úterý 23. prosince 2014

Jedeme autobusem s dětmi: tipy a triky


Chápete, proč se na Vánoce většina Prahy přesunuje právě do mého rodného kraje? Online rezervační systém Regiojetu hlásí dvě poslední místa na celý vlak, pochopitelně každé z nich ve vzdálených vagónech. Zklamaně bloudím po idosu a narážím na východočeský expres, draka, který mě na svém ohonu slibuje svézt za dvě a půl hodiny do místa určení. A pokud snad ještě váhám, přihazuje noviny, nápoj a wifi zdarma. Na to Psice slyší. Nedočkavě odklikávám lístky a v neděli dopoledne stojíme seřazeni na Černém mostě. A začíná panika. Která ze zašedlých karos je ta naše? Je to klasický chyták, zatímco selektivně vyhlížíte dvoupatrový bus s hosteskou, správný výsledek stojí přímo před vámi: otřískaný linkáč a řidič s obličejem vytahanějším než Mick Jagger. 

"No konečně! Na vás čekám celou dobu, co tady běháte dokola", říká, když si odškrtává na papírku čísla rezervace, čímž mě překvapí a nestihnu se zeptat na noviny, nápoj, ani tu wifinu. Jak za chvíli zjistíte, stejně by mi to bylo k ničemu. Dálkový expres má označovače lístků a na první pohled se v ničem se neliší od běžného MHD. Což je domněnka, která se potvrdí na druhý pohled, když se před odjezdem ozve hlášení o stanici Černý most. Vepředu svítí červené digitální hodiny a já začínám odpočítávat zbývající čas.

2:15   "Mami už tam budem?" ptá se Žmur a já vytahuji tašku s jídlem. Mandarinku, nebo jablko? (Nikdy nedávejte dětem výpalné dřív než v půlce cesty!)

1:55   Čičman se  přes veškerá opatření, mazlení a snahy o zábavu vsedě vydává na cestu napříč autobusem. Prchá, snažím se tedy jen o vizuální kontrolu tam, kam dohlédnu. V jedné ruce musím držet odděleně Žmura a v druhé tašku s jídlem.

1:53   "Jé, mami, ona se vrátila s karamelkou! Můžu si jít taky něco vyžebrat?" 
"Ne, seďte a dívejte se z okna! Koukejte, jak je tady pěkná dálnice!" (Je to karamelka, nebo kostka hašiše? Raději podezřelou věc skrývám do kapsy).

1:52 - 1:30   "Mami už tam budem?" 

1:29   "A teď už?" 

1:19   " Babička nemůže přijet za námi, abychom tak dlouho netrpěli?"

1:20   "To teda není moc pěknej autobus, jak jsi slibovala. Ukaž, co máš ještě v tašce. Ani toho jídla moc nemáš!"

1:00   Tajemný hlas zezadu a první stížnost: "Paní ten váš chlapeček (Čičman) mi líže botu". 

0:55   Žmur začíná zpívat. Wheels On The Bus střídá znělka Požárníka Sama. Všichni můžeme být vděční, že si na zpěv vzpomněl až v poslední hodině jízdy, ale slabší povahy to doslova odrovná. "Dej mu taky bonbón, ať cucá a zmlkne" ozývá se tlumeně ze zadních řad.

0:45   Označovač lístků je funkční. Skládám Žmurovi do tvaru jízdenek různé papírky, které nacházím po kapsách. Spolucestující pochvalně hučí, kromě cvikání jízdenek je totiž konečně ticho. Zato řidič řve přes motor "Jestli mi to vyplácáte, budete do toho kupovat novej toner!" To víš.

0:30   "Mami já budu asi blinkat", říká Žmur varovně a znovu tím probere klimbající zadní část autobusu k pohotovosti. Někdo preventivně otvírá okénko. Během toho, co hledám sáček, mi Žmur otevře peněženku a označí v cvikači složený pětikilo. Řidič hrozí od volantu, ale není mu rozumět. Řeže zatáčku. S dodávkou v protisměru se mijíme jen o pár centimetrů.

0:15   Sáhnu do kapsy pro mobil a namotám si na prsty něco hnědého a velmi lepkavého. Aha. Tak tohle není hašiš.

0:10   V poslední desetiminutovce Čičman usíná, Žmur si nasazuje na hlavu prázdnou igelitku od jídla, přidušuje se a mává na spolucestující. Někdo se dohaduje, jestli budeme vystupovat tady, nebo až na další zastávce. A pak, že se o sebe lidi nezajímají.

0:00   Budím Čičman. Pláče. Žmur si sundává igelitku z hlavy a zvrací, řidič se nervózně kouše do vytahaných tváří, tahá zavazadla z kufru a odkopává to naše daleko na chodník. Spolucestující na nás s úlevou mávají přes okno. Cestování s dětmi tuží komunitu!

středa 17. prosince 2014

Vánoce 1.0 – Větvičky, elektrošoky a punk ve vlasech



ještěže nemám taky troje narozeniny…!


Život náplavy sebou nese výhody i různá úskalí. Zvlášť pokud je váš partner taky náplava, jen z jiného města a čistokrevní Pražáci jsou pouze vaše děti. Popravdě váhám, jestli Vánoce patří mezi výhody, nebo slabiny. Na první pohled nenajdete žádnou chybu. Lineárně se zvyšující hromada dárků.  Kapr smažený, kapr na modro, kapr žádný. Tuny cukroví. Na vlastní kůži ale zjistíte, že systém má bezpečnostní trhliny horší než databáze Sony.

Ale od toho jsou konečně první Vánoce v Praze, aby se odladily drobné technické a organizační problémy. Mezi ten první bych zařadila načasování. Původně jsme chtěli nechat pražské Vánoce na tenhle pátek, těsně před tím, než s dětmi odjedu na Vánoce 2.0 v rodném městě a turné bude završeno jako Vánoce 3.0 v Brně na Štědrý den. Ale protože Žmur měl dostat vysněnou hasičskou stanici z Lega, spontánně jsme se rozhodli přeplánovat je na uplynulou neděli, aby si s ním stihl pohrát dřív, než odjedeme.

Výzva tedy zněla pořídit vánoční rekvizity během jediného nedělního odpoledne.

Co se týká stromku, trochu jsem se zamotala do symbolu naší vzájemné spolupráce a kreativity a vystřihla lepenkovou obludu z obří krabice, co nám zbyla ještě od stěhování. Vize pospolitosti byla v tom, že stromek s dětmi společně nabarvíme a nalepíme na něj ozdoby vystříhané z papíru. Nebo aspoň měla být. Za hodinu vypadal strom jako kulisa do divadla Járy Cimrmana, zelený byl stůl, parkety, ruce až po loket, oblečení a komplet celé děti. Dala jsem strom opatrně vyschnout na skříň, odkud obratem sklouzl a nabarvil mi na zeleno ještě půlku vlasů a ucho. Vydali jsme se přibarvení jako ekologičtí aktivisté na demonstraci za opravdovým jehličím.

Jak jsem správně tušila, větvičky se ukázaly jako nejmenší problém. Už při návratu z hospody v sobotu v noci jsem si všimla, že jejich prodej probíhá nonstop, jenom jsou stromečkoví prodejci v noci daleko víc nakalení a rozhalení, než ve dne, kdy se tváří zatrpkle a omrzle. V neděli byli zrovna takoví a jejich mrzká práce je podle všeho dost srala, což nechápu, protože odpad ze stromků nám prodali za pade (pár větví svázaných drátem do tvaru stromečku). 

O dost horší bylo sehnat ozdoby. Nabízela se monstrózní možnost A) – odjet do jednoho z  obchodních center, kterou jsem před dětmi ani nevyslovila nahlas, nebo B) – zajít si na procházku do parku a spolehnout na sortiment nejbližší večerky. Pokud stále váháte, jak designově vytunit letošní Vánoce, vietnamská vánoční kolekce se letos nese ve znamení zvonečků vyvedených ve zlatém plastu. Se zavřenýma očima přidávám do košíku další skvost, který mi Žmur s nadšením hýkáním podává z regálu – hvězdu s ksichtem Hello Kitty. Zbývá poslední věc – blikátka. Světýlka za 59,- ve mně sice nezanechávají příliš důvěry, ale Žmur se ve svém období Požárníka Sama nabízí, že případný požár uhasí – přidáváme je tedy do košíku.

Větve stojí a blikají, respektive klátí se v průvanu, koledy hrají, věčně vlhký a zelený papundeklový strom neúnavně  otiskuje o zeď svoji  další kopii a děti rozbalují dárky. Podle mých očekávání Čičman s nezájmem odhazuje rukodělnou hadrovou panenku i holčičí oblečení a obě děti se svorně radují z hasičské stanice z Lega. „No, máte co dělat“, vyjádří se Žmur hloubavě, když z krabice vysypeme zhruba sto tisíc drobných dílků, z nichž mají mnohé jen pár milimetrů.

A tak se pustíme do díla. První auto máme za hodinu. Hodinu, kdy Čičman prochází s šibalským výrazem okolo a ukazuje si na pusu, když se marně sháníme po houkačce na kapotu. Hodinu, kdy Pižmur přijde s pláčem, že blikátka neblikají a když je jdu spravit (rozuměj násilím nacpat do sítě), dostanu od nenápadně utrhnutého káblíku 220, odletím do středu místnosti a chvíli můžu skládat jen větší dílky, protože se mi klepe pravá ruka.


Vánoce 2.0 budou bez světel, bez Lega a papundeklu!

středa 10. prosince 2014

Bazénová story

Inspired by Sejra

Poprvé jsem se chlorované vody nalokala někdy v pěti letech, kdy mě máma přihlásila do oddílu „Želvy“ se tvrzením, že je nejvyšší čas naučit se plavat, protože už nemá nervy pozorovat, jak se na koupališti topím (sice v nafukovacím kruhu, ale věčně hlavou dolů). Koupila mi fešnou gumovou čepici s květy a zařezaný plavky a strčila mě do houfu promodralých dětí drkotajících zuby zimou a strachem z utonutí. 

V následující hodině jsme se stali rukojmími plavčíků. Byli-li plavčíci v dobrém rozmaru a v bazénu mnoho dobře rostlých žen (a také dobře zarostlých, co si budeme o 80. letech povídat), mohli jsme se vozit na polystyrénových deskách a ulejvat se na břehu; pokud je něco nasralo a zpravidla jsme to byli my, testovala se kapacita hrudních košíčků. To spočívalo v tom, že vám instruktor protahovaně dlouhou dobu sděluje, že vás teď potopí a budete se muset fakt hodně nadechnout, nebo to nedáte. Lapáte astmaticky po dechu a ten kretén vám vrazí hlavu pod hladinu zrovna, když už musíte vydechnout, rozolutně ji stlačuje dolů a velmi pomalu odpočítává. Když se začíná stmívat, letíte tunelem a z druhého břehu na vás mává mrtvá babička, vytáhne vás za čapku ven a opovržlivě říká, že to nebyla ani minuta. 

Pokud byli plavčíci rozmrzelí opravdu fest, následoval přesun na skokanský můstek. ve stresu zakopáváme o mokré schůdky, jeden plavčík nás žene, zatímco druhý jako živá překážka vrtí hlavou u prvního nižšího prkna. Jde se rovnou na třímetrák. Tam už lezeme jen po čtyřech, abychom opticky snížili výšku. První plavčík stojí dole a hecuje. “Tak a teď skáče malá Psice. "Psice, postav se pěkně zpříma a nehrb se mi tam u kraje! No nesedej si! Pepo, jdi ji tam pomoct prosimtě!”. Pepa před zraky dam ladně přeskakuje skokánky, vyškubává prstíčky křečovitě zaťaté do prkna a dává herdu. Psice letí…

Výsledkem mé přirozené  houževnatosti a selektivní paměti je, že jsem na bazény zcela nezanevřela. V každém z nich totiž najdete něco, co je nad rámec běžné hygieny, dobrých mravů, případně kombinace obojího.

Mezi moje favority patří plavecký bazén v Podolí. Vzpomínám si a svoji první letní návštěvu, kdy jsem běžela pro zahozený míč k plotu a zahlédla cosi barevného v rytmickém pohybu. Na druhý pohled jsem zachytila chlápka v havajské košili  s penisem v ruce. Pozdravil mě. Když jsem se později  odpoledne naivně ptala kamaráda, co se to leskne na skále nad areálem, odpověděl, že jsou to dalekohledy úchylů a potom už jsem radši po ničem nepátrala a dokonce se nepřeptala ani na to, jestli se tady může čůrat do bazénu, když to dělalo s poodhrnutýma plavkama hned několik sportovních plavců, kteří si nechtěli kazit rekord odskakováním na veřejné toalety.

Specialitou Podolí je take parní sauna. Místnost těsně napojená na kotelnu, kam se jde úzkou tmavou chodbičkou. Rozrazíte dveře a vase nahé tělo opaří horká pára. Z leknutí přidáte do kroku, ale noha vám ujede na kluzkém povrchu a přistanete na špinavé kachličky. Tak copak to tu máme? Vlasy, chlupy, krev, špína z otevřených pórů, nějaké mokvavé náplasti na kuřecí oko a pár drobných věcí mimo vaši rozlišovací schopnost. Přitáhnete si ručník pevněji okolo těla, protože to je teď jediná hradba, která vás brání před mykózou a spousty dalších jednobuněčných kamarádů. Mokrá osuška se ale už v pár minutách změní v železnou košili a taky vám je z vedra trošku na blití. Ústup bude jedinou varintou, jak z toho vybruslit se ctí. Zatlačíte do těžkých dveří. Nic. Podruhé vás s nimi přirazí ke zdi tlusťoška s pemzou, co si sem přišla ohoblovat paty. Dojde vám, že šupinky na zemi nejsou z ryb. Ani z mořských panen.

Hustota plavců: ****
Hustota zvrhlíků: ****
Čistota: *
Teplota vody: ***

Druhý bazén znám jen díky tomu, že ho máme za domem, jinak by díky utajení dlouho unikal mé pozornosti. TJ Sokol Vinohrady bazén ukrývá v podzemí a připouští jeho existenci jen zmuchlaným rozvrhem na dveřích. Zarazilo mě, že úterní večery jsou věnované smíšeným nudistickým skupinám. Proto to utajení?! V každém případě se pro jistotu vydávám na první návštěvu ve čtvrtek, kdy bude jisté, že v šatnách neuvízl nikdo z úterního gang bangu. Paní na recepci se mě apaticky ptá, jestli chci klíče od šatny, nebo od klece. Zalituji, že má pozornost skončila u úterního rozvrhu. Je snad úterý rezervováno pro SM klienty? Zvolím formálnější šatnu. Sprchy mají zarezlé hlavice jako v Birkenau a stejně jako tam si oddychnete úlevou, že z nich teče horká voda a ne plyn. 

Voda je sice horká až moc a nedá se regulovat, ale chápu, že se jedná o doprovodné opatření, jak levně odparazitovat návštěvníky bazénu. Oproti sprchám je bazén ledovcovým jezírkem. A na jeho dně dokonce něco žije! Nebo jsou to hovna? Ne, to jsou  jen trhliny času zalepené podivnými kupkami hnědé spárovací hmoty...

Hustota plavců: nikdo
Hustota zvrhlíků:  mimo testovací dny
Čistota: *
Teplota vody: *




úterý 2. prosince 2014

Podzimní mlýnek na žal


Dámy a pánové, výroční depresivní speciál temnější než průdušky Jiřího Bartošky je opět tu!

Na mém lakmusovém papírku lidského zármutku poznáte globální oteplování; zatímco podzimní deprese na mě v minulých letech zaútočila koncem září, letos jsem se ještě v půlce listopadu spokojeně poplácávala po holých zádech: vždyť já mám ten podzim docela ráda!

Nemám. A těmahle rohlíkama, jako jsou procházky v barevném listí v tričku s krátkým a dýňový kompot s rumem, mě už příští rok teda rozhodně nikdo neopije. Otevřete si okno dokořán a podívejte se sami, co je opravdový podzim.  

Pokud pominu utápění se ve vlastní neschopnosti dotáhnout věci a všudypřítomném pocitu beznaděje, který ve své hloubce  atakuje i prvoligové hráče, jako jsou šestinedělí, pozitivní HIV test nebo mleté maso z Alberta, začínají u nás oslavy podzimu obvykle tak, že někdo volá. Ale já si zrovna dělám topinky a potom si s Čičman skládáme věž z rybiček v tomatě, takže se zapomenu  a upamatuji se až tak za hodinku. S nekalým tušením zjišťuji, že volala školka.

„Přistihli jsme Žmura, jak chrchlá a utírá si nos do rukávu. Teď tady ten chudáček sotva sedí se skelným pohledem a jen mlčky šíří bakterie“ zasyčí na mě učitelka naléhavým tónem, jako kdybych vyrabovala nemocnici v Monrovii, vhodila do herny  zkrvavenou matraci a utekla zadním vchodem. „Přijďte si pro něj co nejdřív!“

Na to, že se podle očitých svědectví Žmur ve školce s chlapsky skrývaným úpěním přidržuje o zeď,  aby se nesložil, po návštěvě doktorky a přidělení vazby minimálně na týden doma vykazuje až příliš mnoho elánu. Nakažlivého elánu. Pozítří chrchle Čičman, aniž by to mělo aspoň nějaké benefity, třeba aby si šli aspoň doprčic po obědě na chvíli lehnout. Uběhne pár dnů a chrchlám já. Ale rozhodně nejezdím po bytě na motorce a nebavím se tím, že bych házela Milému křupky do bot.  Odevzdaně ležím na hracím koberci, leje ze mě smrtelný pot, ochraptím a vyroste mi velkolepý opar nad rtem, který opravdu nepřipomíná znaménko krásy, jako spíš útok kyselinou od zhrzeného prodavače ze stánku Döner kebab.

Večer si natírám své stigma Herpesinem. „Po aplikaci si vždy umyjte ruce a nikdy nedopusťte, abyste se dotýkali obličeje, natož spojivkového vaku“, vybaví se mi letmo příbalový leták, když si mažu noční krém na zbytek obličeje. Zvesela zachrchlám nad představou, jak se na mě ráno dívá ze zrcadla elephant man a odvrávorám na lůžko.

Ráno vstanu – a ti zlejší z vás se teď těší na spojivkový vak – ale marně. Zato na tvářích a bradě mi vybuchují další čtyři puchýře. Do téhle chvíle je to spravedlivé -  jako když vám chcípne křeček, protože se s ním převrhla lodička ve vaně a vy jste ho dali sušit do mikrovlnky, aby nenachladnul. Ale co ten pátý opar v uchu?!

Prostě na to seru. Do března nevytáhnu paty!

Ilustrační foto: Předpokládaná podobenka Psice zhruba v polovině zimy