Dvojníci

 

Spousta lidí, co znám, má svoje dvojníky. Jedna paní, kterou často potkávám v parku, vypadá úplně stejně jako grafička Helena z mé první práce a pokaždé musím krotit svou zdravící pravačku deroucí se z kapsy kabátu. Em vypadá jako Oscar Wilde, Gábina vypadá jak Justin Timberlake, když ještě nosil účes ve stylu činský nudlový polívky a Chrudoš vypadá úplně stejně jako všechny výsledky vyhledávání klíčového slova křeček džungarský v Google.  Jenom já nic. Zdánlivě, protože můj dvojník teprve nenápadně roste v mém stínu. Jmenuje se Čičman.

Pravda, když byla malá, vůbec to tak nevypadalo. Čičman totiž byla na můj vkus hyperfeminizovaná. Někdy kolem tří let začala vzpurně trvat na tom, že si bude ráno vybírat oblečení ze skříně sama. Což byl docela nezvyk proti Žmurovi, kterému dodnes stačí pohodit přes židli tričko a tepláky v jakémkoliv stavu a odstínu, který ani neumí správně pojmenovat. Ještě zvláštnější je, že Čičmanin outfit většinou ladí. Šaty, sukně, jednorožci.

„Taky jsem jako malá nosila padesát odstínu růžový?“ zeptala jsem se jednou mámy, když se Čičman ke snídani dostavila ve velkolepé toaletě vhodné na casting Labutího jezera.

„Nééé.“ zahučela máma nesouhlasně do hrnku kakaa. „Vypadám snad jako někdo, kdo by oblíkal dítě do nepraktickýho oblečení?“ stáhla si teplákovku přes boky, aby jí netáhlo na ledviny. Máma měla sukni na sobě jen jednou. Na mým závěrečném vystoupení v tanečních. Výsledek připomínal Martinu Sáblíkovou v krajkové noční košili, do které se Martina převlékla jen na základě prohrané sázky.

„Aha, takže bych možná vypadala jako elf, kdybych neměla šatník jako malá lesbička“, zamyslela jsem se nahlas. „A jak bys prosimtě s těma tvýma klukama jezdila na kole?“ usadila mě máma, co má vždycky pravdu. V kapitole malé lesbičky se s Čičman prostě rozcházíme už jen v okruhu přátel. Ale v tom ostatním už ne.

Chtěla jsem ve stejným věku psa a nejlíp toho placatýho, co má obličej jako kříženec gorily a mistra Yody. Čičman si přeje francouzského buldočka a mně milosrdně dovolí mopse. „Protože můj Kiki přece musí mít doma nějakého kamaráda, když budu ve škole“, zdůvodní to.

„Nikdy nebudu venčit nic, co se jmenuje Kiki a nosí to bundičku“ houkne Em popuzeně z pracovny.

Podle starých fotek jsem vypadala až děsivě stejně jako Čičman a taky jsem měla úplně stejnou ortodontickou vadu. Na rovnátka už je objednaná a doufám, že je taky nebude nenávidět, jako já.

A konečně, matematické vlohy. Marie Veronika nedávno psala článek o talentu. Já bych se pozastavila u možnosti, kdy nemáte talent ani elementární snahu vynahradit tenhle handicap hodinami dřiny. Matematické vlohy.

Mám soukromý podezření, že mi chybí kousek mozku. Znáte to, takový ty případy obyčejných lidí, který prožili skoro celej svůj život v odůvodněném přesvědčení, že jsou normální. Pak jim udělají cétéčko kvůli banálnímu pádu z kola a zjistí, že nemají pravou hemisféru. A místo levý ledvinu. Převrátí jim to celej život naruby, rozvedou se, udělají kariéru v kabinetu kuriozit nebo v politice, a podepisují neznámým fanouškům rentgenový snímky místo fotek.

Tak to teda ne. Mně na rentgen nikdo nedostane. Přesto, když se řekne rovnice o třech neznámých, zvedne se mi hladina kortizolu zhruba tak na úroveň nosorožce na útěku ze ZOO. Mou nejlepší známkou z matiky byla na gymplu trojka, která se stabilně etablovala na čtyřku. Kdyby byly tenkrát povinný maturity z matematiky, možná by ze mě byla popelářka, nebo bych vás na veřejných záchodech v metru cepovala, že si berete moc toaleťáku.

Právě proto je mi blízký cit slečny Čičman pro slovní úlohy. Jen je nesmí kontrolovat Em.