Ztratit tvář

 

Někdy mám dost problém hledat výhody stárnutí. Ale včera jsem jednu objevila, takže se o ní podělím, ať máte taky radost, že vám pěkně odsejpá věk a narozeniny s dárkovou taškou plnou inkontinenčních potřeb už pomalu klepou na dveře. Věděli jste, že i když teď vůbec nic neděláte a jen si čtete tenhle článek, tak zároveň letíte vesmírem rychlostí 370 km za sekundu? Wow. Neprokrastinujete, krátíte si čas na dlouhý cestě.

Ale k věci. Ta výhoda je v tom, že čím dál míň ztrácím tvář ve smyslu nedělám ze sebe, co nejsem.

Když se podívám na svou time line, jako děcko jsem ksicht ztrácela skoro furt. Ve škole jsem dělala, že umím matiku. Před tetou jsem na Vánoce dělala, že ji mám ráda, jen abych dostala peníze a před rodičema, že chodím na balet a baví mě to.

Puberta je potom něco jako Woodstock ztracených tváří. Nejdřív jsem byla hipík a nosila jsem ošoupaný manšestrový sako po mámě a krajkovou plesovou sukni po babičce.

Hipíka jsem ze dne na den vyměnila za punkrock, protože jsem se zamilovala do Bahna, co hrál v kapele podobně revolucionářských kluků zasažených epidemií akné. Název skupiny už si nepamatuju. Ale rozhodně to bylo něco s přesahem.  Něco jako Děvky s kapavkou nebo Vředy starýho syfla, odkazující se na dospělácké sexuální nemoci, které chlapci chtěli mít, ale nebylo od koho.

Samozřejmě nechyběla image, že jsem o hrozně moc starší (minimálně o 3,5 roku!) a se spoustou milostných zkušeností, protože v 17 jste prostě hotovej člověk s názorem.

Po škole jsem si vytvořila novou tvář, tentokrát šlo o mladou nadějnou kapitalistku. Chodila jsem na pohovory, a tentokrát jsem dělala ramena, že všechno umím.

„Technická angličtina? Není problém!“ přesvědčivě jsem jednou zalhala v nějaký personální agentuře, která byla stejně zoufalá jako já a vyslala mě jako svou vlajkovou loď na výběrové řízení do Cisca („připíšu tam, že jste naše nejlepší kandidátka!“).

To výběrko bylo vedený jako assesment, kde vás je ráno 30 a odpoledne zbyde jeden vítěz, který bere vše. Mezinárodní porota se tváří otráveně. Je to celý, úplně celičký v angličtině a jako první máme vypracovat projekt připojení pro firmu XYZ za pomoci Cisco hardware s názvy znějícími jako křestní jména robotů.

Jako ruku na srdce, to zadání bych nebyla schopná dát dohromady ani teď, skoro 20 let poté. Ale dneska bych na takový výběrko prostě nešla, případně řekla hned na začátku „tohle je omyl, mějte se pěkně“ a šla bych domů. Nebo do firmy, o který mám aspoň rámcový tušení, co dělá.

Ale říkejte to mladý Psici. Když na mě přijde řada, vezmu si svůj přeškrtanej papírek, na kterej jsem ze stresu kreslila domečky jednou čarou a předstoupím před znuděnou porotu. A pak přišlo okno jak prase.

Měla jsem pocit, že jsem zabetovaná do podlahy zhruba do půlky stehen a nemůžu se hýbat. Místo, abych se aspoň pokusila nějak to okecat, jsem jen překvapeně zírala na porotu. Tik-tak, tik-tak, bylo v tom tichu slyšet i nástěnný hodiny. Znuděná porota se postupně probírá letargie a všichni na sebe zíráme s nefalšovaným vytržením, dokud po pár dalších sekundách zlomeným hlasem nevykřiknu „I am sorry!“.

Pak si jen pamatuju zmatený úprk pro kabát, a taky jak se snažím projít zamčenými dveřmi zasedačky, dokud mě někdo soucitně nenasměruje ke správným dveřím.

Tak tyhle výstřelky už nedělám. A nedělám ani ramena na děti, jak jsem strašně dospělá a zodpovědná, naopak na sebe s Emem mluvíme legračními hlasy a Žmur nás dospěle okřikne (protože se už snaží být aspoň o 3,5 roky starší).

A vy teď čekáte, kdy jsem ztratila ten ksicht teď. Ven s tím Psice. A mě je to teď blbý, protože je to zase taková kravina jako vždycky.

Děcka jsou na táborech a my si s Emem užíváme. Mluvíme na sebe legračními hlasy bez okřikování, kupujeme si nezdravý věci a vaříme pálivý jídlo, po kterým by dětem lezly oči z důlků. A chodíme nakupovat do korejskýho obchodu na Korunní.

V tom obchodě mají věci, o kterých ještě nevíte, že je budete chtít. Zmrzlinu z fazolí, perlivou limču s příchutí mlíka a mořský šneky v sójovce. A když platíte, můžete si u kasy koupit za dvacku pleťovou masku ze zlata a uhlí. Dvoubarevnou.

To mi posílilo pocit, že k životu bez dětí patří i wellness zahrnující plátky okurky na očích a župan. Za dvacku mě navíc ukecáte na cokoliv.

Jak úhledné!

Všímáte si, jak dokonale to vypadá na fotce? Ve skutečnosti je to bahno vytvářející nesouvislou vrstvu. Lepí se to na prsty, divně to smrdí a ta zlatá jsou v reálu spíš lepkavý chcanky s třpytkama.

Realita: Nahoře horník, dole párty

Když nešly ukápnutý skvrnky utřít z umyvadla, došlo mi, že má Houston problém. Schne to pomalu jak beton a postupně vám to svírá obličej. Po 30 minutách lineárně narůstajícího stresu se dočkáte: čas sloupnout!

Korejka se u toho určitě usmívá a v pozadí hraje K-pop, ale já vám řeknu tajemství. I když to není vidět, na obličeji vám rostou statisíce miniaturních chloupečků, který vás společně s touto maskou, svrchní vrstvou kůže a přilepenými roztoči rozhodně neplánují opustit. Ale musí.

Můžete to strhávat pomaličku a prodlužovat si utrpení. Nebo to zkusit rychle, a to bych vám potom doporučovala roubík, ať zbytečně neplašíte sousedy. Ani v Ciscu jsem neměla takovej strach, že jsem svou tvář ztratila napořád.

Výsledek? Nevím, jestli do toho melou ty mořský plže v sójovce, nebo nadrcený snubní prsteny, ale nikdy jsem neměla tak pěknou pleť (a vůbec není vidět, že je vytahaná minimálně o půl metru!). Ale příště si to radši nechám udělat v celkový anestezii.