Vánoce 1.0 – Větvičky, elektrošoky a punk ve vlasech

ještěže nemám taky troje narozeniny…!

Život náplavy sebou nese výhody i různá úskalí. Zvlášť pokud je váš partner taky náplava, jen z jiného města a čistokrevní Pražáci jsou pouze vaše děti. Popravdě váhám, jestli Vánoce patří mezi výhody, nebo slabiny. Na první pohled nenajdete žádnou chybu. Lineárně se zvyšující hromada dárků.  Kapr smažený, kapr na modro, kapr žádný. Tuny cukroví. Na vlastní kůži ale zjistíte, že systém má bezpečnostní trhliny horší než databáze Sony.

Ale od toho jsou konečně první Vánoce v Praze, aby se odladily drobné technické a organizační problémy. Mezi ten první bych zařadila načasování. Původně jsme chtěli nechat pražské Vánoce na tenhle pátek, těsně před tím, než s dětmi odjedu na Vánoce 2.0 v rodném městě a turné bude završeno jako Vánoce 3.0 v Brně na Štědrý den. Ale protože Žmur měl dostat vysněnou hasičskou stanici z Lega, spontánně jsme se rozhodli přeplánovat je na uplynulou neděli, aby si s ním stihl pohrát dřív, než odjedeme.

Výzva tedy zněla pořídit vánoční rekvizity během jediného nedělního odpoledne.

Co se týká stromku, trochu jsem se zamotala do symbolu naší vzájemné spolupráce a kreativity a vystřihla lepenkovou obludu z obří krabice, co nám zbyla ještě od stěhování. Vize pospolitosti byla v tom, že stromek s dětmi společně nabarvíme a nalepíme na něj ozdoby vystříhané z papíru. Nebo aspoň měla být. Za hodinu vypadal strom jako kulisa do divadla Járy Cimrmana, zelený byl stůl, parkety, ruce až po loket, oblečení a komplet celé děti. Dala jsem strom opatrně vyschnout na skříň, odkud obratem sklouzl a nabarvil mi na zeleno ještě půlku vlasů a ucho. Vydali jsme se přibarvení jako ekologičtí aktivisté na demonstraci za opravdovým jehličím.

Jak jsem správně tušila, větvičky se ukázaly jako nejmenší problém. Už při návratu z hospody v sobotu v noci jsem si všimla, že jejich prodej probíhá nonstop, jenom jsou stromečkoví prodejci v noci daleko víc nakalení a rozhalení, než ve dne, kdy se tváří zatrpkle a omrzle. V neděli byli zrovna takoví a jejich mrzká práce je podle všeho dost srala, což nechápu, protože odpad ze stromků nám prodali za pade (pár větví svázaných drátem do tvaru stromečku). 

O dost horší bylo sehnat ozdoby. Nabízela se monstrózní možnost A) – odjet do jednoho z  obchodních center, kterou jsem před dětmi ani nevyslovila nahlas, nebo B) – zajít si na procházku do parku a spolehnout na sortiment nejbližší večerky. Pokud stále váháte, jak designově vytunit letošní Vánoce, vietnamská vánoční kolekce se letos nese ve znamení zvonečků vyvedených ve zlatém plastu. Se zavřenýma očima přidávám do košíku další skvost, který mi Žmur s nadšením hýkáním podává z regálu – hvězdu s ksichtem Hello Kitty. Zbývá poslední věc – blikátka. Světýlka za 59,- ve mně sice nezanechávají příliš důvěry, ale Žmur se ve svém období Požárníka Sama nabízí, že případný požár uhasí – přidáváme je tedy do košíku.

Větve stojí a blikají, respektive klátí se v průvanu, koledy hrají, věčně vlhký a zelený papundeklový strom neúnavně  otiskuje o zeď svoji  další kopii a děti rozbalují dárky. Podle mých očekávání Čičman s nezájmem odhazuje rukodělnou hadrovou panenku i holčičí oblečení a obě děti se svorně radují z hasičské stanice z Lega. „No, máte co dělat“, vyjádří se Žmur hloubavě, když z krabice vysypeme zhruba sto tisíc drobných dílků, z nichž mají mnohé jen pár milimetrů.

A tak se pustíme do díla. První auto máme za hodinu. Hodinu, kdy Čičman prochází s šibalským výrazem okolo a ukazuje si na pusu, když se marně sháníme po houkačce na kapotu. Hodinu, kdy Pižmur přijde s pláčem, že blikátka neblikají a když je jdu spravit (rozuměj násilím nacpat do sítě), dostanu od nenápadně utrhnutého káblíku 220, odletím do středu místnosti a chvíli můžu skládat jen větší dílky, protože se mi klepe pravá ruka.

Vánoce 2.0 budou bez světel, bez Lega a papundeklu!