středa 27. ledna 2021

Telemarketingová karma

 

„Dobrý den, jmenuji se Psice Nováčková a volám vám z agentury Nevyžádané hovory. Našel byste si chvilku na krátký rozhovor?“ 

Stojím v koupelně a usmívám se na sebe do zrcadla, protože úsměv je podle psychologických příruček pro zaměstnance indického call centra nejen vidět, ale také slyšet. Je slyšitelná i ta křeč v koutku?

Karmu máš jen jednu. Tohle si sem připisuji jako varování – až si budu jednou v devadesáti strkat psychofarmaka pod polštář a ošetřovatelka mi bude na Psici předčítat memoáry.

Karma se vztahuje i na věci v kategorii neškodný žertíky. To je varování pro vás a mou ošetřovatelku.

Jak už někteří z vás vědí, protože to F. proflákla na srazu, chodím na divadelní improvizaci. Což je psycho disciplína, kdy se z vás na jevišti stane stará paní Procházková, Donald Trump, nebo ovce a prostor k nastudování role jsou zhruba dvě desetiny vteřiny. Když to přešvihnete, bývá z toho postava s postižením. Možností, jak tuhle dovednost trénovat, není zas tak moc – rozhodně ne mezi lidmi, které znáte a stojí vám za to, abyste si u nich udrželi kredit dospělého a zodpovědného člověka.

Proto občas trénuju na telemarketingu. Není to nic ve zlým. Někdo mi zavolá s nabídkou levnější energie a já přijmu hovor jako stará paní Procházková. Naše děcka to baví (zkuste si to, vašim se to určitě taky bude líbit), operátor na druhý straně linky má historku pro kolegy a debila ze sebe udělám v konečném součtu jen já. Jediný problém je, že jsem se postupně octla na black listu všech prodejců investičního zlata a levnýho volání.

Naštěstí má Em appku, která telemarketingový lsti odhalí už během vyzvánění. Em tyhle hovory zásadně nebere. Ale příležitostně je hodí lvům.

Jako když jsme se jednou vraceli z výletu. „Zase vnucování zlatých cihel, klidně to vem“ podává mi Em vyzvánějící mobil zrovna, když jsme zastavili na benzínce a šel si pro kafe. Děti se na zadních sedadlech zaradovaly, ale já v tu chvíli neměla invenci vůbec na nic.

„Dobrý den“ pozdravila jsem civilně. Děti zklamaně zahučí.

„Dobrý den“ ozvalo se ozvěnou na druhé straně linky. Konkrétně na straně mBanky, kde má Em účet. Tenhle hovor asi do Emovy nevolací appky spadnout neměl, ale za to přece já nemůžu nést odpovědnost, že ne?

 „Mohli bychom mluvit s Emem Nováčkem?“

„Já jsem Em Nováček“ trvám si na svém. Děti se znovu chytají ztracené naděje.

„Ale vy, ehm, váš hlas přece…“ rozporovala operátorka.

„Aha, můj hlas. Měla jsem za to, že jsem už bance předávala informace o změně pohlaví. Víte, myslela jsem, že už mám tohle mužskou kapitolu v mém životě uzavřenou, ale pořád mi ji někdo připomíná.“ odpověděla jsem zklamaně. Ale zase ne moc zklamaně, aby operátorka neztratila odvahu pokračovat.

„Tak to se omlouvám paní Nováčková“, zatahala operátorka obratem za správný konec provazu a nabídla mi členství v klubu mZdraví. V klubu můžu čerpat body na zubní náhradu a kloubní výživu.

„A na zvětšení prsou?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. Operátorka odchází ověřit u nadřízené příspěvky na operace pro trans klienty. Em vychází z benzínky.

„Bohužel to nejde.“ vrací se operátorka s nepořízenou.

„To nevadí“ ujistím ji. „Udělala jste pro to maximum. Už musím končit.“

„Aspoň jsme v systému změnili to oslovení.“ loučí se operátorka a Em sedá za volant.

Nebýt dvou lidí na zadním sedadle, nemusela jsem být na blacklistu i u něj. Od léta jsem si s telemarketingem už ani neškrtla.

A teď jak funguje karma. V prosinci jsem přišla o dvě zakázky. Za to teda nemůže karma, ale koronavirus a budgety klientů, který nemizí před očima jen majitelům restaurací.

V lednu mi volala kolegyně z agentury. Ne, že by pro mě měla novou zakázku, ale potřebovala by s něčím pomoct. „Vůbec to není telemarketing, ale takovej… mno... hloubkovej výzkum o pojišťovně, víš? Ty klienti s tím počítají a těší se, až jim někdo zavolá, aby mohli předat svý dojmy“.

Než jsem stihla předat dojmy z této neodolatelné nabídky já, řekla cenu. Kdo jsem já a kdo jsou mý složenky, abychom mohly dál odporovat?

Po krátké rozcvičce z prvního odstavce jsem se odhodlala zavolat prvnímu klientovi ze seznamu. Psychologicky jsem zvolila pána se zdrobnělinou v příjmení, protože od takových lidí neočekáváte aktivní odpor.

 „No kde furt ste?“ zaburácí do telefonu pan Hrabánek. Jako odpověď ze sebe vychrlím naučenou úvodní větu, jen ve stresu zamíchám pořadí slov. „Našel byste si rozhovor na krátkou chvilku?“

Sekundu se z toho oba vzpamatováváme. První se zvrávorá pan Hrabánek.

„Cože? Myslel jsem, že jste někdo jinej a vezete mi balíček. Já tyhle hovory vůbec neberu, nemám na píčoviny čas. Jedině že bych vás předal ženě, aby to s váma vyřídila?“

Z dalších hovorů, na které se lidi těší, aby předali své dojmy:

 „Co bych vám k tomu řekl? Že jste banda zlodějů.“

„Kolik dostanu, když odpovím? A kolik za to dostanete vy?“

„Nezlobte se, rodím.“

A nakonec chlápek, kterého podezřívám, že záměrně mění svůj hlas. Tak to by za tu mBanku a paní Procházkovou už snad stačilo, ne? A vůbec, kolik z vás tyhle ošklivý věci dělá???

čtvrtek 21. ledna 2021

Dvojníci

 

Spousta lidí, co znám, má svoje dvojníky. Jedna paní, kterou často potkávám v parku, vypadá úplně stejně jako grafička Helena z mé první práce a pokaždé musím krotit svou zdravící pravačku deroucí se z kapsy kabátu. Em vypadá jako Oscar Wilde, Gábina vypadá jak Justin Timberlake, když ještě nosil účes ve stylu činský nudlový polívky a Chrudoš vypadá úplně stejně jako všechny výsledky vyhledávání klíčového slova křeček džungarský v Google.  Jenom já nic. Zdánlivě, protože můj dvojník teprve nenápadně roste v mém stínu. Jmenuje se Čičman.

Pravda, když byla malá, vůbec to tak nevypadalo. Čičman totiž byla na můj vkus hyperfeminizovaná. Někdy kolem tří let začala vzpurně trvat na tom, že si bude ráno vybírat oblečení ze skříně sama. Což byl docela nezvyk proti Žmurovi, kterému dodnes stačí pohodit přes židli tričko a tepláky v jakémkoliv stavu a odstínu, který ani neumí správně pojmenovat. Ještě zvláštnější je, že Čičmanin outfit většinou ladí. Šaty, sukně, jednorožci.

„Taky jsem jako malá nosila padesát odstínu růžový?“ zeptala jsem se jednou mámy, když se Čičman ke snídani dostavila ve velkolepé toaletě vhodné na casting Labutího jezera.

„Nééé.“ zahučela máma nesouhlasně do hrnku kakaa. „Vypadám snad jako někdo, kdo by oblíkal dítě do nepraktickýho oblečení?“ stáhla si teplákovku přes boky, aby jí netáhlo na ledviny. Máma měla sukni na sobě jen jednou. Na mým závěrečném vystoupení v tanečních. Výsledek připomínal Martinu Sáblíkovou v krajkové noční košili, do které se Martina převlékla jen na základě prohrané sázky.

„Aha, takže bych možná vypadala jako elf, kdybych neměla šatník jako malá lesbička“, zamyslela jsem se nahlas. „A jak bys prosimtě s těma tvýma klukama jezdila na kole?“ usadila mě máma, co má vždycky pravdu. V kapitole malé lesbičky se s Čičman prostě rozcházíme už jen v okruhu přátel. Ale v tom ostatním už ne.

Chtěla jsem ve stejným věku psa a nejlíp toho placatýho, co má obličej jako kříženec gorily a mistra Yody. Čičman si přeje francouzského buldočka a mně milosrdně dovolí mopse. „Protože můj Kiki přece musí mít doma nějakého kamaráda, když budu ve škole“, zdůvodní to.

„Nikdy nebudu venčit nic, co se jmenuje Kiki a nosí to bundičku“ houkne Em popuzeně z pracovny.

Podle starých fotek jsem vypadala až děsivě stejně jako Čičman a taky jsem měla úplně stejnou ortodontickou vadu. Na rovnátka už je objednaná a doufám, že je taky nebude nenávidět, jako já.

A konečně, matematické vlohy. Marie Veronika nedávno psala článek o talentu. Já bych se pozastavila u možnosti, kdy nemáte talent ani elementární snahu vynahradit tenhle handicap hodinami dřiny. Matematické vlohy.

Mám soukromý podezření, že mi chybí kousek mozku. Znáte to, takový ty případy obyčejných lidí, který prožili skoro celej svůj život v odůvodněném přesvědčení, že jsou normální. Pak jim udělají cétéčko kvůli banálnímu pádu z kola a zjistí, že nemají pravou hemisféru. A místo levý ledvinu. Převrátí jim to celej život naruby, rozvedou se, udělají kariéru v kabinetu kuriozit nebo v politice, a podepisují neznámým fanouškům rentgenový snímky místo fotek.

Tak to teda ne. Mně na rentgen nikdo nedostane. Přesto, když se řekne rovnice o třech neznámých, zvedne se mi hladina kortizolu zhruba tak na úroveň nosorožce na útěku ze ZOO. Mou nejlepší známkou z matiky byla na gymplu trojka, která se stabilně etablovala na čtyřku. Kdyby byly tenkrát povinný maturity z matematiky, možná by ze mě byla popelářka, nebo bych vás na veřejných záchodech v metru cepovala, že si berete moc toaleťáku.

Právě proto je mi blízký cit slečny Čičman pro slovní úlohy. Jen je nesmí kontrolovat Em.



pátek 15. ledna 2021

Nevítaní hosté

Poslední dny se u nás doma zabydleli dva nevítaní hosté. První z nich si říká plíseň. Vytvořila základnu na stropě v rohu ložnice a něco mi říká, že má co do činění s plastovými okny a narušenou cirkulací vzduchu, který přes původní ztrouchnivělá okna z období raného novověku proudil stejně nerušeně jako přes volejbalovou síť. Díky butterfly efektu se teď u břehů Atlantiku možná odklání Golfský proud a armáda obřích palmových krabů ohrožuje slunící se důchodce na Floridě, proto jsme se s Emem rozhodli radikálně zakročit i přes naše teplo a pohodlí.

Pro mě je prostředkem první volby Savo. Ekologický aktivista Em ale považuje chlor za nehumánní a překonané řešení už od použití yperitu v první světové válce a přichází s Pythium Olingandrum. To není postava z Harryho Pottera, ale houba. Její marketingové jméno zní dokonce chytrá houba. Chytré.

Pythium působí na nedůvěřivé lidi, mezi které se řadím, tak trochu jako vytloukání klínu klínem. Tenhle živý mikroorganismus nejdřív aktivujete nasypáním do vody, což evokuje naše marné pokusy chovat listonohy. Na rozdíl od listonoha budoucí zázrak života namažete na omítku.

„A ve zdi se bude tak dlouho živit plísní, dokud nesní i tu poslední.“ vysvětluje Em hlasem ovčí babičky mechanismus účinku a děti jsou spokojené. Ale já ne.

„Co se stane pak? Chci říct – čím se bude živit ta rozežraná houba, až jí dojde poslední spora plísně?“ Em nevěděl. Já to vím. Sleze z omítky a bude nás ožižlávat jako palmoví krabi. Taková je cena za pomoc floridským seniorům.

Přemýšlím, jak bych vám distingovaně představila druhého nevítaného hosta. U nás se ujal pod pojmem záchodový fantom. Prostě přijdete na záchod vykonat, co považujete za nutné, ale v míse už vykonáno je. Po celé přistávací dráze naší toalety se roztahuje jumbo jet, marně čekající na přeparkování do hangáru.

„Mamííí! To je nechutný!“ volá Čičman z koupelny.

Vyšetřovací komise složená ze všech členů domácnosti se sejde nad hovnem v záchodě a nikdo, opravdu nikdo podle svého tvrzení není jeho vlastníkem. Klesla někdy vaše rodina hlouběji? Upřímně o tom pochybuji.

„Já jsem byl ráno.“ našel si Em rychle alibi.

Žmur a Čičman tvrdí, že v téhle velikosti snad ani nevylučují.

„To je od vás ale podlý. To mi jako chcete říct, že k nám vnikl úplně cizí člověk jenom proto, aby si došel na velkou a utekl bez spláchnutí?“

Tím jsem na sebe obrátila nežádoucí pozornost. „No, a nebyla jsi to náhodou ty?“ zeptal se Em podezřívavě. „Jestli mám jmenovat jednoho roztržitého člověka, co pořád hledá klíče, nikdo jiný mě ani nenapadá.“

To mě dostalo. Pravda, všimla jsem si určitého snížení mentální kapacity. Jsou vůbec po covidu zdokumentovaný případy lidí, který za sebou nechávají hnědou stopu společenského znemožnění? Dělám to i v práci? A co ještě dělám, o čem mi radši ani neříkají?

„Třeba to udělala ta chytrá houba.“ pohladí mě Čičman mateřsky po vlasech.

„Třeba“ hlesla jsem, abych jí udělala radost, ale moje sebevědomí staré infekční dámy, co žere kočičí granule, to příliš nepozvedlo.

Vůbec, abych vám řekla pravdu, cítila jsem se poslední dny na houby. A na hovno. Zapomínala jsem do mailů přikládat přílohy a dělala jsem víc překlepů a stylistických chyb, než na co jsou zadavatelé zvyklí. Všichni jsou zatím hrozně milí a chápající, ale já vím, že jednoho dne trpělivost skončí a najdou si někoho zdravýho a zdatnějšího.

Věci, které mně dřív dělaly radost, jen míjely. Bez hlubší stopy. I když už ofiko nemůžu být infekční, pořád se najdou lidi, co mi to nevěří („A nenecháme to radši na příští týden/ jaro/ po očkování?“). Celkem je chápu, pokud spolu se mnou hrozí konfrontace s hovnem v míse.

Dneska ráno jsem se konečně probudila s pocitem, že mi je fajn. Vyspalá do růžova. Cestou do koupelny jsem potkala Žmura a v naší WC stáji byl opět ustájen hnědák. Vyběhla jsem za ním do kuchyně, kde si mechanicky sypal kornflejky do misky.

„Nojo, asi jsem byl zamyšlen.“ přiznal se Žmur bez náznaků zapírání a šel si to uklidit.

Jako správná matka bych asi měla mít obavy. Ale jako Psice mám pocit, že jsem z nejhoršího konečně venku.

čtvrtek 7. ledna 2021

Ze života staré infekční dámy

 

Minule jsme zašli tak daleko, že se na mou blogerskou mucholapku neoriginálního obsahu nalepila první haterská masařka. Covid je prý klišé a už o něm píše každej. A víte, co je nejhorší? Vlastně s tím souhlasím. Taky už jsem zažila pár zajímavějších věcí, než je covid, při kterým je nejnapínavější historkou dne, jak jsem šla vyhodit odpadky do popelnice. Ale přitom se o něm nedá nepsat.

Je to jako když vám přes noc na zádech vyraší odpudivá hlava siamskýho dvojčete. Ta zrůdička kuřácky kašle, a ještě je tak trochu násoska, ale hlava z toho bolí vás a ostudu z toho máte taky jen vy. Ven s ní chodit nesmíte, takže jste odkázaní na Rohlík a Dáme jídlo. To si pak nakrásně můžete zkoušet pracovat jako by se nic nedělo, ale když na vás šéf hodí úkol intelektuálně převyšující online objednávku potravin, stejně nezbyde, než to přiznat.

„Fuj! A dokdy? Já jen, že pospíchat do kanclu rozhodně nemusíš.“ odpověděl mi šéf a radši rychle zavěsil. Škoda, zrovna jsem měla v plánu vtrhnout do kanclu a nakýchat do kofeinovýho napajedla pro celý patro.

To stejný tady na blogu. Fakt bych vás ráda oslnila třeba takovou otužovací výzvou. Ale místo toho žiju svůj život ve spacáku a fakt, že do něj dosud zatím nevyměšuju, můžeme pokládat za otázku cti - anebo taky jen času.

„Musíš se na to dívat z té lepší stránky.“ radí mi máma na telefonu. Máma dostala k Vánocům motivační knížky, takže si je trénuje na mně, aby nemusela pozitivním myšlením prznit sama sebe. „Najdi si aspoň tři věci, za který můžeš být vděčná.“

Tak jo mami, jdeme na to.

1. Zažít si svý vlastní stáří

Strávila jsem Silvestra v kůži nerudné důchodkyně a vím, na co se připravit za 40 let. Myslím tím seniorní skautku, protože spacák u toho samozřejmě nemohl chybět. S dědkem jsme koukali na Nemocnici na kraji města a jak bylo o půlnoci se mě neptejte, protože jsme usnuli krátce poté, co doktor Štrosmajer u malé šachistky Oldřišky diagnostikoval akutní zánět apendixu.

Tohle bylo ultimátní zlo a vlastně nevím, proč jsme během covidu spořádali celých dvacet dílů. Teda vlastně vím. Je to stejný, jako když jíte rohlíky s pribiňákem, puding a piškoty. Nutriční balast, ale tak uklidňující, že můžete během konzumace kdykoliv usnout. A to je u covidu základ.

2. Nedělat z jídla vědu

Ztráta čichu a chuti přišla později, asi pátý den. A musela přijít zrovna, když jsme si objednali vietnamský jídlo.

„To kung pao není vůbec pálivý“, stěžuje si Em a chlístá do talíře dvoumilionovou kapsaicinovou omáčku s lehkostí mexického šampióna v pojídání chilli po transplantaci jícnu. A kam zmizela chuť mého oblíbeného tofu s rajskou?

Od té doby začalo být tak nějak jedno, co zrovna vařím. Nejspíš bylo všechno strašně přesolený, což naše děti solidárně popírají, ačkoliv o chuť podle svých slov nepřišly. Podle mě byly jen hrozně vyhládlý, protože nás s Emem přestalo bavit vařit a hnát se za jídlem obecně.

Žmur s Čičman si tak chystali svačiny sami a občas byli tak hodní, že vytvořili tác ze zbytků i pro nás.

„Jéje, oschlá mrkvička a starej chleba, přesně na to jsem si tajně myslel. To jsou takový jistoty, který mi nesebere už ani Chrudoš“ radoval se Em.

„My máme sušenky?“ zajímám jsem se o netradiční hnědé kousky na mé straně tácu.

„Jo, to jsou přece ty sušenky, co nám minule nabalila babička na cestu“ přisvědčuje Čičman a pak si vzpomenu. Máma mi přesypala do pytlíku kočičí granule pro Chrudoše. Aby nemusel čerpat živočišné proteiny z debrecínských párků, kterýma ho minule krmil Em a já ho přistihla.

Nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že by jako sušenky nechutnaly. Přesto si myslím, že popel, sušená krev a rozemletý kližky bylo asi to nejhorší, co jsem snědla od návratu z dovolené ve Vietnamu před osmi lety.

3. Splatit spánkový dluhy a dodržet novoroční předsevzetí

Spí se mi tak dobře, až se trochu bojím, že to bude do konce života. Novoroční předsevzetí mám splněný ještě před Silvestrem – nekouřím, nepiju, hubnu a cvičit stejně nemám kde. Takže odškrtnuto, jenom se tak obloukem vracím k prvnímu bodu: Žiju život starý infekční dámy, žeru kočičí granule a nutně bych potřebovala, aby byl už aspoň březen.