrnku s vodou, aby se oddělilo zrno od plev. A ten zbytek už vlastně znáte z prvního odstavce.