Podzimní mlýnek na žal

Dámy a pánové, výroční depresivní speciál temnější než průdušky Jiřího Bartošky je opět tu!

Na mém lakmusovém papírku lidského zármutku poznáte globální oteplování; zatímco podzimní deprese na mě v minulých letech zaútočila koncem září, letos jsem se ještě v půlce listopadu spokojeně poplácávala po holých zádech: vždyť já mám ten podzim docela ráda!

Nemám. A těmahle rohlíkama, jako jsou procházky v barevném listí v tričku s krátkým a dýňový kompot s rumem, mě už příští rok teda rozhodně nikdo neopije. Otevřete si okno dokořán a podívejte se sami, co je opravdový podzim.  

Pokud pominu utápění se ve vlastní neschopnosti dotáhnout věci a všudypřítomném pocitu beznaděje, který ve své hloubce  atakuje i prvoligové hráče, jako jsou šestinedělí, pozitivní HIV test nebo mleté maso z Alberta, začínají u nás oslavy podzimu obvykle tak, že někdo volá. Ale já si zrovna dělám topinky a potom si s Čičman skládáme věž z rybiček v tomatě, takže se zapomenu  a upamatuji se až tak za hodinku. S nekalým tušením zjišťuji, že volala školka.

„Přistihli jsme Žmura, jak chrchlá a utírá si nos do rukávu. Teď tady ten chudáček sotva sedí se skelným pohledem a jen mlčky šíří bakterie“ zasyčí na mě učitelka naléhavým tónem, jako kdybych vyrabovala nemocnici v Monrovii, vhodila do herny  zkrvavenou matraci a utekla zadním vchodem. „Přijďte si pro něj co nejdřív!“

Na to, že se podle očitých svědectví Žmur ve školce s chlapsky skrývaným úpěním přidržuje o zeď,  aby se nesložil, po návštěvě doktorky a přidělení vazby minimálně na týden doma vykazuje až příliš mnoho elánu. Nakažlivého elánu. Pozítří chrchle Čičman, aniž by to mělo aspoň nějaké benefity, třeba aby si šli aspoň doprčic po obědě na chvíli lehnout. Uběhne pár dnů a chrchlám já. Ale rozhodně nejezdím po bytě na motorce a nebavím se tím, že bych házela Milému křupky do bot.  Odevzdaně ležím na hracím koberci, leje ze mě smrtelný pot, ochraptím a vyroste mi velkolepý opar nad rtem, který opravdu nepřipomíná znaménko krásy, jako spíš útok kyselinou od zhrzeného prodavače ze stánku Döner kebab.

Večer si natírám své stigma Herpesinem. „Po aplikaci si vždy umyjte ruce a nikdy nedopusťte, abyste se dotýkali obličeje, natož spojivkového vaku“, vybaví se mi letmo příbalový leták, když si mažu noční krém na zbytek obličeje. Zvesela zachrchlám nad představou, jak se na mě ráno dívá ze zrcadla elephant man a odvrávorám na lůžko.

Ráno vstanu – a ti zlejší z vás se teď těší na spojivkový vak – ale marně. Zato na tvářích a bradě mi vybuchují další čtyři puchýře. Do téhle chvíle je to spravedlivé -  jako když vám chcípne křeček, protože se s ním převrhla lodička ve vaně a vy jste ho dali sušit do mikrovlnky, aby nenachladnul. Ale co ten pátý opar v uchu?!

Prostě na to seru. Do března nevytáhnu paty!

Ilustrační foto: Předpokládaná podobenka Psice zhruba v polovině zimy