Mám tady vlky

„Máme tady vlky“ vyhrkla na mě máma na uvítanou při návštěvě rodného maloměsta a nešetřila podrobnostmi. Máma si totiž vede tajnej vlčí deník – akorát není psanej, ale ústně si předává s kámoškama útržky starodávných legend, nejnovějších vědeckých poznatků a zpravodajství TV Nova.

Všechno odstartovaly dvě ztracený kočky. Z jedný se našla roztrhaná kůže a někomu taky zmizela koza. Prý. „Maruška říkala, že viděla něco šedýho běžet od lesa“ zapřísahává nás máma, abychom radši nechodili na houby. „Nechodí ani hřbitov, protože tam chodí ožírat věnce srny, který tam ty vlci rdousej.“ To mi až přijde líto, že jsou vlci tak plachý, protože tuhle epickou Twilight scénu bych chtěla vidět na vlastní oči.

„A když už teda musíš jít riskovat ty nevinný dětský živůtky,“ třesoucím se hlasem prohlásí máma a já čekám, že vytáhne ze skříně samopal wehrmachtu, přece jen jsme v Sudetech a tam nikdy nevíte, čí je ta stará uniforma na půdě, „…tak se aspoň rozhlídněte dokola, než seberete houbu, protože přesně na to vlci čekají v křoví a útočí na lidi v podřepu.“ dodá máma a odkazuje se na televizní zprávy.

Potom jsem nad tím ve vlaku přemýšlela a vlastně mi to přišlo hezký. Je to stejný druh mrazivé pospolitosti, jako když se díváte s někým na horror. Příjemně z toho mrazí, ale nemáte načůráno v posteli, protože jdete na záchod spolu a jeden jistí tmavou chodbu před dvojčaty z Osvícení a tou holkou z Kruhu. Je to stejně uklidňující, jako když se kdysi dávno u ohně říkaly strašidelný příběhy o tyranosaurech, asteroidech nebo době ledový – ale vy jste pěkně v teploučku a k ohni šavlozubí tygři nelezou.

Protože ty opravdu nepříjemný věci se dějou zásadně, když jste v opuštěným horským hotelu, nebo prostě jen sami doma (a nemusí to být ani první noc v podezřele levným baráku, pod kterým je indiánský pohřebiště).

Jako ten vlahý večer, kdy byly děti a Em na chatě a já byla v tomhle bytě poprvé sama doma (po roce!). Mohly jsme si to udělat s Julčou hezký. Mohly jsme si spolu dát pár uzených korbáčků a vyvalit se spolu k Netflixu. Já bych držela notebook a Julča by kousala do peřiny nebo ochcávala svůj oblíbený roh komody. Ale to by nesměla ležet mrtvá ve svým křečkovským záchodě. Poklidně spočívala na kočkolitu, jako turistka na jadranský pláži. Mrtvá.

Když máte nekrofobii, tak vám je v takových chvílích smutno dvakrát – jednou za ztrátu člena rodiny a podruhé za sebe. Dost lidí si myslí, že nekrofobici se bojí smrti, ale tak to není. Neděsí nás připomínka vlastní smrtelnosti, ale fakt, že smrt je něco, co se dá chytit. Mrtvé organické věci jsou líhně rozkladných bakterií a než se nadějete, můžete mít z posledního pohlazení nekrózu až k rameni.

Z toho důvodu mi bylo jasné, že je potřeba jednat rychle. Em se měl vrátit až za dva dny, a to už by k dveřím našeho bytu taky mohly mířit pracovní čety červů až z nedalekých Olšan. Kdo má nakoukanýho Dahmera, tak ví, že mrtvolný puch v domě sousedi proaktivně hlásí, pokud nakrájené oběti po kouskách nenacpete do sudu s louhem. Ne, ale díky za inspiraci Jeffrey!

Od Julči to sice nebylo pěkné gesto umřít během jediných 3 dnů v roce, kdy jsem doma sama. Ale určité ohledy na mě brala, takže zemřela pozdě večer. Mohla jsem se zbavit těla pod rouškou noci.

Můj vedoucí terapeut z KBT by na mě nebyl hrdý, ale zas daleko jsme to nedotáhli, abych dobrovolně sahala na nebožtíky. Od toho je doma Em. Po pár chabých pokusech s pytlíkem jsem to prostě vzdala, překryla celé dno klece velkým černým pytlem a přemýšlela, co dál. Z pohřebních nástrojů jsem doma našla malou motyku, ale nápad sesypávat do velké hluboké díry celý obsah klece jsem zahazuji jako hodně pracný a málo pietní.

Zato téměř metrová vanička klece překrytá černým pytlem působí impozantním dojmem dětské novorozenecké rakve.

Schválně si zkuste s takhle velkým předmětem a neléčenou nekrofóbií vlézt do výtahu. Jsem na vás moc zvědavá, jak budete mačkat tlačítko 0. Pravděpodobně to budete zkoušet jako já rohem rakvičky a přitom se vám celý obsah málem vysype na nohy.

„Hlavně ať nepřistoupí plukovník“ říkám si celá zpocená a s červenýma očima, což se naštěstí nestane, protože Angrešt naštěstí chodí spát brzy, aby mohl držet hlídku od časných ranních hodin a dělat si čárky, kdo šel pozdě do práce. Myslím, že je v noci chráněn automatickým důmyslným systémem provázků a kuličkodráh, který na konci vystřelí překvapenému zloději uspávací šipku do hrudi.  

Stalo se jen to, že jsem u venkovních dveří potkala souseda s Amy. Amy je veselá pittbulteriérka, která umí doskočit až k vašemu obličeji, aby ho vděčně olízla. Jen díky ní bude taneček s mrtvou přesýpavající se nebožkou nad hlavou to první, co mě napadne, kdykoliv uvidím prázdný vršek klece a přepadnou mě chmury. RIP Julčo a díky za všechno!

Zachraňte vojína Karlíka

 

Pamatujete, jak jsem řešila morální dilema, jestli poslat našeho malého nevinného chlapečka na military camp? Dneska se Žmur vrátil z táborovýho Chersonu. I kdybych vám chtěla napsat sebevíc přikrášlenou historku v žánru army fantasy, tak tohle prostě nevymyslím. Nejradši bych dnešní příběh nechala napsat Žmura, ale pokud jsou mezi námi grammar nazi, jeho hrubky mají horší kadenci než AK-47. Takže vám za něj táborovej deník podle skutečných událostí napíšu já.

Den 1.

Náš táborovej vedoucí se jmenuje Deny a byl dva roky na misi v Afghánistánu. Hned odpoledne nám ukázal jizvu přes celý rameno, protože ho tam málem přejelo nepřátelský auto plný teroristů. Deny má zakázáno říkat, kolik zabil lidí. Ale prošel water boardingem a užíval si ho, protože mu při nějakým šíleným mučení nedali několik dnů napít, takže tohle prý byly úplný lázně.

Ve stanu jsem s Karlíkem. Karel má nadváhu a mámu v čele český armády. Prý mají v garáži zbraně za dvacet miliónů. „Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík hned, co vybalíme. „Umím od mámy chvat, kterej tě pošle do nemocnice za 3 sekundy“.

Den 2.

Po 150 dřepech během ranní rozcvičky jeden brečící kluk zajde za Denym, že chce domů. Dopoledne si pro něj dojede táta a drsnej Deny nám pak ukáže plán celýho týdne. Vedle nás je tábor šachistů, což jsou prý mírumilovní obyvatelé země Iglajů, který máme bránit před socialistickými údery národa Urska.

Iglaje poznáváme hned na prvním obědě. Máme čočku s vejcem a vedoucí s párkama. Tři Iglajové jsou na vozíčku, jeden Iglaj je liliput a hlavní iglajský mluvčí je autista. Všichni Iglajové nosí brejle a trička s LGBT vlajkama. Žádný Iglaj neprojevuje vděk za to, že je bráníme proti socialistům. „Pošahaný gumy“ vyjádřil se o nás hlavní autista a jejich trpaslík posměšně zasalutoval, ale při frontě na oběd vozíčkáři bojácně odjeli na konec řady. Máš maskáče, máš respekt. U Denyho i šachistů.

Zbytek dne se plazíme po lese s krochnou.

Den 4.

Celou noc jsme běhali po lese a vedoucí po nás házeli dýmovnice. Jedna holka omdlela. Karlík si v šest ráno myslel, že ještě spim, takže vytáhl zakázanou telekomunikační techniku a volal mámě. „Prosím tě, přijeď si pro mě“ brečí Karlík do ajfonu a smrká slzy do spacáku. Pak bylo slyšet jeho mámu, jak mu rozespale, ale přísně říká, že to stálo spoustu peněz a ať se vzchopí.

Když jsem se smál, Karel se zeptal, esi chci zlomit žebra. Odpoledne dochází k prvním ztrátám. Miki zakopne s airsoftkou o pařez, střílející krochna se zapíchne do země a Miki se zapíchne do ní. „Nebuď sračka, vstávej chlape“ burcuje ho Deny a ohromí nás všechny příběhem, jak se zlámanejma nohama přeskakoval vagóny jedoucího vlaku, když honil Usámu bin Ládina.

Večer dostane Deny sprda od zdravotnice, protože Miki má to rameno zlomený. Posloucháme to s klukama přitisklý na dveře samotky. Maskovaný do keřů, jak nás to Deny naučil. Jede s ním do nemocnice a Karlík mezitím jednomu vozíčkáři sebere puding a vyhrožuje mu, že mu zlomí žebra. Když se Deny vrátí ze špitálu, děláme kvůli Karlíkovi všichni 250 kliků.

Den 5.

Už čtyři dny prší. Plesnivěj mi maskáče a Karlíkovi plesniví nohy, což komplikuje naše společné bydlení pod jednou celtou. Šest hodin chodíme po lese a neseme kládu nad hlavou. Komu podklesnou ruce, ten valí dělat kliky do bláta. Iglajové se hřejou v teple jídelny a posměšně na nás mávají LGBT vlaječkou.

K večeři si Deny opejká buřta a my ostatní rohlíky. Ben mu na přímý rozkaz běží pro hořčici, uklouzne po mokrejch schodech a urazí si kus lícní kosti, jak nás později informuje zdravotnice. Naše jednotka ztratila druhýho muže a večer zase posloucháme přitisklý na dveře tajný rozhovory, jak zdravotnice Denymu zakazuje noční granátový útok. Deny ji zkouší přesvědčit krav maga chvatama, protože pak už slyšíme jen šoupání polního lehátka a sténání.

Ale ani omráčení zdravotnice nepomohlo. Místo házení granátů sedíme s Karlíkem ve dvě ráno na hlídce a nudíme se. Karlík vymyslí, že Iglajům ukradneme LGBT vlajku. Což je celkem easy, protože Iglajové v noci spí, nepřipouštějíc si nebezpečí socialistického vpádu. Teď co s ní. Zapálit? Prostřílet? Nakonec ji počůráme a hodíme do odpaďáku před jídelnou.

Den 6.

„To jste přehnali, vy tupá, militarizovaná, nevzdělaná hovada“ pronese mluvčí Iglajů svou nejdelší řeč za celej tejden, zatímco vozíčkáři pokyvují a liliput zase posměšně salutuje.

„Chceš zlomit žebra?“ zeptá se Karlík a všichni překvapeně ztuhneme, protože hlavní Iglaj řekne „Ano, prosím.“

Karlík napřáhne ruku, na které se chvěje obrovský kožní vak vyplněný sádlem. Zaťatá buclatá pěstička se nelítostně přibližuje k propadlému hrudníčku prezidenta všech Iglajů. Buch. Křup.

„Áááááu“ začne Karlík brečet, vzápětí slyšíme dusot Denyho kanad. Původně za to měl Karlík dělat 300 kliků, ale zdravotnice zjistila, že má to zápěstí zlomený. Kliky jsme si teda rozdělili v rámci celý roty a pro Karlíka si odpoledne přijela máma. Z toho, jak sjela Denyho, jsme pochopili, že je právnička, a ne žádná plukovnice. Karlík kecal. Ale konečně se mu povedlo z války dostat a v našem stanu zavládlo svěží klima.

Den 7.

„Co se stalo v Kábulu, to zůstane v Kábulu“ loučí se s náma Deny. Jsem v klidu. I kdyby ho zavřeli, tak zvládne hladovku, týden v bílý místnosti s trash metalem a water boarding je pro něj jak akvapark. Možná v noci přilezu za mámou a počůrám se jí do postele. Ale vydržel jsem až do konce a přežil i smradlavýho Karlíka. Deny na mě může bejt hrdej!

Ztratit tvář

 

Někdy mám dost problém hledat výhody stárnutí. Ale včera jsem jednu objevila, takže se o ní podělím, ať máte taky radost, že vám pěkně odsejpá věk a narozeniny s dárkovou taškou plnou inkontinenčních potřeb už pomalu klepou na dveře. Věděli jste, že i když teď vůbec nic neděláte a jen si čtete tenhle článek, tak zároveň letíte vesmírem rychlostí 370 km za sekundu? Wow. Neprokrastinujete, krátíte si čas na dlouhý cestě.

Ale k věci. Ta výhoda je v tom, že čím dál míň ztrácím tvář ve smyslu nedělám ze sebe, co nejsem.

Když se podívám na svou time line, jako děcko jsem ksicht ztrácela skoro furt. Ve škole jsem dělala, že umím matiku. Před tetou jsem na Vánoce dělala, že ji mám ráda, jen abych dostala peníze a před rodičema, že chodím na balet a baví mě to.

Puberta je potom něco jako Woodstock ztracených tváří. Nejdřív jsem byla hipík a nosila jsem ošoupaný manšestrový sako po mámě a krajkovou plesovou sukni po babičce.

Hipíka jsem ze dne na den vyměnila za punkrock, protože jsem se zamilovala do Bahna, co hrál v kapele podobně revolucionářských kluků zasažených epidemií akné. Název skupiny už si nepamatuju. Ale rozhodně to bylo něco s přesahem.  Něco jako Děvky s kapavkou nebo Vředy starýho syfla, odkazující se na dospělácké sexuální nemoci, které chlapci chtěli mít, ale nebylo od koho.

Samozřejmě nechyběla image, že jsem o hrozně moc starší (minimálně o 3,5 roku!) a se spoustou milostných zkušeností, protože v 17 jste prostě hotovej člověk s názorem.

Po škole jsem si vytvořila novou tvář, tentokrát šlo o mladou nadějnou kapitalistku. Chodila jsem na pohovory, a tentokrát jsem dělala ramena, že všechno umím.

„Technická angličtina? Není problém!“ přesvědčivě jsem jednou zalhala v nějaký personální agentuře, která byla stejně zoufalá jako já a vyslala mě jako svou vlajkovou loď na výběrové řízení do Cisca („připíšu tam, že jste naše nejlepší kandidátka!“).

To výběrko bylo vedený jako assesment, kde vás je ráno 30 a odpoledne zbyde jeden vítěz, který bere vše. Mezinárodní porota se tváří otráveně. Je to celý, úplně celičký v angličtině a jako první máme vypracovat projekt připojení pro firmu XYZ za pomoci Cisco hardware s názvy znějícími jako křestní jména robotů.

Jako ruku na srdce, to zadání bych nebyla schopná dát dohromady ani teď, skoro 20 let poté. Ale dneska bych na takový výběrko prostě nešla, případně řekla hned na začátku „tohle je omyl, mějte se pěkně“ a šla bych domů. Nebo do firmy, o který mám aspoň rámcový tušení, co dělá.

Ale říkejte to mladý Psici. Když na mě přijde řada, vezmu si svůj přeškrtanej papírek, na kterej jsem ze stresu kreslila domečky jednou čarou a předstoupím před znuděnou porotu. A pak přišlo okno jak prase.

Měla jsem pocit, že jsem zabetovaná do podlahy zhruba do půlky stehen a nemůžu se hýbat. Místo, abych se aspoň pokusila nějak to okecat, jsem jen překvapeně zírala na porotu. Tik-tak, tik-tak, bylo v tom tichu slyšet i nástěnný hodiny. Znuděná porota se postupně probírá letargie a všichni na sebe zíráme s nefalšovaným vytržením, dokud po pár dalších sekundách zlomeným hlasem nevykřiknu „I am sorry!“.

Pak si jen pamatuju zmatený úprk pro kabát, a taky jak se snažím projít zamčenými dveřmi zasedačky, dokud mě někdo soucitně nenasměruje ke správným dveřím.

Tak tyhle výstřelky už nedělám. A nedělám ani ramena na děti, jak jsem strašně dospělá a zodpovědná, naopak na sebe s Emem mluvíme legračními hlasy a Žmur nás dospěle okřikne (protože se už snaží být aspoň o 3,5 roky starší).

A vy teď čekáte, kdy jsem ztratila ten ksicht teď. Ven s tím Psice. A mě je to teď blbý, protože je to zase taková kravina jako vždycky.

Děcka jsou na táborech a my si s Emem užíváme. Mluvíme na sebe legračními hlasy bez okřikování, kupujeme si nezdravý věci a vaříme pálivý jídlo, po kterým by dětem lezly oči z důlků. A chodíme nakupovat do korejskýho obchodu na Korunní.

V tom obchodě mají věci, o kterých ještě nevíte, že je budete chtít. Zmrzlinu z fazolí, perlivou limču s příchutí mlíka a mořský šneky v sójovce. A když platíte, můžete si u kasy koupit za dvacku pleťovou masku ze zlata a uhlí. Dvoubarevnou.

To mi posílilo pocit, že k životu bez dětí patří i wellness zahrnující plátky okurky na očích a župan. Za dvacku mě navíc ukecáte na cokoliv.

Jak úhledné!

Všímáte si, jak dokonale to vypadá na fotce? Ve skutečnosti je to bahno vytvářející nesouvislou vrstvu. Lepí se to na prsty, divně to smrdí a ta zlatá jsou v reálu spíš lepkavý chcanky s třpytkama.

Realita: Nahoře horník, dole párty

Když nešly ukápnutý skvrnky utřít z umyvadla, došlo mi, že má Houston problém. Schne to pomalu jak beton a postupně vám to svírá obličej. Po 30 minutách lineárně narůstajícího stresu se dočkáte: čas sloupnout!

Korejka se u toho určitě usmívá a v pozadí hraje K-pop, ale já vám řeknu tajemství. I když to není vidět, na obličeji vám rostou statisíce miniaturních chloupečků, který vás společně s touto maskou, svrchní vrstvou kůže a přilepenými roztoči rozhodně neplánují opustit. Ale musí.

Můžete to strhávat pomaličku a prodlužovat si utrpení. Nebo to zkusit rychle, a to bych vám potom doporučovala roubík, ať zbytečně neplašíte sousedy. Ani v Ciscu jsem neměla takovej strach, že jsem svou tvář ztratila napořád.

Výsledek? Nevím, jestli do toho melou ty mořský plže v sójovce, nebo nadrcený snubní prsteny, ale nikdy jsem neměla tak pěknou pleť (a vůbec není vidět, že je vytahaná minimálně o půl metru!). Ale příště si to radši nechám udělat v celkový anestezii.

Nevěřte plazům

 ...nejsou blbý!

„Jak krmit kočku, to ti vůbec nemusím vysvětlovat“ říká Olga a napije se kafe. „No a Jirka, to je těžší případ. Žere živý cvrčky, ale s trochou cviku to zvládneš za 2 minuty. Napíšu ti manuál“ dodává a podezřele rychle mi vrazila do ruky klíče od bytu, ve kterým jsem prostoduše slíbila deset dnů krmit kočku, potkany a gekončíka.

Když jsem se včera plížila chodbou k bytu, pootevřely se na řetízek dveře od sousedů a zase se rychle zavřely. Pak že je Praha anonymní město, kde vás lidi nechaj chcípnout na chodníku, běží mi hlavou spolu s otázkou, jestli stihnu nakrmit všechny zvířata dřív, než přijede policie.

Cvak, otevřou se dveře a jako první se na mě vyvalí obrovskej kocour a zalehne mi nohy se zjevným záměrem mě umazlit. To je samozřejmě útok na mou slabou stránku, protože obřím předoucím hromadám chlupů já nikdy neumím říct ne. Takže sedíme s Mackem v rozsypaným kočkolitu a musím si poslechnout všechno, co se tady za poslední dny událo. Zmuchlanej koberec a poházený plyšáky samozřejmě zamlčí.

Když dostane kapsičku a povolený množství pamlsků, přilne ke mně kocour řekla bych až gravitační silou. Naděje, že se stihnu cestou zpátky prosmýknout dveřmi bez něj, se povážlivě tenčí. O to víc, když zjistí, že jsem nejen lordem kapsiček, ale taky klíčníkem zavřených dveří k potkanům.

„Nekrm je, sežerem je spolu a nikomu nic neřeknem“ zkouší mě Macek zhypnotizovat a pak se snaží nenápadně se vlomit do klece, když sypu krmení do misky zády k němu. „Jen jsem si drbal svědivej zadek, asi mám červy“ vysvětluje obratně Macek a zajede do postele, jako by to bylo místo, na který má zákonem ustanovený právo. To je zase jeho slabina – neví, že tyhle kočičí triky já znám jak svý boty.

Sežerem je, packu na to

„Tak jdem kámo, ještě nakrmíme ještěra“ odnesu kocoura, kterej se nevzpouzí, protože správně předvídá nadcházející vrchol večera.

„Vezmi cvrčka z krabičky pinzetou a přidrž ho u Jirkovy tlamy“ píše se názorně v manuálu „Pozor – neumí sám lovit! Neházet živý cvrčky do terária!!!“  křičí upozornění na konci kapitoly „Gekončík“.

Tak tohle Jirku v mých očích shodilo někam na úroveň trepky nebo přešlechtěný čivavy. Jirka, kterýmu lítaj pečený cvrčci do huby, nemůže být zákeřnej. „Nekrm ho, sežerem ho spolu…“, zkouší Macek starý triky.

Jako zákeřný se každopádně ukázali cvrčci. Jak jste si asi všichni všimli, oblíbeným hostem posledních komentářů je Olga Hepnarová, která prostřednictvím tohoto příspěvku konečně našla své převtělení.

Jsou to cvrčkové, kteří vám nikdy nic neudělali. Žoužají svůj plátek okurky a přemýšlí, s kým se ten večer ve své zatuchlé krabičce spáří. A vy jste nasraná Olga nebo taky Mahábhárata, co se stal smrtí a ničitelem světů (klíčenky pro znalce popkulturních odkazů si rozdáme v komentářích).

Cvrčkové i se svou prodlouženou míchou rychle pochopí, že tahle pinzetka není na lechtání ani nošení dalších plátků okurek. V dalších sekundách mě docela dost mrzí, že se na ně nedá najet náklaďákem, protože ty svině furt uskakují, já ječím a kocour našeptává, že sežereme i cvrčky.

Konečně jeden z nich ulpí v pinzetě a já ho vítězně nesu na zlatým podnose natěšenýmu Jirkovi. Cvrček se ale ve smrtelný agónii vysmekne z pevného sevření a dopadne to terárka zakázaným způsobem. Naživo.

A teď co s tím. Šance polapit ho v členitým terárku je nula. Kladu si tedy druhou otázku v řadě, a to proč vlastně nesmí živý cvrček do Jirkova kvartýru. V čem má převahu? Je Jirka fakt tak blbej, že by se nechal cvrčkem postupně ohlodat?

Že není blbej Jirka dokázal dřív, než jsem si položila otázku číslo tři, tedy zda v nejbližším pet centru prodávají náhradníka ve stejné barvě. Nahrbil se do lovecké pozice a ulovil cvrčka tak odporně zneklidňujícím způsobem, že odteď vim, proč se lidi bojí při sledování Jurskýho parku, a že máme všichni v kousíčku DNA zakódovanej pocit, když jsme byli ještě opice a žrali nás hadi.

Přes mou fungl novou fóbii z plazů se vám můžu pochlubit taky nově nabytou schopností: stala se ze mě cvičitelka gekončíků!