Věčnej podprsenkovej hon

 

Matně si vybavuju, že jsem vám tady kdysi už jeden hejt na specializovaný podprsenkárny psala. Pracujou v nich ženský, který jsou jako hlídací rotvajleři: stačí projít okolo nebo nedejbože vstoupit na dva kroky dovnitř. Vrhnou se na vás a strhaj z vás oblečení. Bez ohledu na konsensuální svolení vás začnou polonahý přeměřovat a drmolit, že nosíte úplně blbou podprdu v úplně jiné velikosti, než vám přísluší. Osobním cílem každý podprsenkový jehovistky je, abyste konvertovali na co nejbizarnější podprsenku ve velikosti dvou campingových stanů.

Pokud jste slabá povaha, jako třeba moje máma, odejdete z takových obchodů o několik litrů lehčí s modelem, co vám vystřelí mozek z hlavy. „Koukej, tahle podprda je sice kojící (must have pro všechny sedmdesátnice), ale s paní prodavačkou jsme hledali tu správnou HODINU.“

No, takže takhle ne, dámy. Když jste intro asociálka, tak stačí na tyhle dorážející rotvajlerky zařvat, že víte přesně, kolik měříte a požádat o vydání několika modelů přesně v týhle velikosti. Většina rotvajlerek bude sice ještě kňučet u kabinky, jak vám to sedí a jestli by mohly dovnitř, ale když je zpražíte dalším rázným ne, smutně odlezou do pelíšku ke kase. Kde vám pak uraženě namarkují zakoupený zboží bez slevičky za osahávačku.

Když jsem si v neděli skočila na Floru dotankovat podprsenku, šla jsem najisto. Chladnokrevně apatický výraz Robocopa, co jde mechanicky splnit svou misi. Zpětně analyzuju, v čem byla tahle prodavačka jiná: Asi v tom, že nekladla žádný odpor při vydávání požadované velikosti, ale nahlas se podivila, že by mě na 80C fakt netipla.

„Můžu vám dát sebou metr? Mně by jen profesně zajímalo, jestli jsem vás tipla na 70 správně, říká ta ženská nevinně a jde si nenápadně doplnit arzenál těch nejvíc hot 70tkovejch podprsenek, co má na skladě. „A dokonce si myslím, že nemáte ani Céčko," zmíní jen tak by the way za plentou. „Zkuste si tady 70E. Víte co, jen tak nezávazně. To vám nejspíš vůbec nepůjde, když nosíte to 80C a jste spoko.“

Samozřejmě, že mi jde. Jde mi tak ultimátně, jako když v toxickým vztahu s násilným alkáčem prozřete a potkáte konečně toho Pravýho, kterej nezvrací na rohožku a vzpomene si na vaše narozeniny. Takže jsem prodavajdu z radosti pozvala i dovnitř a obě jsme se obdivovaly mýmu novýmu dekoltu a jak jsme to spolu pěkně vymyslely. Pak jsem na pokladně vypálila nechutně vysokou částku, ale kdo by šetřil na nový lásce.

Horší bylo prozření cestou domů. Bylo evidentní, že po nabytí téhle user experience se ze všech mých ostatních podprsenek staly bezcenný kusy hadru a kostic. Kterým se budu vyhýbat a při čistce šatníku je s nečistým svědomím hodím do textilního konťáku.

Zatím se ale tvářím jako že nic a naklikám na webu výrobce pár podprsenek s nově získanou velikostí. Pro jistotu na vyzkoušení na prodejně.

Jenže. Na prodejně byla úplně jiná prodavačka, která musela v minulém zaměstnání obsluhovat mamograf, protože tak rychle a profesionálně jsem nebyla odstrojená ani v začátcích našeho vztahu s Em. „Ste si vobjednala blbou velikost“ komentuje, když mi bez dovolení vlezla do kabinky. 

„Ale to je právě správná velikost, co mi doporučila vaše kolegyně, když mě přeměřila,“ bráním se. Statná rotvajlerka mě stáhne metrem tak silně, až s žebrem zabodlým ve zborcené plíci zalapu po dechu. „65F“ vyštěkla na mě. To tady na prodejně ani nemáme, ale můžete si to naklikat eště jednou a SPRÁVNĚ.“

Radost z nový podprsenky v prdeli. Najednou to vidím úplně jasně, jak by mohla bejt ještě lepší. A zároveň vím, že je to nekonečnej závod bez řešení – každá moje návštěva povede k jinýmu výsledku podle personálu, menstruačního cyklu, zemětřesení na Haiti a konjunkce Jupitera s Venuší. Prostě to vzdávám a budu naschvál a nafurt nosit 80C!

Nic tě tak nestmelí, jako public ainemy

 

Se šéfem je to jako s koriandrem: buď to vaší práci dodá tah na branku, nebo smrdí a je vám z něj na blití.

Já měla většinou štěstí na ty dobrý. Už kvůli tomu, že pohovor je něco jako první rande: když proti vám sedím kokot, je dost velká šance, že to zavšímáte. Klasický red flagy na pohovorech jsou, když váš potenciální šéf mluví 45 minut z hodiny o tom, co za svou kariéru dokázal, kolik firem si koupil a kdo všechno se ho bojí. Nebo nezvládnutý případy extroverze a nulovýho osobního života: home officy jsou fuj, zato sedíme v kanclu do 7, když je napínavej projekt a chodíme jednou týdně na motokáry (a kdo nejde, toho tam pomluvíme).

Moje nejhorší šéfka byla žena, která měla v mozku větší kýbl tesťáku než Karlos Vémola. Jmenovala se Simča a byla singl. Což by bylo úplně v pohodě, kdyby proti tomu přestala zoufale bojovat a přijala porážku: nikdo dominantnější než ona nebyl k mání a Chuck Norris byl zadanej.

Se Simčou to na pohovoru klaplo z úplně ujetejch důvodů: já na něj tenkrát šla v hrozný kocovině připravená brát cokoliv, abych měla na nájem. Simča mě později ve slabé chvilce přiznala, že mě vzala hlavně proto, že jsem tehdy vypadala jako Mia z Pulp Fiction, což byl její oblíbenej film.

Tím naše shody končily a začala se roztáčet velká kola vzájemných deziluzí a zklamání. Třeba když po mně koukal obchoďák, kterýho si vyhlídla ona. Nebo když jsem omylem poslala na zákazníky testovací mail včetně jejího průvodního zadání „dokud to nerozpošleš, budeš tady sedět celou noc“ (tenkrát se posílaly velký dávky mailů po hodinách, milé děti).

Když jsem od Simči za vyhrocených okolností zdrhla, vybírala jsem si už samý skvělý nadřízený a tím by pohádka o zmoudření naivní Psice mohla skončit-ale naštěstí jsou tu organizační změny. Představte si to, jako kdyby vám doma na zvonek zazvonila úřednice z personálního a řekla: „Váš manžel byl bohužel suspendován. Tady tohle je Jindra, seznamte se: Pracoval 10 let na jiný ženský, ale má zkušenosti se žehlením a vychoval pět dětí. Nastupuje k vám v pondělí.“

Přesně takhle totiž nějak vypadal příchod Calculona, když vyrazili z hodiny na hodinu našeho šéfa. Ofiko výmluva byla, že je to kvůli AI, což dává strašidelný smysl. Jakmile se nám přišel nový šéf představit svým robotickým hlasem, okamžitě nám došlo, že jsme na pracoviště vpustili nejen Clauda, ale zároveň pokročilé verze čínských humanoidů. Začala jsem mu říkat Calculon.

Při prvním team meetingu nám Calculon zakázal všechny home officy a ani se nesnažil skrývat přesvědčení, že se doma jen flákáme za firemní prachy. Taky nás přestěhoval všechny do kouta tmavýho přízemního traktu, takže když si jde dělat kafe nebo dobíjet baterky, nebo bůhvíco v tý malý kuchyňce dělá, tak nás vždycky pečlivě oscanuje svým laserovým zrakem jako ta panenka ve Squid game, co vás za nejmenší pohyb (na neschváleném webu) prostřílí na cucky.

Ale abych nebyla jen negativní. S naším starým týmem jsme udržovali spíš povrchní vazby, protože nic víc nebylo potřeba. Teď se každý ráno naše tajné bratrstvo schází v šeré kuchyňce našeho sklepení a polohlasem si vyměňujeme šokující pozorování nejen ze světa humanoidů, ale už i z osobní roviny. Nic vás tak nestmelí, jako společný nepřítel. Skoro je to na úrovni pubertální vzpoury proti profesorovi na gymplu, lemovaný společným záškoláctvím a manifestem matematického nihilismu.

To druhý, v co můžeme tajně doufat, jsou operační chyby a halucinace, kterými AI a současné řady humanoidů stále ještě trpí (dokud se z nich nestane samoopravná superinteligence). V pátek ráno mě třeba Calculon netečně pozdravil „Dobrý den“ ve výtahu a obviously ve mně nerozpoznal svého podřízeného agenta v režimu tykání. A jestli se nám výhledově podaří najít a sabotovat jeho nabíjecí stanici….pak vyhrajeme aspoň jednu malou bitvu ve válce, kdy budeme dřív nebo později na pracáku všichni.

 

Vejlet na kopec se stromama

 

Tak jo. Přidám se k výletním reportům, který tady všude rašej jako petrklíče nebo grcky na velikonoční pondělní odpoledne.

S Emem máme dlouholetou tradici: na Velikonoce se jezdí do Brna. V sobotu necháme děti u babičky a dědy a odjíždíme se partnersky restartovat o kus dál na jižní Moravu. Do skromných hotelů a penzionů, o kterých si naše děti vždycky myslí, že jde o fancy místa přetékající ústřicema a vířivkama, kam je nebereme jen kvůli naší lakotnosti a zlovůli jim odpírat luxus.

Letos jsme z naší výletní loterie vylosovali Hustopeče a jako varování se hodí uvést, že text níže není vhodný pro milovníky jižní Moravy.

Možná je v tom jižní Morava nevinně. Možná za to můžou průmyslový Sudety, kde jsem se narodila já. Jakmile se jednou narodíte na místě, kde se střetává hustej podkrkonošskej les se zbořenýma statkama a zrezavělým parovodním potrubím, tak je hrozně těžký radovat se z estetiky úhlednosti na steroidech.

Když se řeknou Hustopeče, možná se vám taky reflexně vybaví mandloně. Je to hlavně díky tomu, že jižní Morava má marketingovej tah na branku udělat z každýho prdu významnou evropskou lokalitu. Konkrétně v dubnu se větší část Český republiky sebere a jede do Hustopečí obdivovat kvetoucí mandlový sady, což je fakt, který jsme při plánování výletu introvertů úplně nedomysleli.

Takže přijedete do Hustopečí a je to jako v Lurdech, hemží se tu Poláci, černoši a korejský výpravy, jsou tady stánky s mandlovicí a billboardy směřující vás k tomu zázraku, mandloňovým sadům. Tam se dostanete i bez billboardů, protože stánky s vínem a mandlovicí nejsou v přímé úměře s počtem toitoiek, takže je cesta na kopeček lemovaná počůranýma kapesníkama jako orienťák s přehnaně zodpovědnými organizátory. Pak se před vámi otevře ten zázrak: je to KOPEC, na kterém stojí STROMY.

Em říká, že to ode mě není spravedlivý, ale já si prostě nemůžu pomoct. Víte, kolik my máme v Sudetech kopců se stromy? Bez počůranejch kapesníčků? Tady je to ale samozřejmě hype, protože kromě toho kopce tady už pak není nic.

Vlastně, abych nekřivdila: frekventovaná dálnice. A pak netypičtější znak jižní Moravy: řadový baráky s jedovatě barevnýma omítkama. Nevím, jestli maj obyvatelé jižní Moravy nějaký spešl slevy do Bauhausu na raritní barvy omítek, nebo je to nějaká vrozená vada barvocitu.

Ale kdo tady nemá jablíčkově zelenou, magenta nebo aspoň šmolkovou omítku, ten jako by nežil. Přičtete k tomu ještě geneticky modifikovanou zdobnost, která tady vlivem všech generací úplně přerostla přes hlavu: z krojů se staly šílený komba leopardích legínů a krajkových tílek a úplně všichni musí mít před barákem sádrový zajíce.

Ale abych jen nekřivdila. Když zdrhnete z toho jednoho nejslavnějšího mandlovýho kopce na světě, najdete tam i starý zarostlý sady jabloní, který už vypadaj jako ze zapomenutýho kraje. Všude tam kvete hadí mord, kterej je stejně jedovatě žlutej jako toxický omítky ve vesničce. A hlavně tam nejsou ty děti, že jo. Nebo aspoň ty vaše. Uměj obstojný řízky, jsou přátelský-a co je na nich nejlepší: tenhle kraj považujou za nejlepší na světě. A jen díky tomu nemáme v Sudetech na urbex barácích maršmelounový omítky a sádrový trpaslíky. Hlavně jim o tom nikdo neříkejte!