5 typů pedagogů z devadesátek

 

Taky máte noční můry odehrávající se ve stejném prostředí? Já mám ve svý mapě snů vyznačený dvě místa, na kterých mě v noci můžete zastihnout. To první je dědův dům. Oproti skutečnosti se za zdánlivě obyčejným rodinným domem rozpíná nedostavěný hradní křídlo, na kterým můžete snadno spadnout ze schodů a zlomit si vaz. To je ta lepší varianta, protože se probudíte dřív, než potkáte mého dědu. Lépe řečeno jeho průsvitnou hlavu bezděčně plující mezi gotickou klenbou.

To druhý strašný místo je můj bývalej gympl. Po jeho schodech ve snu stoupám pokaždé ve značně depresívní náladě. Většinou se totiž v kabinetu dozvím, že mě z něj vykopli kvůli nějaký hovadině, jako je absence v hodinách tělocviku nebo hudebky a já kvůli tomu mám zkaženej celej život, nedodělám školu, nenajdu si dobrou práci, pravděpodobně začnu šlapat a zmizím někde zakopaná v lese.

Vaše freudovské výklady snů si prosím nachystejte do komentářů a já vám mezitím napíšu, že v den mé návštěvy rodičů byl i den otevřených dveří v tomto ústavu, a to je zkrátka příležitost, která nesnese promeškání.

Dopoledne jsem tedy vzala dva figuranty s mizerně předstíraným zájmem o studium na místní škole. „Koho zajímá tvůj pitomej gympl,“ vyjádřil se Žmur, abyste si udělali konkrétní představu o jeho ochotě a Čičman se na mě po příchodu do budovy podívala stejně soucitným pohledem, jako když vám na prohlídce v Ratibořicích průvodce vypráví o tom, jak Barunka musela chodit do školy deset kilometrů a za drobné zpoždění dostala rákoskou přes ruce.

Ale! Ta budova je přísahám úplně, ale úplně stejná jako v mých snech. Ta chodba! Občas se mi stává, že si stejný místa pamatuju jinak – nejčastěji jsou ve skutečnosti menší. Tady sedí velikost, barvy a dokonce i světlo. Akorát v tom kabinetu už nesedí naše přísná úča na tělák, ale úplně jiná usměvavá paní a když si prolítnu web školy, nezůstal tam ze starý party nikdo. Nikdo! Což svědčí o tom, že jsem morbidně stará a taky o tom, že je to ze strany vedení školy nejspíš sázka na mnohem lepší poměry.

Protože když občas tak čtu Marii Veroniku, nebo poslouchám vyprávění našich dětí, tak se prostě věci fakt mění. Jasně, rychlostí této metamorfózy český školství připomíná Darwinovu želvu přemýšlející o spáření se s progresívnějším příslušníkem svého druhu, třeba samcem kajmanky. Ale s dostatečnou trpělivostí už tam vidíte zárodek upgradeovanýho plaza a za 100 let bude ve škole třeba AI, ani nemrknem. A zbyde jen nostalgický školažal proti zmizení 5 pedagogických archetypů z dob našeho mládí:

1. Uspávačka z Obecný školy

„Mně je to jedno. Bít vás nesmím, já si své odučím a vy skončíte u lopaty“ rezignovaným hlasem drmolí profesorka dějepisu. Podle těchto monotónních ujištění by se dalo očekávat, že na ní můžete štípat dříví. Když ale jednou přistihla někoho klimbat během jejího srdcervoucího podání Lucemburků, tak se uraženě odešla vyplakat do kabinetu (jak zjistila delegace šprtek, které ji přišly odprosit).

2. Sheldon

„A potom vezmeme rovnici o šesti neznámých a budeme jí derivovat“ pokračuje zapáleně matematikář ve svém výkladu, který tou dobou chápe už jen jediný žák, později zářící hvězda na ČVÚT. Nosil vždycky stejnou košili, kterou si ve chvílích blížících se výsledků blaženě rozepínal přesně o dva knoflíčky. Nikdy s nikým nenavázal oční kontakt a kromě toho jediného spolužáka zbytkem třídy neskrývaně opovrhoval.

3. Sadista

„Tak se tady vyblij u zábradlí a makej dál, písk. Nevzdávej to, život se s tebou taky mazlit nebude, písk písk“ vtlouká tělocvikářka vražedný kombo buzerace a životních mouder do Radka Vovsíka, když po tříkilometrovém sprintu na oválu zkolabuje uprostřed dráhy. Tělocvik s ní byl občas o letu tunelem, ale jako profi sadistka vždycky poznala rozdíl mezi koncem utrpení a začátkem klinické smrti.

4. Alkáč

„Teď si tady zaupneme pěkně tu proumítačku, sakra, cotoe tady“ netají chemikář další obzvlášť kalný ráno, když se málem přerazí o něčí aktovku v uličce. Na zdi se rozsvítí okno starého Meteoru s papírem hlavou dolů. „Jé, pane profesore, máte to obráce…“ snaží se nahlásit šprtka třídy, ale je přerušena syčením zbytku třídy.

„Tak si to jako…oupište, a já si eště skočím pro něco do kaubinetu“ dodá spokojeně chemikář a zmizí na větší část hodiny.

5. Drama queen

„Chcete vědět, jaký je můj názor na vaši verzi Archimédova zákona, Nováčková?“ ptá se creepy nasládlým hlasem profesor fyziky a plíží se ke dveřím učebny, aby zkontroloval, že po chodbě zrovna nejde ředitel školy.

„Nejenže nevypočítáte páku, ale neumíte se naučit ani jednu blbou, debilní, idiotskou větu, panebože, moje srdce, já tady jednou chcípnu a vy všichni mě budete mít na svědomí!“ řve zarudlý fyzikář až do úplného ochraptění, drží se za hruď a teatrálně ukazuje prstem na celou třídu. 

Potom musí předstoupit jeden ze tří technicky nadaných žáků a vypočítat pro jeho uklidnění u tabule příklad, kdy z bodu A vyjede vlak rychlostí 60 km/hod a po 2 kilometrech srazí negramotnou Nováčkovou, která jde po kolejích z bodu B v protisměru.

Spolek ryšavců

 

„Dnes je to přesně rok, co jsem Vás viděl v aplikaci Freelo“ napsal mi dneska ráno mail pan Karel s vyčítavě pozdvihnutým obočím. „Za ten rok jsme spolu ušli obrovský kus cesty…“ útočí dál Karel na city ve sladké nevědomosti, protože na tohle Psici nenachytá. Ne podruhý.

Ale když už máme dneska s panem Karlem to roční výročí, ať z toho máte něco aspoň vy. Freelo byl online projektový nástroj start-up redakce Forbein. Taky vám to připadá jako Forbes z Wishe? Není to jediná paralela.

Jak už víte, vydělávám si jako holka od serverů, ale i přes ušlechtilou ocel racků a chirurgicky sterilní sály datovýho centra mám v hlavě neustálý přetlak. Něco jako ty sopky na Islandu 800 km pod zemí, který sice jednorázově nezastaví leteckou dopravu nad Evropou, zato z nich neustálé odtéká láva několika sopečnými kanály a všichni věděj, že to dalších 50 let nebude jiný. Trocha z bublajícího magma se odleje tady přes blog, občas něco napíšu pro pár věrných klientů, občas píšu články pro online magazíny.

Forbes z Wishe

Forbein tehdá hledal exkluzivní redaktory za exkluzivní autorské honoráře, tím myslím zhruba pětinásobek běžné sazby. Na online pohovoru se tvářili mega ambiciózně a pro nás 15 vyvolených se uspořádal velkolepý raut, kde teklo šampáňo a šéfredaktor František měl zanícenou speech o zahraničních investicích a plánech na předplatitelskou sekci. Bylo to jako u zrodu New York Times, jen jsme neměli ruce od inkoustu a na konci mejdanu pan účetní Františkovi zakázal objednat další ústřice.

První měsíc šel skvěle. František se mohl každý pondělí na online poradě přetrhnout nadšením: Fantastická témata! Nová éra české žurnalistiky! Ohromení čtenáři!

„A když jsme u těch čtenářů, kolik jich tedy za ten měsíc máme?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. „Mno, organický provoz je, ehm, zatím nižší, že, LOGICKY, zakoktá se František, „protože ještě neodstartovala naše dechberoucí exkluzívní kampaň, že“ dodal a setřel si tři kapky potu z čela. Ale nikdo z nás nic pichlavého nepodotkl, protože nám všem před meetingem pípla SMS s příchozí platbou za články.

Zavřete oči, odcházím

Další měsíc ale tahle sladká příchozí SMS nepípla. František se na poradě týmu tvářil jako gladiátor, který svýma vlastníma rukama uškrtil bengálského lva. „Zahraniční investor z našeho projektu vycouval, ale s panem účetním tomuto projektu tak věříme, že do něj vložíme vlastní peníze. To samé samozřejmě můžete učinit i vy“ nabízel nám štědrý František spoluúčast na svém létajícím cirkusu a nikdo z nás naštěstí nebyl tak blbej.

Přesto se tento měsíc nesl ve znamení loajality. Psali jsme s výhledem, že za měsíc nám přijde platba i s doplatkem a bonusem za prodlení. Mně platily složenky servery, ale v týmu byly i samoživitelky a lidi, kterým František visel peníze za elektřinu, nájem nebo aktovku pro prvňáka.

Další porada se nekonala, František šel totiž hledat svou novou firemní vizi do Španělska, kde prudká bouře potrhala dráty a zapříčinila masívní výpadek internetu. Od tohoto okamžiku jsem věděla, že je to v prdeli, a začala jsem to celý brát jako psychologickou sondu do hlavy patologického lháře.

„Asi se divíte, proč dnešní poradu řídím z auta“ ozývá se po týdnu František a utírá si z čela kýbl potu. „Nechtěl jsem vás tím zneklidňovat, ale mám čerstvě diagnostikovanou rakovinu a jedu do nemocnice na vyšetření. Prosím omluvte mě, vaše honoráře jsou v bezpečí“, zamačkává František domnělou slzu, ale spíš je to pot, který mu prýští i z oční bulvy.

Po téhle poradě se dává celá roztříštěná redakce konečně dohromady na soukromém chatu. Ozývá se spousta vulgarismů a afektovaných návrhů dojít za Františkem domů. Nakonec přes paní účetní padne kontakt na „pana účetního“, který souhlasí se schůzkou.

Maléry pana účetního

„František byl můj kámoš od dětství a prostě se mi ten nápad líbil“, vysvětluje nám „pan účetní“, ve skutečnosti jediný investor celého projektu. „Když jsem ale po dvou měsících projel přes dvě mega na výplatách, nákladech za předražený platformy a marketingová školení pro redaktory (který zabezpečovala Františkova firma a nikdo z nás na nich nikdy nebyl), tak jsem mu řekl, že ode mě nedostane už ani korunu a ať to řekne na férovku i vám, předraženejm pisálkům,“ pokrčil rameny.

„Ale někdo ten mejdan zaplatit musí a já vím, že to budu muset být já,“, uznal a pozval nás všechny na kafe. „Takže stačej vám peníze do Vánoc?“

Tady někde to ještě vypadá jako příběh o hodném a zlém. Ale kromě toho kafe nám už nikdy nezaplatil nic, milé děti. Poslal firmu do insolvence, a když jsme se v tom hovně šťourali ještě víc, zjistili jsme, že to byla asi dvacátá potopená loď pana účetního. Game over.

Projela jsem na tom fakturu, kterou už nikdy neuvidím. Ale když nebudu počítat jen v číslech, vlastně jsem na tom mnohonásobně vydělala. S některými lidmi jsem v kontaktu doteď (pokud byla jedna jediná věc, co se Františkovi podařila, byl to nábor).

Zjistila jsem, že jsou lidi, kteří dovedou lhát i o tom, že umírají. A kdyby měl František děti, nejspíš by se neštítil říct nám, že mu zemřely při autonehodě a odpadá kvůli tomu porada, protože pomáhá hasičům vyprošťovat jejich ohořelá těla. A taky o tom, že hodný strejdové, ochotně platící cizí účty, patří jen do filmů pro pamětníky. Anebo do porna.

giphy.com

Vyklízení

Pamatujete na paní s klacíkem? Přišel čas na pokračování Darwinovy výzvy.

Naše rodina byla odjakživa morbidní. Pravý opak Emovy rodiny, kde se zdravotní problémy úspěšně bagatelizují, nebo ideálně úplně tají, takže se občas s ročním zpožděním a jen tak mezi řečí dozvíte, že měl někdo operaci páteře nebo těžkej covid.

Když přijedu domů já a zeptám se táty, jak se má, tak významně poklepe na zeď a řekne: „Myslím, že tenhle barák budeš dědit dřív, než si myslíš, holka. V noci jsem měl živej sen, ve kterým ke mně přišel anděl smrti a oznámil mi, že se nedožiju Vánoc. Což by bylo s tvou matkou vysvobození.“

Máma jde po roce zase na banální operaci kotníku. Jasně, je to významnej oser a taky by se mi nechtělo, ale díkybohu to není to rakovina ani transplantace srdeční chlopně. Nicméně pro mámu je to otevřená příležitost, jak snadno a rychle zemřít, kterou nehodlá po loňském promarněném pokusu jen tak promeškat.

„Ideálně kdybys mě mohla rozprášit u moře“, dává mi máma instrukce ohledně urny. „To budeš mít dobrý, to si zajedeš i ty na dovolenou, ne? Ale ne, aby tě napadlo dávat můj popel po smrti s tátou, jo a s babičkou v hrobě bejt taky nechci, píšeš si to někam?!“

Já už se ani nevzpouzím. Jen si představuju mámu, jak stojí před bránou do posmrtnýho života a všichni si musí psát její děsně komplikovaný pravidla a nároky na ubytování a stravu („ty pečený holubi budou doufám bez kostí. Jo a po mléčných výrobcích se děsně nafukuju, máte tady sójový mlíko? A mohla bych vidět složení?“). A to všechno jenom proto, aby jim při nejbližším Halloweenu proklouzla zpátky na zem, vyřídit si se mnou v kostýmu tý Japonky z Kruhu, proč má táta její urnu na psacím stole a proč nenosím vyděděný vlněný nátělníky, abych měla ledviny v teple.

Většina lidí přijede k rodičům domů načerpat energii. Moje návštěvy jsou jako chodit jednou měsíčně do kina na Válku Roseových, akorát se mí rodiče nesnaží zabít navzájem, ale umřít triumfálně jako první - aby na tom druhým ležela tíha se zařizováním funusu a nikdy nahlas nevyřčená výčitka „to ty jsi mě dostal/a do hrobu.“ 

Jsem si poměrně jistá, že si oba zachovávají na svůj věk až zarážející zdraví jen kvůli téhle soutěži. I kdybych jednou přišla domů a táta si zrovna doskládal elektrický křeslo podle návodu z Receptáře, tak se vsaďte, že se pod ním rozlomí nebo se zase skokově zdraží energie a tátovi bude za ten výboj líto platit zlodějům od ČEZu.

Takže teď už se ani vy nebudete divit, že mě při poslední návštěvě rodičů čekalo vyklízení nepotřebných krámů ze skříní, abych s tím po jejich očekávaný smrti neměla starost, protože „víš kolik stojí takový přistavení velkoobjemovýho kontejneru? pche, to si radši udělej už teď“ říká mi můj praktický otec a jen přemýšlím, jestli je jeho teplákový úbor míněný jako rubáš do rakve, když jsme všichni o krok napřed a bereme na sebe takový vzájemný ohledy.

Tak házím s mámou nepotřebný papíry do tašek, jsou toho mraky – od časáků a losů, co jsem rodičům vyráběla a prodávala, abych z nich vytáhla nějaký ty peníze nad rámec kapesnýho, přes starý fotky z Chorvatska až po devadesátkovou ezoterickou literaturu. „A vem i tu svoji starou kolečkovou židli z pokoje,“ říká má nepraktická matka, „stejně už se rozpadá a ten balík papíru se ti na ní hezky poveze ke kontejnerům.“

Pochopitelně se na tý židli celej ten kontraband veze strašně – třese se to, zasekává a vydává to rachot jako když přes tiché ztemnělé sídliště šlape zájezd korejských turistů s kufříky. Abych si to zrychlila, opřu se dozadu do opěrky zad a běžím, což sice duní jako vzlétající Boing, ale aspoň je to rychlý. Je to jako jízda na koni, moje školní židle a já jsme zase jedna bytost a letíme spolu tmou.

A pak fakt vzlítnu, protože se jedno kolečko zarazí v díře chodníku, ale nepřeletím židli ladným obloukem, jen se vznesu a napíchnu se na její vyčítavě vztyčené nohy. Je to bolest jako kráva a jestli chcete, tak vám mohu přidat mysteriózní fotku modřiny ve tvaru školní aktovky, kterých mám po těle hned několik. Anebo tenhle příběh doplním nekvalitní fotkou dvanáctileté Psice s oslíkem, která vypadla z balíku papíru a určitě to taky nebude náhoda. Řekněte si.

Puďas

 

V životě jsou věci, který jste si představovali úplně jinak. Můj gay kadeřník by vám mohl vyprávět. V pondělí mi od něj přišla na whatsapp zpráva, že si změnil číslo. Na tom by samozřejmě nebylo nic odsouzeníhodného, kdyby tohle oznámení neposlal na jednu obrovskou skupinu svých kontaktů – od jeho klientů a klientek, přes bývalé a současné přítele, až po náhodné sexuální kontakty z darkroomu ve 4 ráno.

„Jé, ahój, Vincente, jak se máš?“ začala o 10 vteřin později živá debata, která se v další minutu zvrhla - když jeden Argentinec navrhl, že bychom si všichni mohli poslat dickpics. Abych byla konkrétní, fotky svých penisů si jásavě chtělo sdílet 8 z 10 Vincentových kontaktů, takže jsem skupinu opouštěla s lehkým ruměncem na tváři a deset minut si pak mazala z mobilu fotky úplně cizích ztopořených penisů všech barev a velikostí ze svý SOUKROMÝ galerie fotek, kam se mi automaticky uložily. Díky, kluci!

A když jsme u těch odsouzeníhodných věcí, musím se vám oslím můstkem přiznat, že dětem čtu večer na usnutí Draculu. No, neohrnujte nos. Jen díky Stokerovi se nám vrátily ty hezký večery, kdy jsme všichni zavrtaní pod jednou peřinou a děti po každé další kapitole kňourají: „Ještě jednu, prosím, ještě poslední stránečku, teď je to zrovna napínavý!“

Jen místo Karkulínových dobrodružství dětem čtu košatým jazykem 19. století o tom, jak hrabě leží v bedně s kyprou hlínou, nacucaný krví neviňátek jako obrovská pijavice a jeho nemrtvé přivřené oči sálají nenávist samotného horoucího pekla.

Na začátku byla totiž sázka, že tuhle knihu Žmur nedá, jak děsivá je. Dodnes si pamatuji, jaký trauma a prokletí mě provázelo, když jsem musela po pár vydatných kapitolkách chodit v noci na záchod a proč jsem v přihrádce svého dětského psacího stolu jednu dobu přechovávala česnek.

Ve skutečnosti jsem byla malá poseroutka, protože ta knížka ve skutečnosti není zas TAK strašná. A děti ji milují. Je malebná svým jazykem a všemi věcmi, co už u dnešních uspěchaných autorů nejsou k mání. Žádný moderní manýry, že se začíná rovnou v krizi – poctivá expozice zabere skoro dvacet stránek a zahrnuje dějiny Transylvánie i popis jednotlivých chloupků v Draculově srostlém obočí.

Tak a přichází čas na druhý oslí můstek, protože dnešní příběh nebude ani o dickpics, a dokonce ani o Draculovi, ale o našem novým křečkovi. Seznamte se s Pudingem, který u nás zdomácněl pod oslovením Puďas.

Jestli chcete vědět, co má Puďas společnýho s Draculou, pak je to fakt, že ve dne prakticky neexistuje. Nepremává. Julča mě vítala po návratu z práce pověšená na mřížích, dožadovala se výběhu a pak trávila šťastné hodiny demontáží topení.

Puďasova existence se od začátku projevovala jen tím, že mizelo žrádlo. „Neumřel?“ strachoval se Em, když mu ťukal na domeček, ale vylétla z něj jen moucha.

Hrklo ve mně a odklopili jsme domek. Puďas tam ležel břichem nahoru jako hrabě Dracula, z pootevřené tlamy mu lezly žlutý špičáky a mžoural na nás, přetékajíc pekelnou nenávistí z vyrušení.

S příchodem chladnějších dnů jsem se naučila věčně podřimujícího Puďase bez jeho většího nadšení (ale i bez většího odporu) jednoduše vyzvednout z brlohu a připlácnout si na břicho při válení se na gauči. Puďas klimbá a hřeje, nepoškozuje majetek a nesaje krev. Vlastně je to ideální společník, jen jsme ho do dodnes považovali za nejlínější zvíře na světě bez vlastních názorů a motivací.

Dokud mu Em nepřipevnil na jeho běhací křeččí kolo tachometr. Ráno jsme díky tomu zjistili, že Puďas v noci uběhl 14,5 kilometru (!) v průměrné rychlosti 3 km/hod a maximem 7 km/hod. Což je na běžce o váze 150 gramů a výšce asi 10 centimetrů úctyhodný výkon, jak by to určitě okomentoval Google Fit.

Stejně ale zůstává několik zneklidňujících otázek: Co by se stalo, kdyby se Puďasovi polámalo jeho běhací kolo? Dovede šplhat po betonových zdech paneláku, stejně jako Dracula po příkré jižní stěně svého hradu? Vy všichni, kdo žijete v okruhu 14,5 kilometrů od Malešic, připadáte si stále v bezpečí?