Nevěřte plazům

 ...nejsou blbý!

„Jak krmit kočku, to ti vůbec nemusím vysvětlovat“ říká Olga a napije se kafe. „No a Jirka, to je těžší případ. Žere živý cvrčky, ale s trochou cviku to zvládneš za 2 minuty. Napíšu ti manuál“ dodává a podezřele rychle mi vrazila do ruky klíče od bytu, ve kterým jsem prostoduše slíbila deset dnů krmit kočku, potkany a gekončíka.

Když jsem se včera plížila chodbou k bytu, pootevřely se na řetízek dveře od sousedů a zase se rychle zavřely. Pak že je Praha anonymní město, kde vás lidi nechaj chcípnout na chodníku, běží mi hlavou spolu s otázkou, jestli stihnu nakrmit všechny zvířata dřív, než přijede policie.

Cvak, otevřou se dveře a jako první se na mě vyvalí obrovskej kocour a zalehne mi nohy se zjevným záměrem mě umazlit. To je samozřejmě útok na mou slabou stránku, protože obřím předoucím hromadám chlupů já nikdy neumím říct ne. Takže sedíme s Mackem v rozsypaným kočkolitu a musím si poslechnout všechno, co se tady za poslední dny událo. Zmuchlanej koberec a poházený plyšáky samozřejmě zamlčí.

Když dostane kapsičku a povolený množství pamlsků, přilne ke mně kocour řekla bych až gravitační silou. Naděje, že se stihnu cestou zpátky prosmýknout dveřmi bez něj, se povážlivě tenčí. O to víc, když zjistí, že jsem nejen lordem kapsiček, ale taky klíčníkem zavřených dveří k potkanům.

„Nekrm je, sežerem je spolu a nikomu nic neřeknem“ zkouší mě Macek zhypnotizovat a pak se snaží nenápadně se vlomit do klece, když sypu krmení do misky zády k němu. „Jen jsem si drbal svědivej zadek, asi mám červy“ vysvětluje obratně Macek a zajede do postele, jako by to bylo místo, na který má zákonem ustanovený právo. To je zase jeho slabina – neví, že tyhle kočičí triky já znám jak svý boty.

Sežerem je, packu na to

„Tak jdem kámo, ještě nakrmíme ještěra“ odnesu kocoura, kterej se nevzpouzí, protože správně předvídá nadcházející vrchol večera.

„Vezmi cvrčka z krabičky pinzetou a přidrž ho u Jirkovy tlamy“ píše se názorně v manuálu „Pozor – neumí sám lovit! Neházet živý cvrčky do terária!!!“  křičí upozornění na konci kapitoly „Gekončík“.

Tak tohle Jirku v mých očích shodilo někam na úroveň trepky nebo přešlechtěný čivavy. Jirka, kterýmu lítaj pečený cvrčci do huby, nemůže být zákeřnej. „Nekrm ho, sežerem ho spolu…“, zkouší Macek starý triky.

Jako zákeřný se každopádně ukázali cvrčci. Jak jste si asi všichni všimli, oblíbeným hostem posledních komentářů je Olga Hepnarová, která prostřednictvím tohoto příspěvku konečně našla své převtělení.

Jsou to cvrčkové, kteří vám nikdy nic neudělali. Žoužají svůj plátek okurky a přemýšlí, s kým se ten večer ve své zatuchlé krabičce spáří. A vy jste nasraná Olga nebo taky Mahábhárata, co se stal smrtí a ničitelem světů (klíčenky pro znalce popkulturních odkazů si rozdáme v komentářích).

Cvrčkové i se svou prodlouženou míchou rychle pochopí, že tahle pinzetka není na lechtání ani nošení dalších plátků okurek. V dalších sekundách mě docela dost mrzí, že se na ně nedá najet náklaďákem, protože ty svině furt uskakují, já ječím a kocour našeptává, že sežereme i cvrčky.

Konečně jeden z nich ulpí v pinzetě a já ho vítězně nesu na zlatým podnose natěšenýmu Jirkovi. Cvrček se ale ve smrtelný agónii vysmekne z pevného sevření a dopadne to terárka zakázaným způsobem. Naživo.

A teď co s tím. Šance polapit ho v členitým terárku je nula. Kladu si tedy druhou otázku v řadě, a to proč vlastně nesmí živý cvrček do Jirkova kvartýru. V čem má převahu? Je Jirka fakt tak blbej, že by se nechal cvrčkem postupně ohlodat?

Že není blbej Jirka dokázal dřív, než jsem si položila otázku číslo tři, tedy zda v nejbližším pet centru prodávají náhradníka ve stejné barvě. Nahrbil se do lovecké pozice a ulovil cvrčka tak odporně zneklidňujícím způsobem, že odteď vim, proč se lidi bojí při sledování Jurskýho parku, a že máme všichni v kousíčku DNA zakódovanej pocit, když jsme byli ještě opice a žrali nás hadi.

Přes mou fungl novou fóbii z plazů se vám můžu pochlubit taky nově nabytou schopností: stala se ze mě cvičitelka gekončíků!