Puďas

 

V životě jsou věci, který jste si představovali úplně jinak. Můj gay kadeřník by vám mohl vyprávět. V pondělí mi od něj přišla na whatsapp zpráva, že si změnil číslo. Na tom by samozřejmě nebylo nic odsouzeníhodného, kdyby tohle oznámení neposlal na jednu obrovskou skupinu svých kontaktů – od jeho klientů a klientek, přes bývalé a současné přítele, až po náhodné sexuální kontakty z darkroomu ve 4 ráno.

„Jé, ahój, Vincente, jak se máš?“ začala o 10 vteřin později živá debata, která se v další minutu zvrhla - když jeden Argentinec navrhl, že bychom si všichni mohli poslat dickpics. Abych byla konkrétní, fotky svých penisů si jásavě chtělo sdílet 8 z 10 Vincentových kontaktů, takže jsem skupinu opouštěla s lehkým ruměncem na tváři a deset minut si pak mazala z mobilu fotky úplně cizích ztopořených penisů všech barev a velikostí ze svý SOUKROMÝ galerie fotek, kam se mi automaticky uložily. Díky, kluci!

A když jsme u těch odsouzeníhodných věcí, musím se vám oslím můstkem přiznat, že dětem čtu večer na usnutí Draculu. No, neohrnujte nos. Jen díky Stokerovi se nám vrátily ty hezký večery, kdy jsme všichni zavrtaní pod jednou peřinou a děti po každé další kapitole kňourají: „Ještě jednu, prosím, ještě poslední stránečku, teď je to zrovna napínavý!“

Jen místo Karkulínových dobrodružství dětem čtu košatým jazykem 19. století o tom, jak hrabě leží v bedně s kyprou hlínou, nacucaný krví neviňátek jako obrovská pijavice a jeho nemrtvé přivřené oči sálají nenávist samotného horoucího pekla.

Na začátku byla totiž sázka, že tuhle knihu Žmur nedá, jak děsivá je. Dodnes si pamatuji, jaký trauma a prokletí mě provázelo, když jsem musela po pár vydatných kapitolkách chodit v noci na záchod a proč jsem v přihrádce svého dětského psacího stolu jednu dobu přechovávala česnek.

Ve skutečnosti jsem byla malá poseroutka, protože ta knížka ve skutečnosti není zas TAK strašná. A děti ji milují. Je malebná svým jazykem a všemi věcmi, co už u dnešních uspěchaných autorů nejsou k mání. Žádný moderní manýry, že se začíná rovnou v krizi – poctivá expozice zabere skoro dvacet stránek a zahrnuje dějiny Transylvánie i popis jednotlivých chloupků v Draculově srostlém obočí.

Tak a přichází čas na druhý oslí můstek, protože dnešní příběh nebude ani o dickpics, a dokonce ani o Draculovi, ale o našem novým křečkovi. Seznamte se s Pudingem, který u nás zdomácněl pod oslovením Puďas.

Jestli chcete vědět, co má Puďas společnýho s Draculou, pak je to fakt, že ve dne prakticky neexistuje. Nepremává. Julča mě vítala po návratu z práce pověšená na mřížích, dožadovala se výběhu a pak trávila šťastné hodiny demontáží topení.

Puďasova existence se od začátku projevovala jen tím, že mizelo žrádlo. „Neumřel?“ strachoval se Em, když mu ťukal na domeček, ale vylétla z něj jen moucha.

Hrklo ve mně a odklopili jsme domek. Puďas tam ležel břichem nahoru jako hrabě Dracula, z pootevřené tlamy mu lezly žlutý špičáky a mžoural na nás, přetékajíc pekelnou nenávistí z vyrušení.

S příchodem chladnějších dnů jsem se naučila věčně podřimujícího Puďase bez jeho většího nadšení (ale i bez většího odporu) jednoduše vyzvednout z brlohu a připlácnout si na břicho při válení se na gauči. Puďas klimbá a hřeje, nepoškozuje majetek a nesaje krev. Vlastně je to ideální společník, jen jsme ho do dodnes považovali za nejlínější zvíře na světě bez vlastních názorů a motivací.

Dokud mu Em nepřipevnil na jeho běhací křeččí kolo tachometr. Ráno jsme díky tomu zjistili, že Puďas v noci uběhl 14,5 kilometru (!) v průměrné rychlosti 3 km/hod a maximem 7 km/hod. Což je na běžce o váze 150 gramů a výšce asi 10 centimetrů úctyhodný výkon, jak by to určitě okomentoval Google Fit.

Stejně ale zůstává několik zneklidňujících otázek: Co by se stalo, kdyby se Puďasovi polámalo jeho běhací kolo? Dovede šplhat po betonových zdech paneláku, stejně jako Dracula po příkré jižní stěně svého hradu? Vy všichni, kdo žijete v okruhu 14,5 kilometrů od Malešic, připadáte si stále v bezpečí?